Skončil měsíc, který je v Evropě jednou provždy spojen s koncem druhé světové války, s porážkou nacistického Německa a s osvobozením evropských zemí zpod jeho nadvlády. Nechybělo však mnoho a vše mohlo proběhnout jinak. Ano, Evropa by byla osvobozena, ale mnohem později a za mnohem horších podmínek, kdyby došlo na scénář podle připraveného plánu B. Připomíná puzzle, má také několik matoucích dílků, avšak když se přiloží k sobě, ukazují úplně jiný obraz, než který dnes pokládáme za jediný možný a na který si v květnových dnech vzpomínáme.

První dílek

V prvních letech studené války se sovětská propaganda často posmívala americkému strategickému bombardéru Convair B-36 Peacemaker. Tvrdila, že pro sovětské proudové stíhačky MiG-15 by bylo přímo lahůdkou sestřelovat tyto monstrózní šestimotorové stroje o rozpětí přes 70 m a s cestovní rychlostí pod 400 km/h. Dalo by se sice tvrdit, že to byly ze sovětské strany pouze kyselé hrozny, poněvadž sovětské letectvo bylo odkázáno na jediný typ strategického bombardéru Tu-4, což nebylo nic jiného než ilegálně vyráběné kopie amerického letounu Boeing B-29 Superfortress (koncem druhé světové války jich několik v nouzi přistálo v okolí Vladivostoku a Sověti je nevrátili, aby je mohli rozebrat a konstruktér Tupolev okopírovat), ale v tomto případě měla sovětská propaganda pravdu. Největší letadlo s pístovým pohonem, jaké vůbec kdy bylo zkonstruováno, bylo vskutku nemotorným obrem, cílem, který se nedal minout, dinosaurem, který jakoby do éry proudového letectva zabloudil z pravěku.

Bombardér Convair B-36 s přízviskem Peacemaker podle proslulého koltu pistolníků na Divokém západě, což byl u nosiče atomových pum ironicky dvojsmysl, vzlétl poprvé 8. srpna 1946, do služby vstoupil v roce 1948 a byl vyřazen v únoru 1959. V letech 1946–1954 se vyrobilo 384 kusů tohoto monstra o maximální vzletové hmotnosti 186 t (pro srovnání B-29 54 t, B-52 „Stratofortress“ 120 t, Boeing 747 Jumbo 442 t a Airbus A380 Superjumbo 575 t).

Jako každý puberťák jsem se i já zajímal o letadla a u B-36 mi pořád něco nesedělo. Kde se tento relikt minulosti v proudové éře vzal, k čemu měl být dobrý? Až v roce 1979, kdy vyšel čtvrtý díl knížky Václava Němečka Vojenská letadla, se poněkud vyjasnilo. Zadání na B-36 totiž vzniklo již v roce 1941 na základě požadavku na bombardér, který by dokázal bombardovat Německo z USA bez mezipřistání a bez tankování za letu (tato technologie se rozvinula až za studené války).

Druhý dílek

Koncem léta 1939 se sešli tři teoretičtí fyzikové židovského původu Leo Szilard, Eugen Wigner a Edward Teller, kteří uprchli před nacismem do USA, aby se poradili, zda by se neměla na možnost jaderné řetězové reakce, a tudíž na možnost konstrukce jaderné zbraně upozornit americká vláda. Rozhodli se napsat dopis prezidentu Rooseveltovi a přemluvili Alberta Einsteina, aby ho podepsal, poněvadž byl mediálně znám. Roosevelt obdržel dopis 11. října 1939, kdy v Evropě již přes měsíc běžela válka. Dopis doručil bankéř Alexander Sachs a když Roosevelt nereagoval, vyžádal si příští den další schůzku, při níž vyprávěl historickou anekdotu o audienci vynálezce Roberta Fultona u Napoleona. Fulton nabídl francouzskému císaři, že mu postaví parní loďstvo, které srazí Británii na kolena, avšak Napoleon jeho nabídku přezíravě odmítl, neboť mu zněla příliš fantasticky. Roosevelt pochopil a nařídil řediteli Úřadu pro normalizaci Lymanu Brigsovi vypracovat zprávu o možném využití uranu.

