23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


HISTORIE: Šaronova provokace?

9.5.2015

Může Stát Izrael za vznik druhé palestinské intifády?

Vznik druhé intifády je spojován s Arielem Šaronem, bývalým (dnes již zemřelým) izraelským premiérem. Měl velmi špatnou mediální pověst, často ho sdělovací prostředky nazývaly krvavým řezníkem, válečným zločincem, válečným štváčem, státním teroristou. Jeho někdejšího oponenta, palestinského předáka Jásira Arafata, média z podílu na vzniku krveprolití vyviňovala.

28. října 2000 Ariel Šaron navštívil svatyni Al Aksá na Chrámové hoře uvnitř jeruzalémského Starého Města. A právě zde následujícího dne propukly při odchodu z páteční modlitby bouře. Mainstreamové sdělovací prostředky interpretovaly jeho návštěvu jako příčinu výbuchu palestinského násilí. Palestinci, stejně jako Izrael, se nehodlali zříci svého nároku na svrchované právo na toto místo.

Výbuch hněvu, který propukl na konci modliteb, se obrátil proti izraelské policii hlídkující u mešity a v okolí a střety poté daly vzniknout druhé intifádě. Šaron, tehdejší předseda Likudu a vůdce opozice, nepochybně návštěvu zamýšlel jako politické poselství, jenže k ní došlo v kontextu rostoucí zloby palestinských Arabů proti Izraeli, i k jejich vlastnímu vedení; sama o sobě nemohla zažehnout třaskavinu, která ještě teď - s odstupem patnácti let - živí konflikt mezi Izraelci a tzv. Palestinci dodnes. Palestinští vůdci ostatně bouřlivý průběh intifády podporovali, protože to skýtalo užitečný nástroj pro jejich politické cíle, ale média tuto spoluúčast na rozdmýchávání ohně raději přehlížela. Izraelci dodnes zastávají názor, že intifáda byla dopředu naplánována. Podle Jeffreyho Goldberga prý odsouzený terorista Marwan Barghouti tuto verzi potvrdil. Goldberg zveřejnil v americkém deníku New Yorker svědectví Barghoutiho: „K výbuchu by v každém případě došlo. Muselo k němu dojít kvůli ochraně práv Palestinců, ale Šaron nám k němu poskytl vhodnou záminku. Všichni ho nenávidí.“ Tuto tezi přijal za svou Jerusalem Post, podle kterého měl bývalý palestinský ministr informací Ihmad al-Faludži v průběhu palestinského rozhlasového programu vysílaného 5. prosince 2000 prohlásit, že Arafat dal pokyn k zahájení příprav intifády, aby se tímto násilím vytvořil nástroj nátlaku na mírový proces. Totéž uvedla Agence France Press.

Mezinárodní tisk přiznal, že se palestinská mládež v letních táborech připravovala na válku právě v době, kdy Arafat a Barak jednali o mírové dohodě v Camp Davidu. Prokázat, že palestinské vedení plánovalo začátek intifády, je v podstatě nemožné, ale nepochybně existují důkazy o vypjaté atmosféře vybízející k násilí a ke střetu, která - pokud konflikt přímo nepřipravila - jistě vytvořila příhodné klima pro jeho začátek; a když nic jiného, tak Arafat ani jeho spolupracovníci neudělali nic pro to, aby běsnění zabránili. Ať tomu bylo jakkoliv, jenom Šaronova návštěva na Chrámové hoře nestačí. Tzv. Palestinci byli v každém případě odpovědni za začátek násilných střetů poblíž svatyně, nemluvě o tom, že v týdnu předcházejícím vzniku palestinského povstání byli v této oblasti zavražděni dva izraelští vojáci, jen několik hodin před vypuknutím střetů 29. září. Přesto se pozornost a odsudky soustředily jen na Šarona, jehož image se vzhledem k jeho minulosti lze snadno démonizovat, čímž se poněkud zatřel celkový pohled na situaci.

