Protože existuje židovský národ. Výraz „právo Izraele na existenci“ by měl urazit každého morálně uvědomělého člověka ještě dříve, než se debata na toto téma vůbec rozběhne.

Ne proto, že by Izrael byl nekritizovatelný. Ne proto, že by jeho vlády byly nedotknutelné. Ne z důvodu, že by války, reakce na terorismus, jeho vedoucí političtí a vojenští představitelé a politika obecně byli vyňati z posuzování. To nejsou. Každé státy by měly být kritizovány, pokud je to oprávněné.

Ale to nevysvětluje smysl této fráze. Nevyvolává pochybnosti o politickém směřování země ani neodsuzuje vojenskou kampaň. Staví samotnou existenci židovského státu na lavici obžalovaných, jako by židovská suverenita byla nárokem čekajícím na schválení lidstvem.

Kdo pověřil jednotlivé státy, Organizaci spojených národů, nevládní organizace, všeliké „lidskoprávní aktivisty“, novináře, studentské davy a samozvané strážce přijatelné státnosti, aby rozhodovali o tom, zda Židé mohou i nadále existovat jako národ ve své vlastní zemi?

Ohavnost se ještě prohlubuje, když si všimneme, že ani státy, které se dopustily skutečných zvěrstev, dokonce i těch nejstrašnějších zločinů proti lidskosti, tak s nimi nebývá obvykle takto zacházeno. Ani státy, které se dopustily skutečné genocidy – v současnosti v Sýrii, v Nigérii a v Súdánu – na rozdíl od křivého obvinění z genocidy, které je nyní slepě vrháno na Izrael – se nikdy neocitly v této situaci.

V poválečném Německu, dokonce i během Norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci, se nevedly debaty o právu Německa na existenci. V Kambodži po krvavých jatkách se nekonala sáhodlouhá jednání o tom, zda by Kambodža měla dále vůbec existovat. Státy, které se dopustí hrůz, jsou souzeny za své činy. Mohou být sankcionovány, odsouzeny, izolovány nebo poraženy. Jejich další národní existence však obvykle není považována za téma hodné civilizované debaty.

Jedinou výjimkou je Izrael.

Už tato skutečnost sama o sobě vypovídá téměř o všem, co stojí za to vědět. Nejde tu o morální vážnost. Nejedná se o diskusi o nalezení spravedlnosti. Ve skutečnosti, jde o morální zkaženost mimořádně obscénního druhu. Je to svět tak zkažený a opilý antisemitskou posedlostí, že jediný židovský stát považuje za výjimečně podmíněný, výjimečně provizorní a výjimečně způsobilý k existenciálnímu zpochybnění.

Už vůbec taková otázka je přiznáním. Přiznává, že pro velké části moderního světa zůstávají Židé jediným národem, jehož kolektivní národní existence může být stále podrobena morálnímu zkoumání.

A pak přichází ta ještě ponižující část: Dokonce i mnozí z nás obhájců Izraele se na této podlosti podílíme. Poslechněme si údajně podpůrnou formulaci: „Věřím, že Izrael má právo na existenci.“

Ne. To nestačí. Nejde o to, čemu věříme. Nejde o to, zda s tím souhlasíme. Nejde o to, zda to schvalujeme.

Proč by mělo být něčí přesvědčení relevantní? Odkdy se židovská suverenita stala záležitostí osobního souhlasu, jako by šlo o vyjádření názoru na daňovou politiku nebo reformu územního plánování?

Totéž platí, když tento jazyk používají sami Židé. Možná to myslí dobře. Možná si představují, že brání Izrael způsobem, kterému svět rozumí. Pravděpodobně uvažují, že se statečně staví mnohým protiizraelským nařčením čelem. Ale v okamžiku, kdy začnou hájit „právo Izraele na existenci“, už ztratili rozhodující půdu pod nohama. Přijali, že se jedná o otázku, na kterou je třeba odpovědět, a nikoli o premisu, kterou je třeba hrdě a s opovržením odmítnout.

Lid neprosí pokorně o povolení k existenci. Národ nestojí před zahraničními morálními exhibicionisty, aby ospravedlňoval své další přežívání. Právě židovský národ by měl vědět lépe než kdokoli jiný, že si nesmí osvojovat kategorie těch, kteří ho nenávidí a usilují o jeho zničení.

A přesto to mnozí z nás proizraelských stoupenců děláme neustále. Vysvětlujeme a ospravedlňujeme sionismus. Odvoláváme se na mezinárodní právo. Zmiňujeme původní židovské osídlení, nepřetržitou židovskou přítomnost, četné archeologické nálezy, arabský odmítavý postoj, arabské agresivní války a pokusy o vyhlazení Židů, teroristické kampaně, holocaust, židovský exodus z arabských zemí a nutnost nálezu útočiště. Vyzýváme k pořádání konferencí a přijímání rezolucí na boj proti antisemitismu.

Skutečným skandálem tedy není pouhá skutečnost, že si svět tuto otázku neustále klade. Jde o to, že na ni stále tolik Židů odpovídá. Staví se dobrovolně na lavici obžalovaných, shromažďují důkazy, zdokonalují svou rétoriku a doufají, že lepší argumentace jim zajistí spravedlivý verdikt. Z tak zvrácené premisy však nelze žádný spravedlivý verdikt získat. V okamžiku, kdy Židé hájí „právo Izraele na existenci“, již přiznávají vnějším pozorovatelům autoritu, kterou ti nemají.

To je barbarství v jazyce etiky.

A protože se to skrývá za slovníkem lidských práv, dekolonizace, spravedlnosti a mezinárodního práva, mnoho jinak inteligentních lidí si neuvědomuje urážlivost toho, co říkají. Slyší tuto frázi tak často, že jim začíná znít normálně, dokonce kultivovaně. Není to ani jedno. Je to podlé, kruté a naprosto zvrácené. Je to normalizace myšlenky, že židovská národní existence je sporná.

Izrael neexistuje proto, že by s tím jiné národy souhlasily. Neexistuje proto, že by se osvícení západní liberálové po dlouhém vnitřním boji rozhodli mu to dovolit ani z důvodu, že by i jeho obhájci hlasovali pro.

Izrael existuje, protože existuje židovský lid.

Existuje, protože Židé nejsou neuchopitelnou abstrakcí – nejsou pouhými vyznavači náboženství, nejsou lidem z muzea uchovaným pro morální poučení, nejsou trvalou menšinou, která může přežívat pouze díky shovívavosti. Židé jsou národ s dávnou vlastí, 4000letou historií, jazykem, pamětí a nárokem starším a hlubším než marnosti současného morálního diskurzu.

Izrael existuje. Židovský národ existuje. A o tom se nediskutuje.

Odkaz