Tím ale celá záležitost na dva roky usnula.

Teprve v červnu 1942 americký vědec Vannevar Bush předložil Rooseveltovi zprávu, v níž již byly nastíněny možnosti, jak získat štěpné materiály, a 18. července 1942 byl postaven do čela projektu plukovník ženijní služby James C. Marshall. Jeho štáb sídlil na Manhattanu, takže projekt vývoje jaderných zbraní dostal krycí název Projekt Manhattan.

Pro jeho realizaci vznikl 13. srpna 1942 speciální útvar pod dalším krycím názvem Projekt DSM (Development of Substitute Materials – vývoj náhradních materiálů), do jehož čela byl postaven brigádní generál Leslie Groves, též ženista, s plukovníkem Marshallem jako hlavním inženýrem.

Celý projekt, uvolnění obří sumy dvou miliard dolarů (dnes 30 miliard) a zapojení 225 000 přímých a dalších 600 000 nepřímých pracovníků, oživila po dvouletém váhání událost z podzimu 1941. Dodnes není zcela vysvětlena a pravděpodobně nikdy objasněna nebude.

V září 1941 přijel na oficiální návštěvu do Kodaně významný německý fyzik Werner Heisenberg, aby se, kromě jiného, setkal se svým učitelem Nielsem Bohrem. Dánsko bylo už přes rok okupováno, což důvěru mezi německými a dánskými vědci podlomilo. Rozhovor mezi Heisenbergem a Bohrem proběhl během procházky po kodaňských ulicích, protože oba vědci se shodně obávali odposlechu gestapem jak ve Fyzikálním institutu, tak u Bohra doma. I tak museli hovořit v narážkách, proto se špatně pochopili a různé názory na to, co Heisenberg vlastně Bohrovi řekl, dodnes vedou k prudkým polemikám. Robert Jungk v knížce Jasnější než tisíc sluncí interpretuje rozhovor tak, že Heisenberg chtěl svému učiteli sdělit, že němečtí jaderní fyzikové budou německý uranový projekt sabotovat a udělají vše, aby se Hitler k jaderné pumě nedostal. Bohr však prý rozhovor pochopil tak, že ho přišel Heisenberg varovat, že uranový projekt běží v Německu na plné obrátky – a v tomto smyslu informoval britskou zpravodajskou službu.

V roce 1998 měla v Londýně premiéru divadelní hra Kodaň anglického dramatika Michaela Frayna, jejímž námětem byl výše zmíněný rozhovor. Z hry vyplývá, že Jungkova interpretace je založena na poválečných Heisenbergových výpovědích, v nichž se německý vědec snažil vyvinit z účasti na německém uranovém projektu, a že ve skutečnosti přijel do Kodaně získat Nielse Bohra a další dánské fyziky ke spolupráci.

Ať už to tak bylo, či nebylo, Roosevelt si z toho musel odvodit, že USA a nacistické Německo běží jaderný závod - a kdo vyhraje, vyhraje všechno. Proto měl projekt Manhattan ve všem přednost, a je třeba si uvědomit, co je dnes zapomenuto – že první plody tohoto úsilí byly určeno pro Německo, a nikoli pro Japonsko!

Třetí dílek

Zcela logicky pokládáme minulost za neměnný řetězec příčin a následků, za danost, kterou nelze změnit. Automaticky však předpokládáme, že takto o naší minulosti uvažovali i lidé, pro něž byla jejich přítomností. Například my dnes víme, že leteckou bitvu o Británii Luftwaffe v září 1940 prohrála a že k německé invazi na Britské ostrovy nikdy nedošlo, ale tuto skutečnost aplikujeme i na tehdejší Brity, kteří však tuto jistotu neměli. Ani Winston Churchill v srpnu 1940 nevěděl, jak to dopadne, zda třebas nebude o dva měsíce později prchat s královskou rodinou na palubě britské bitevní lodě do Kanady, aby pokračoval v odporu z tohoto dominia.