Devět dní po Šaronově „procházce“ vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1322, která s politováním odsoudila „provokaci, k níž došlo v Al Haram al-Kudsi aš Šarif (arabský název svatyně, obecně chybně nazývané Omarova mešita) a odmítla násilné činy, především nadměrné použití síly vůči Palestincům“, přičemž naléhala na Izrael, aby „úzkostlivě respektoval své právní závazky“. Na druhé straně nic v rezoluci nevybízelo palestinské představitele, aby přijali jakékoli opatření, které by vycházelo ze závazků, jež k této problematice podepsali sami. Spojené státy se zdržely hlasování, Francie, Velká Británie a Nizozemsko hlasovaly pro. Podobný obsah mělo i oficiální prohlášení bývalého francouzského ministra zahraničí Huberta Védrina, které bezvýhradně odsuzovalo „úmyslnou provokaci Ariela Šarona“ a „s politováním odmítalo“ násilí, které bylo jejím důsledkem, aniž připisovalo jakoukoliv odpovědnost tzv. Palestincům. Nikdo jistě nepochybuje o tom, že Šaronovo pompézní gesto bylo neprozíravé, nicméně nelze ignorovat skutečnosti prokazující, že nebylo ničím jiným než záminkou, klasickou jiskrou, která zapálila požár. Výbušná směs zde již byla a kdyby ji neodpálil Šaron, stalo by se tak při jiné události; a stejně tak nelze přehlížet absolutní nechuť tehdejší palestinské vlády potlačit násilnosti, které si vyžádaly stovky obětí.

Přesto zprávy sdělovacích prostředků oněch dní tuto interpretaci z větší části opomíjejí, čímž navozují romantický výklad - izraelský Goliáš proti palestinskému Davidovi. Mnoho korespondentů vynechalo jakoukoliv zmínku o Izraelcích zavražděných krátce před vypuknutím intifády a ještě méně se věnovali dynamice počátečních střetů včetně skutečnosti, že násilí propuklo den po návštěvě, když při odchodu z páteční modlitby byla napadena izraelská policie a vypukla vzpoura, která se rychle rozšířila do všech oblastí a také do mnoha dalších arabských měst a vesnic v Izraeli. Většina médií líčila Šarona v těch nejtemnějších barvách. Jeruzalémský korespondent britského liberálně levicového plátku The Independent Phil Reeves, obviňoval Šarona, že byl neuvěřitelně nezodpovědný, když ono místo navštívil. Vzhledem k tomu, že se palestinská strana zavázala, že každý spor s Izraelem uvede do pořádku diplomatickou cestou a navždy se zřekne násilí jako nástroj nátlaku na Izrael, je třeba si položit otázku, zda by i zpráva o nedodržování závazků neměla být stejně přísná – zkrátka a dobře, zda se neměří dvojím metrem.

Pro zpravodajku Guardianu Suzanne Goldbergovou byla Šaronova vycházka „nestoudným projevem tvrdé kontroly, kterou Izrael zavedl v srdci muslimského Jeruzaléma“ a dále uvádí jako nepopiratelný fakt, že Izrael „nelegálně okupuje“ východní Jeruzalém od roku 1967, přestože okupace jako taková v určitých případech nelegální není. Mezinárodní právo, kterým se různí levicoví antisionisté ohánějí, stanoví, že okupace jako provizorní situace, která následuje po konfliktu a předchází míru mezi stranami sporu, je pouze následkem války. Pokud jde o Jeruzalém v kontextu návštěvy izraelského vůdce na svatém místě Židů i muslimů, neznamená vymezení těchto míst jako „muslimských“ nic jiného než posílení palestinské vyjednávací pozice v létě roku 2000, kdy palestinští Arabové nejen odmítli jakýkoliv kompromis v otázce svatých míst, ale dokonce popřeli (což činí i dodnes) jakoukoliv židovskou historickou vazbu k tzv. Zdi nářků na Chrámové hoře.

Ačkoliv nelze popírat důležitost mešity Al Aksá pro muslimy, nutno konstatovat, že emotivní vazba mezi Židy a Jeruzalémem je stejně silná a přinejmenším stejně oprávněná. Nicméně v tomto kontextu bývá citová, emotivní a náboženská strana přiznávána muslimské straně vždy, zatímco židovské jen někdy. Z toho pak vyplývá interpretace, která často svádí k tomu, že Izraelci jsou líčeni jako agresoři, kteří pošlapávají náboženskou citlivost jiných a nadto tím jsou oslabovány jejich nároky na svatá místa, která mají přinejmenším stejný historický význam a závažnost. Popření této vazby a zpochybňování její oprávněnosti je politicky a historicky diskutabilní a patří případně do komentáře, avšak nikoliv do přehledu zpráv. Na příkladu tehdejší zpravodajky levicového Guardianu se ukazuje, že když někteří novináři líčí konflikt prizmatem vlastních politických předsudků, nedělají nic jiného, než že nadržují jedné straně sporu, čímž ji podporují a přispívají k hanobení druhé.

