Na rozdíl od sedmiramenného svícnu, jehož zhotovení přikázal sám Hospodin Mojžíšovi na hoře Sinaj, a který je tedy biblickým symbolem, se o šesticípé hvězdě něco takového nedá říct. V průběhu dějin se stala židovským symbolem, ale židovské prameny se shodují na tom, že jím původně nebyla. O jejím začlenění do vlajky státu Izraele se vedly diskuze. Ovšem instrukce Prozatímní rady státu Izrael z 28. října 1948, 25 tišrí 5709, si přesností nezadají se starozákonními instrukcemi na zhotovení bohoslužebných předmětů. Pravda, určení materiálu chybí: „Vlajka státu Izrael je 220 cm dlouhá a 160 cm široká. Pozadí je bílé a na něm se nacházejí dva pruhy blankytně modré, 25 cm široké, přes celou šíři vlajky, 15 cm od horního a 15 cm od spodního okraje vlajky. Na bílém pozadí mezi dvěma modrými pruhy a ve stejné vzdálenosti od obou z nich se nachází Davidova hvězda, sestávající z šesti blankytných pruhů širokých 5,5 cm, tvořících dva stejné trojúhelníky, jejichž základny jsou rovnoběžné s horizontálními pruhy.“

Symbolem se důkladně zabýval židovský profesor, spoluzakladatel hebrejské univerzity a odborník na kabalu a židovský mysticizmus Gershom Scholem. Krátce poté, co bylo rozhodnuto, že se na vlajce státu šesticípá hvězda objeví, uveřejnil článek, v němž jednoznačně prohlašuje: „Hexagram není žádným židovským symbolem a už vůbec ne symbolem židovství.“ Pro takové tvrzení mluví i skutečnost, že učený holandský rabín Simon Philip de Vries ve své knize „Židovské rituály a symboly“ Davidovu hvězdu ani jednou nezmiňuje. De Vries zahynul roku 1944 v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Šesticípá hvězda, hexagram, a pěticípá hvězda, pentagram, se používaly jako dekorace v rozdílných částech světa ať už v Peru, Egyptě, Číně nebo Japonsku. Jako dekorace židovského objektu je symbol prokazatelný na pečeti Josuy ben Assajahu asi 600 př. n. l. Pak až po dlouhé době na vlysu synagogy z Kafernaum z. 2. nebo 3. století spolu s dalšími dekorativními symboly jako granátová jablka nebo hrozny vína. I v křesťanských kostelech se objevovala šesticípá hvězda jako dekorace. Její nádhernou ukázkou je mramorové biskupské křeslo ze 13. století v katedrále v Anagni v Itálii.

Různé skupiny připisovaly pentagramu a hexagramu mystickou až magickou sílu. „V této oblasti existovalo silné vzájemné působení mezi Židy a těmi, kdo nebyli židovského původu, neboť není nic mezinárodnějšího než magie. Magická znamení a figury putují od jednoho lidu k druhému…,“ píše profesor Scholem. V jiné studii „Židovská magie a pověry“ cituje Josua Trachtenberg výrok židovského hudebního skladatele Karla Goldmarka: „Civilizovaní lidé přicházejí snadno o své náboženství, ale zřídka o své pověry.“ Trachtenberg píše, že už pythagorejci připisovali pěticípé a šesticípé hvězdě silné mystické působení. Objevily se na hinduistických talismanech. Později na arabských amuletech. I alchymisté používali symbol sestávající ze dvou trojúhelníků. Jeden z nich symbolizoval vodu a druhý oheň.

V arabských pramenech se obě hvězdy spolu s jinými geometrickými ornamenty objevovaly pod názvem Šalamounova pečeť. Tento název pravděpodobně souvisí s prastarou legendou o Šalamounově vládě nad duchy, kde je zmíněn pečetní prsten, na němž ovšem původně nestálo magické znamení, nýbrž jméno Boží. Síla tohoto pečetního prstenu je popisována v řecky psaném pseudoepigrafu Šalamounův zákon, který profesor Scholem označuje za židokřesťanskou magii. Jestli název hvězdy Šalamounova pečeť pochází původně od židů nebo křesťanů, od nichž ho pak převzali Arabové, se nedá přesně určit.

Pojem Davidův štít, hebrejsky „magen David“, jak se šesticípá hvězda nazývá dnes, se objevuje ve středověkých židovských rukopisech. Původně nebyl spojen s žádným obrazcem. Ale legendární ochranné působení štítu krále Davida se popisuje ve vysvětlení tajné abecedy „hvězdného písma“ v souvislosti s písmenkem, které vypadá jako V s kroužky na každém konci. Od 13. století se objevuje název Davidův štít jako označení hexagramu ve spisech kabalistů, ve sbírkách magických textů a na amuletech na ochranu před zlým pohledem, zlými duchy, mečem a vězením.

