HISTORIE: Původ izraelské vlajky
Izraelská vlajka má za sebou dlouhou a symbolickou historii a pro mnoho lidí znamená mnoho věcí.
Ještě před vznikem Státu Izrael sloužila jako vlajka sionismu, jako projev síly během povstání ve varšavském ghettu a jako symbol židovského národa mezi cizími lidmi.
Symbolizuje nejen zemi, ale také lid, národ, historii a postoj charakterizovaný odvahou, silou a odhodláním kráčet společně vpřed.
Většina lidí si neuvědomuje, že ještě dlouho předtím, než byla schválena vlajka, kterou známe dnes, existovaly jiné vlajky symbolizující židovský národ. V roce 1354 povolil pražský císař Karel IV. Židům ve své zemi vyvěšovat při státních příležitostech vlastní vlajku. Tato vlajka nesla šesticípou hvězdu, v té době visela v pražských synagogách a odtud se rozšířila do židovských komunit po celé východní Evropě. Davidova hvězda sama o sobě byla již dlouho považována za židovský symbol – byla umisťována na knihy, synagogy nebo jako označení židovské čtvrti v cizí zemi. Hvězda sjednocovala židovský národ a dávala mu pocit domova, sounáležitosti s vlastním národem, ať už byli jeho členové věřící, či nikoli.
Z těchto důvodů byla přijata jako symbol sionistického hnutí, a proto se v roce 1897 stala součástí oficiální vlajky Světové sionistické organizace (WZO). Stala se tak vlajkou sionismu.
Modrá a bílá barva vlajky však mají spíše duchovní význam. Rakouský židovský básník Ludwig August Frankl původně vyjádřil myšlenku, že modrá a bílá jsou barvy židovského národa, v básni publikované v roce 1864 s názvem „Judah’s Colors“ (Judaovy barvy)
Moderní vlajku budoucího židovského Státu Izrael navrhl v roce 1891 rabín Jacob Baruch Askowith, litevský přistěhovalec, který se usadil v Bostonu, pro místní židovskou organizaci B’nai Zion. Vyznačovala se nápadnou podobností s dnešní izraelskou vlajkou – s výjimkou toho, že Davidova hvězda uprostřed obsahovala slovo „Maccabee“ v hebrejských písmenech, odkazující na proslulý židovský válečnický rod, který bránil Jeruzalém proti Řekům.
O rok později byla „Júdova vlajka“, jak se jí tehdy říkalo, předvedena v ulicích Bostonu při oslavách 400. výročí příchodu Kryštofa Kolumba do Ameriky. Jediný rozdíl spočíval v tom, že slovo „Maccabee“ bylo nahrazeno jiným hebrejským slovem, a to „Zion“.
Od té doby začala „Júdova vlajka“ získávat na popularitě. Tato vlajka – bez hebrejského nápisu uprostřed – se dostala až na Druhý sionistický kongres v Basileji ve Švýcarsku v roce 1898.
O rok později, na třetím sionistickém kongresu, byla představena jiná vlajka – vlajka navržená Theodorem Herzlem, na níž byl vyobrazen lev a sedm hvězd. Askowithova vlajka však již upoutala pozornost amerických Židů.
V roce 1904 byla vyvěšena společně s vlajkami zbytku světa na Světové výstavě v St. Louis, čímž si u amerických Židů upevnila status symbolu sjednoceného židovského národa.
To byl absolutně zlomový okamžik – poprvé vlajka sionistů vlála společně s vlajkami všech ostatních zemí.
Když tedy v roce 1948 nastal čas vybrat vlajku pro nově vzniklý Stát Izrael, američtí sionisté neustoupili a zamítli asi 164 jiných návrhů. Nakonec se jim podařilo prosadit svou a vlajka, která je dnes po celém světě uznávána jako symbol Izraele, se velmi podobá vlajce, která v roce 1891 visela před budovou B’nai Zion v Bostonu.
Význam izraelské vlajky přesahuje její vizuální podobu. Davidova hvězda uprostřed je všeobecně uznávaným symbolem židovské identity a národa, který je již dlouho spojován s judaismem a židovskou komunitou. Dva modré pruhy jsou inspirovány tradičním židovským modlitebním šálem, známým jako talit, který má modré pruhy a hluboký náboženský význam. Tyto prvky dohromady odrážejí židovské dědictví, víru a trvalé pouto židovského národa k jeho historii a vlasti.