Šaron jistě nebyl toho dne nevinným náhodným kolemjdoucím, ale v novinářských zprávách byl okamžitě vylíčen jako mnohem víc než pouhý podněcovatel násilí. Byl v médiích démonizován především v redakčních úvodnících komentující jeho „procházku“ a události, které ji následovaly. Podle Agence France Presse byl Šaron pro Paříž „nežádoucí osobou“; tato agentura referovala, že ve dvaasedmdesáti letech neztratil nic ze svého „válečného vzezření“. Podle úvodníku Guardianu z 3. října 2000 se „Šaronova provokace dala čekat, čin muže, jímž arabský - i ostatní - svět pohrdá, muže, který se zřejmě ani v průběhu let nepoučil, že náboženská a rasová nenávist je malicherná a jalová“. Další redakční úvodníky světových mainstreamových médií zdůraznily, že je Šaron velký provokatér tohoto konfliktu a válečný štváč a ani v nejmenším netouží po míru.

Zprávy se hojně pozastavovaly nad jednou epizodou ze Šaronovy minulosti a zdůrazňovaly, že Šaron byl s křesťanskými falangisty spolupachatelem masakru stovek palestinských Arabů v táborech Šabra a Šatila v září roku 1982. V jednom senzacechtivém úvodníku Le Monde z 2. října 2000, nazvaném „Na Jeruzalém“, francouzský deník tvrdil, že „od muže, který v roce 1982 jako ministr obrany v průběhu izraelské invaze do Libanonu zahájil masakr tisíce žen, dětí a starých Palestinců, kteří provedli jeho libanonští spojenci v táborech Šabra a Šatila je to nesmírná provokace“. Podle Alexandry Schwartzbrodové z Libération je Šaron za tyto masakry dokonce přímo odpovědný. Z článků není zřejmé, jaká je vazba mezi libanonskými událostmi roku 1982 a „Šaronovou procházkou“ o osmnáct let později; ale ve většině případů evropský tisk citoval pouze tuto událost, přičemž opomíjí ostatní aspekty Šaronovy kariéry, skoro jako by zdůrazňoval, že tato jediná epizoda charakterizuje celou politickou kariéru a tudíž také naznačuje analogii mezi Libanonem 1982 a násilím započatým v roce 2000, z jehož vyvolání byl Šaron obviňován.

Masakry v Šabře a Šatile spáchané libanonskými falangami pod vedením Elie Hobeiky samozřejmě představují temný okamžik v dějinách Izraele, jehož závažnost není možné jakkoliv zlehčovat, Šaron byl během libanonské války ministrem obrany, ale jak zjistila izraelská vyšetřovací komise pověřená objasnění této tragické příhody, nebyl Šarin za toto vraždění přímo odpovědný. Nepřímá odpovědnost mu byla připisována kvůli zprávě, která mu vytýkala, že nedokázal odhadnout, že by se libanonské falangistické milice mohly pomstít tzv. Palestincům a zaútočit na tábory. To ale ještě nedělá ze Šarona „řezníka ze Šabry a Šatily“. Kdo připomíná masakry v Šabře a Šatile, často zapomíná na kontext oněch událostí: v průběhu občanské války došlo k nejrůznějším masakrům a ten v Šabře a Šatile vedla tato hrozná logika pomsty. Masakr provedla brigáda falangistů z Damuru, kde OOP zmasakrovala a vyhnala všechno obyvatelstvo. Mezi oběťmi z Damuru byla i snoubenka Elie Hobeiky, nejednalo se pouze o pomstu za smrt nově zvoleného libanonského prezidenta Bašíra Gemayela, vůdce falang , ale byly zde otevřeny staré účty.

Ať už se události vyvíjely jakkoli a ať byla Šaronova odpovědnost jakákoli, z jakého důvodu hrály ještě po dvaceti letech tak důležitou roli, že v komentářích a zprávách, týkající se Šarona, nebyla jediná zmínka o jeho další politické dráze? Neúnavným připomínáním Sabry a Šatily se odvrací pozornost od pravdivého popisu událostí září 2000 a následující palestinské intifády. Důraz kladený na Šaronovu minulost vybízel čtenáře, aby sledoval další vývoj filtrem jediné události a dováděl je k neobjektivním a předpojatým závěrům o zářijových událostem roku 2000, zvláště když uvážíme, že tou dobou nebyl Šaron v čele vlády, ale byl v opozici. Tato počáteční manipulace se zprávami silně přispěla k charakteristice Izraele jako militaristického státu, počínajícího se nehumánně a zasluhujícího si, aby byl obviněn z toho, že se vývoj stočil špatným směrem.

(Revize a redakční úprava Jakub Sinderhauf)



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.