Uprostřed trojúhelníků hvězdy bylo často napsáno boží jméno doprovázené jmény andělů. Jako dodatečná ochrana se pečetě a jména andělů připisovala na okraje textu mezuzot. Mezuza je schránka s biblickým textem, kterou Židé podle biblického přikázání upevňují na veřeje dveří. Židovský rabín a učenec Maimonides označil vpisování znamení do původního biblického textu za perverzní a obracel se proti lidové praxi činit z přikázání zvěstování božího jména amulet.

Na amuletech rabína Jonathana Eibenschütze z Hamburgu se objevuje jako jediný emblém šesticípá hvězda uprostřed s nápisem „pečeť“, „pečeť Boha Izraele“ nebo „pečeť MBD“, což jeho kritici vykládali jako „pečeť mesiáše Syna Davidova“ a řadili ho k následovníkům Zevi Shabbetaie ze Smyrny, velmi kontroversní mesiášské figuře židovství 17. století. V tomto podání se dostalo symbolu vize mesiášského vykoupení.

Zvláštní význam v dějinách měla Davidova hvězda pro české Židy. V roce 1357 daroval Karel IV. pražským Židům privilegium vlastní vlajky, nebo snad i korouhev samu, na níž je zobrazena šesticípá hvězda. Od té doby prý pražská židovská obec tento symbol používala jako emblém. Korouhví prý pražští Židé vítali panovníky u brány do ghetta. Z roku 1598 se zachovalo milostivé povolení císaře Rudolfa II Mordechaiovi Meiselovi umístit v nově vystavěné synagoze duplikát korouhve.

Davidova hvězda byla zobrazena na jedné z nejstarších hebrejských knih tištěných v Praze v roce 1512. Na židovské knize z Prahy, tištěné roku 1540, drží cherubín Davidův štít. Hexagram společně s husou se nachází i na náhrobním kameni učeného pražského Žida Davida Ganse. Krátce před svou smrtí (1612) uveřejnil knihu s názvem „Štít Davidův“. Asi od roku 1600 se znamení objevuje na pečetích židovských úředních i soukromých listin, na kovových ozdobách v synagogách. Na židovské radnici se nachází symbol šesticípé hvězdy uprostřed s čepicí. Podle tradice se jedná o švédský klobouk, který má připomínat židovskou podporu v obraně Prahy proti Švédům během třicetileté války.

Z Prahy se používání šesticípé hvězdy rozšířilo do dalších částí Evropy. Ve Vídni se zachoval hraniční kámen židovské a křesťanské čtvrti, na němž jsou vyryty ve stejné velikosti kříž a Davidova hvězda.

Na kolorované rytině Staronové synagogy s židovskou vlajkou Viléma Kandlera, asi z roku 1840, se nachází pěticípá hvězda, což potvrzuje tvrzení různých židovských pramenů, že se výhradné používání šesticípé hvězdy pod názvem Davidův štít ustálilo až v 19. století. K tomu říká Gershom Scholem: „Právě v době největšího rozšíření v 19. století sloužil Davidův štít jako symbol beze smyslu židovství, které samo více a více propadalo nesmyslnosti.“

V roce 1897 přijalo v Basileji sionistické hnutí Davidovu hvězdu do své vlajky. Rozšířené je tvrzení, že sionistům vyhovovalo na symbolu, že nebudil žádné náboženské asociace. Tomu ovšem odporuje skutečnost, že zvolili modlitební šál jako předlohu pro prapor, do jehož středu hvězdu umístili. Kromě toho hrála Davidova hvězda právě v lidovém náboženství svou roli, i když se jednalo spíš o pověry než víru. Zdá se být obecně lidské, přisoudit boží sílu, která se podle Bible manifestuje v životě krále Davida, magickému působení jeho štítu. Davidova hvězda, od níž si někteří slibovali ochranu, nechala židovský lid opětovně ve štychu.

V nejsmutnější části své historie sloužil symbol pro označení Židů, kteří měli být podle Hitlerova plánu zlikvidováni. Polsko, které obsadila Hitlerova armáda 1. září 1939, se stalo pokusným územím. Již 18. listopadu 1939 vyšlo v Krakově nařízení, aby všichni Židé od dvanácti let nosili zjevné znamení. Židem byl každý, kdo patří nebo patřil k mojžíšovskému společenství víry, a každý, jehož otec nebo matka patří nebo patřil k mojžíšovskému společenství víry. Jako označení sloužila bílá páska s modrou sionistickou hvězdou. Za provedením i zásobování páskami byl učiněna odpovědnou židovská rada. 1. září 1941 vyšlo policejní nařízení Reinharda Heydricha o označení žlutou šesticípou hvězdou s černým okrajem, na níž bylo černě napsáno Žid, už pro šestileté děti. I vchody do ghett byly částečně označené Davidovými hvězdami, jak zachycuje například fotografie ghetta v Mukačevě z roku 1944.

Právě cesta utrpení smířila Gershoma Scholema se symbolem, o kterém na závěr svého pojednání píše: „Znamení, které bylo v naší době posvěceno utrpením a hrůzou, se stalo hodným osvítit cestu k životu a budování.“

© Krista Gerloffová
www.wilberforce.cz