Existuje důkaz, že tyto obavy měl, fakt skoro neznámý, který jednou provždy změnil mocenské poměry uvnitř západní civilizace. V zoufalé situaci v srpnu 1940 se britský válečný kabinet na Churchillův popud rozhodl odeslat do USA nejstřeženější vědecká a technická tajemství Starého kontinentu. Koncem toho měsíce vyplul z Británie transoceánský parník RMS Duchess of Richmond s tajnou misí na palubě pod vedením vědce Henryho Tizarda. Loď vezla i vzorky – leteckou verzi hlubinné 200kg nálože a výkresy pro lehčí 110kg model, vzorec výbušniny RDX, o polovinu účinnější než TNT a ve Spojených státech pak vyráběné pod označením Torpex, letecký motor Rolls-Royce Merlin, švédský automatický kanon Bofors 40 mm, distanční rádiový zapalovač protiletadlových granátů, motoricky poháněnou střeleckou věž pro těžké bombardéry, nejnovější model sonaru, návrhy a plány vrhačů hlubinných náloží a protiponorkových projektilů směrem dopředu (Hedgehog), podklady pro konstrukci lodního vysokofrekvenčního radiového zaměřovače HF/DF (Huff Duff), ideový návrh na stavbu eskortní letadlové lodě, schéma sítě pozemních radarových stanic a dokumentaci leteckého radaru AI a lodního ASV. A hlavně tři prototypy elektronky magnetron, zdroje centimetrových rádiových vln, který se podařilo v únoru 1940 sestrojit britským vědcům Johnu Randallovi a Harrymu Bootovi. Jen centimetrový radar dokázal zaměřovat děla a rozpoznat periskop ponorky, takže přispěl lvím dílem k vítězství Spojenců v bitvě o Atlantik. Toto kdysi nejpřísněji střežené vojenské tajemství máme dnes doma, tedy každý, kdo vlastní mikrovlnou troubu, poněvadž magnetron je jádrem její konstrukce. Když tato loď pokladů, ale též „loď poslední naděje“, dorazila v září 1940 do Spojených států, stala se milníkem, který definitivně rozhodl o přesunu centra vědy z Evropy do Nového světa a vedl k vojensko-technologické převaze USA nad zbytkem světa, která trvá dodnes.

Obdobná situace nastala 22. června 1941, kdy Hitler přepadl SSSR. Ani Churchill, ani Roosevelt nemohli vědět, jak to dopadne, a spíše předpokládali, že Rudá armáda vpádu Wehrmachtu neodolá, než aby věřili v opak. Prezident Roosevelt v červenci 1941 vyslal do Moskvy svého poradce Harryho Hopkinse, nejen aby slíbil Stalinovi veškerou podporu, ale hlavně aby si utvořil názor, zda Sovětský svaz nebude do podzimu kapitulovat a jestli proponovaná pomoc nepadne do rukou Němcům. A chaotický ústup Rudé armády na podzim 1941, kdy ztrácela vojáky po statisících a těžké zbraně po tisících, nezavdával důvod k nějakému optimismu. Dne 7. prosince 1941 pak vyvstal přízrak porážky přímo před Rooseveltem. Přepad Pearl Harboru zničil bitevní flotu Tichomořského loďstva USA a Japonci získali kontrolu nad celým Pacifikem, takže bylo jen otázkou času, kdy začnou ostřelovat západní pobřeží USA, aby přinutili americkou vládu žádat o příměří. Nikdo nemohl vědět, že 4. července 1942 v bitvě u Midwaye způsobí oběť torpédonosné letky komandér-poručíka Waldrona, že střemhlavé Dauntlessy McCluskyho zaskočí japonské letadlovky „s kalhotami dole“ a během dvou šťastných minut připraví Japonce o nadvládu nad Pacifikem.

Z výše uvedeného vyplývá, že od léta 1940 až do léta 1942 čelila Velká trojka jedné krizi za druhou, takže bezprostřední povinností hlavně amerických vojenských plánovačů bylo vypracovat scénář pro případ nouze, pro stav, kdy po porážce SSSR a obsazení Velké Británie by USA samy, možná s pomocí bývalých britských dominií, čelily Hitlerově Nové Evropě a asijskému japonskému impériu. Museli počítat s možností, že USA budou bombardovány německými atomovými pumami a jedinou možností, jak tomu čelit, bylo Němce v tomto bombardování předejít. A to bylo jádrem záložního plánu „B“, scénáře, na který naštěstí nedošlo.

