Po pádu Berlínské zdi se proslavil politolog Francis Fukuyama ohlašující konec dějin. Nechtěně se tak přiblížil marxistům, kteří tvrdili, že ovládli volant dějin a budou jím otáčet podle zásad vědeckého materialismu. Ve skutečnosti se realitě nejvíc přiblížil Samuel Huntington ve svém Střetu civilizací. Narůstající konflikt Západu s Ruskem je civilizačním střetem.

Pro pochopení osudovosti konfliktu mezi Západem a Ruskem se musíme ponořit hluboko do dějin až k počátkům křesťanství na konci starověku a věroučným sporům mezi latinským a řeckým světem. Rozchod východních a západních křesťanů začal v 5. století po Kristu a byl to proces trvající celá staletí, formálně byl dokončený v 11. století, ale fakticky existoval již od II. nicejského koncilu v 8. století. Ani bezprostřední hrozba pádu Cařihradu v roce 1453, obklíčeného Turky, nepřiměla Řeky ke konverzi k římskému katolicismu, tedy k Západu. Pád Cařihradu do tureckých rukou přivedl na svět ideu ruské světovlády. Moskevský kníže Ivan III. pojal za manželku byzantskou princeznu z rodu posledních byzantských císařů a od tohoto svazku Moskva odvíjí svůj nárok na světovládu, považuje se za tzv. Třetí Řím. Nástupnictví po byzantské říší symbolizuje ruský státní znak, ve kterém je orlice užívaná dříve byzantskými císaři. Pro Západ typické oddělení světské a duchovní moci v byzantské tradici neexistuje , obě moci jsou spojeny do jedné osoby panovníka. Autokrator je sám o sobě zdrojem moci a práva a jeho vůle je zákonem. Cezaropapický model se nakonec prezentoval osobou generálního tajemníka strany vybavené mocí strážce svatého grálu ideologické čistoty komunistické víry a správnosti jejího výkladu. Proto dnes Rusové s mobily u ucha a v amerických džínách vnímají Vladimira Putina jako bytost, která snad ani nemá obvyklé lidské potřeby. Určitě si neodkážou představit, že chodí také na WC.

Zcela zásadní dopad měly původně náboženské rozdíly v Rusku, a to např. do umění. V něm se nikdy nevytvořilo výtvarné umění srovnatelné se Západem, jde o dědictví dávných bojů mezi ikonoklasty a ikonoduly na přelomu 8. a 9. století. Takových příkladů lze najít bezpočtu, přesto ve věroučných závěrech je překvapivě mezi pravoslavím a Římem nejméně rozdílů. Možná právě proto je ruská ortodoxie tak protizápadní. V ruské zapšklosti vůči Západu je také zakomponována složka přezíravosti, kterou chovala Byzanc vůči tehdy barbarštějšímu Západu. Kulturní a technologická převaha řeckého císařství se však nepřelila do civilizace komplexnější povahy srovnatelné s dnešním Západem, technické vynálezy zůstaly jen hračkami pro pobavení císařského dvora, zatímco původně barbarský Západ se stal skutečným dědicem antického Říma, když převzal jeho pragmatičnost v přejímání osvědčených vzorů třeba i od nepřátel. V dnešním Rusku lze tuto opakovanou neschopnost vystopovat v přístupu k využití kdysi jasné technologické převahy v kosmickém výzkumu. Famózní úspěchy v dobývání kosmu se staly jen hračkou v rukou komunistických vládců a Rusko samo bylo s trochou nadsázky jen Horní Voltou s jadernými raketami.

Putin pokračuje v nejhlubších a nejtemnějších tradicích Ruska, které vždy tragicky selhalo v modernizaci, aby se nakonec pokaždé vrátilo k osvědčené praxi cara Poloboha, panujícího nad svými podanými prostřednictvím násilí. Nikdy nepochopilo, že k úspěšnému zvládnutí tak složitého manévru, jakým je modernizace, musí nejprve vybudovat funkční instituce, mít veřejnou správu fungující jako na Západě. Ruští carové vždycky obdivovali staré Prusko, ze kterého si ovšem oblíbili jen jeho militarismus. Na Západě si ale z Pruska všichni vybrali jako následováníhodný vzor jeho státní správu a soudnictví. Marie Terezie a Josef II. v habsburské monarchii, Napoleon ve Francii. Jak instituce zásadním způsobem ovlivňují ekonomický život, přesvědčivě demonstruje příklad Itálie, kde nejbohatšími regiony jsou ty, kde Habsburkové provedli správní reformy už v 18. století. Německo nastoupilo svou cestu k nejvyspělejší ekonomice Evropy, když bylo sjednoceno pod pruskou vládou a jeho státní zřízení kompletně napodobilo Prusko. Nestranná a výkonná státní správa spolu s nezávislými a spravedlivým soudnictvím jsou základní pilíře prosperující společnosti. Nikdo neuvěří, že něco takového v Rusku existuje.

Rusko ve skutečnosti mentálně ustrnulo ve středověku. Původně vnitrozemský stát od svých počátků trpí permanentním pocitem ohrožení nepřáteli, přestože má už dávno přístup k moři a nikdo ho neohrožuje. Naopak Rusko vždycky vyvíjelo tlak na své sousedy a za všech okolností toužilo po nových územích. Dodnes uvažuje jako nějaký zeměpán v 18. století, navíc je posledním koloniálním impériem, které se zachovalo až do dnešních dnů. Až na nepočetné výjimky byla výměna vládce spojena s jeho násilným koncem, každá modernizace skončila utužením režimu a selháním kompenzovaným vnější agresí. Dlouhodobá strategie jeho zahraniční politiky založené na kontrole zdrojů energií a surovin se navíc nyní dostala do kontradikce s technologickým vývojem a selhává tváří v tvář německé Energiewende. Je ekonomicky 5x až 6x slabší než EU s jejími 500 miliony obyvatel proti necelým 150 milionům ruských občanů, navíc tato populace sestává z 68 národů a národností. Proti EU je Rusko hotový Babylon, na druhé straně je nejmenší a nejbohatší kontinent lákavou kořistí a z pohledu Ruska je Evropa jen poloostrovem Asie.