Plán „B“

Třetí dílek skládačky, která odhaluje obraz nouzového scénáře, nemá technologický charakter, ale situační, ukazuje motivy, jež k jeho vytvoření vedly, a zdůvodňuje jak objednávku bombardérů B-36, tak spěch s vývojem atomové pumy. Cílem tohoto plánu bylo vybombardovat nacistické Německo z války jadernými nálety z území USA (jak vybombardovaly bombardéry stealth F-117 Nighthawk Srbsko za války v roce 1999 a tím ukončily etnické boje na Balkáně).

Zadávací požadavky na mezikontinentální bombardér z 11. dubna 1941 zněly na maximální rychlost 720 km/h, cestovní 443 km/h, dostup 14 000 m a dolet 19 000 km!, aby dokázal přeletět Atlantik, bombardovat Evropu a nonstop letem se vrátit na území USA. Tyto požadavky byly daleko za možnostmi tehdejších leteckých technologií, nicméně skutečné bombardéry B-36 měly maximální rychlost 700 km/h, cestovní 370 km/h, dostup 13 300 m a dolet 16 000 km, takže jen o málo méně, než zněl původní požadavek. Každopádně by byly schopné dopravit z amerického území jadernou pumu na Starý kontinent a bombardovat jakékoli evropské město.

Dá se odhadnou, že někdy po roce 1946 by USA měly natolik početnou flotilu B-26 a dostatek atomových pum, aby mohly spustit mezikontinentální jaderné nálety na Hitlerovu Evropu. Cílem by se nestala jen německá města a průmyslová centra s Berlínem v čele, ale též metropole obsazených evropských zemí, včetně Prahy, kde se ze strojírny ČKD stala významná německá zbrojovka (za války dodala Wehrmachtu víc než 5 000 obrněných pásových vozidel). Otázkou je, s jakým zdarem by se Němci bránili. Proudová stíhačka Me-262 Schwalbe, to nejlepší, co by měli, disponovala dostupem pouze 11 450 m a v konstrukci stratosférických stíhacích letadel Němci zaostávali. Je ovšem možné uvažovat o řízených protiletadlových střelách. Kdyby však Němci rozmístili na západoevropském pobřeží jejich baterie, samozřejmým americkým odvetným krokem by bylo jejich bombardování, ať už konvenčními pumami nebo jadernými, takže pásmo zkázy a radioaktivního zamoření by se rozšířilo a zasáhlo i moře.

Vyvstává tedy před námi děsivý scénář, podle něhož by se evropská města proměnila v desítky Hirošim. Svět, který by nakonec z těchto trosek povstal, by byl úplně jiný než dnešní, především by z něho vypadla komunistická epizoda a evropské národy, postižené stejným osudem, by měly k sobě mnohem blíže, takže evropská federace by byla daleko přijatelnější, než je dnes. Avšak za jakou cenu! A to vede k závěrečné otázce. Použil by Roosevelt, Truman nebo nějaký jiný americký prezident tento scénář? Soudím že ano, neboť jedinou zbývající alternativou by byl nacistický svět, kde po genocidě Židů by došlo na vyhlazení Slovanů a nepochybně na jaderné bombardování USA jako posledního protivníka. A to by žádný americký prezident nedopustil. Naštěstí se na podzim 1942 strategické vážky vyrovnaly a poté se začaly čím dál tím více přechylovat na stranu Spojenců, když Západ mohl v neustále se rozšiřujícím měřítku uplatňovat svou průmyslovou převahu a Stalinovo Rusko své obrovské lidské rezervy. Již nebylo zapotřebí mezikontinentálního bombardéru, projekt B-36 ztratil prioritu, na strategické bombardování Německa stačily B-17 Fortress a B-24 Liberator z britských a později z italských základen, na Japonsko pak B-29 Superfortress. Konstrukce B-36 doběhla setrvačností až v roce 1946, takže obří bombardér se stal reliktem v nové, pouze studené válce. Naštěstí pro nás, pro celou Evropu.