Tak je to přesně sedmdesát roků od chvíle, kdy 23. srpna 1939 Joachim von Ribbentrop podepsal v Moskvě s ministrem zahraničí SSSR Vjačeslavem Michajlovičem Molotovovem “Smlouvu o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik”.
Zrada. Takto se tento Pakt dnes posuzuje. Paradoxně možná ještě hůř než Mnichovská dohoda. Když se však řeklo A, musíme říct také B. Nebylo to pro Stalina tak snadné, ať byl zločinec nebo ne.
Věděl totiž, že v lednu 1939 jednal polský ministr zahraničí Józef Beck v Berlíně s Hitlerem o plánech na společný útok Německa a Polska na Sovětský svaz. Znal volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Pilsudski, co zavedl v Polsku už v roce 1926 vojenskou diktaturu, jež vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.
Co asi měl Stalin dělat, když navíc všehoschopná Varšava už v roce 1938 zaslala vládě ČSR ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou.
Poláci anektovali část Těšínska o rozloze 869 km2. Nadpoloviční většina obyvatelstva obsazeného území se hlásila k české národnosti. Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány.
Přes 30 000 Čechů a více než 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do Protektorátu Böhmen und Möhren. Podle pamětníků se Poláci chovali k civilnímu obyvatelstvu Těšínska mnohem hůř než později Němci…
“Poláci byli nejhorlivějšími arizátory židovského majetku. Vrhli se i na ten náš, a tak jsme se raději vystěhovali do Palestiny. Nepoznala jsem větší antisemity…” vzpomíná Carmela Lanzerová z Haify.
“Pak přišli Němci a bylo třeba, aby se “Šlonzáci” zapsali do tzv. “volkslisty”. Přihlíželo se k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Stačilo pak místo podpisu otisknout svůj palec a byla “palcuvka” a šance, že nepřijdou o svůj majetek a že nepůjdou do koncentráku…”
Mými hlavnímu zdroji jsou pamětníci, s nimiž jsem jako Ostravák dělal na toto téma řadu rozhovorů a reportáží, takže mám dostatek faktů i bez encyklopedií. Myslím si, že když někdo utíkal z Polska nebo z Těšínska, protože mu tam hrozila smrt, je velmi přínosné poznání a dostatečně relevantní argument…
Každá mince má prostě dvě strany. Napřed 16. března 1939 vyzval Stalin Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko. Britský premiér Chamberlain ale tento postup zamítl, že je předčasný, a začal prosazovat myšlenku společného prohlášení Velké Británie, Francie, SSSR a Polska vůči ohrožení Německem.
Proto Stalin navrhl jednání na vysoké úrovni, které se však neuskutečnilo, protože Chamberlain odmítl dovolit ministru zahraničí Edenovi, aby letěl na setkání do Moskvy. Tak byla zvolena pro bezpečnost SSSR poslední možnost; vznikla Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem.
Tento Pakt, ryze pokrytecký ze strany Německa té doby, vycházel ze základních ustanovení smlouvy o neutralitě uzavřené v dubnu 1926 mezi Německem a SSSR.
Článek I. tohoto Paktu říká: Obě Vysoké smluvní strany se zavazují upustit od jakéhokoliv násilného aktu, od jakékoli válečné akce, od vzájemného napadení, které by provedly buď samy, anebo ve spojení s jinými silami.
Článek II: V případě, že by se jedna z Vysokých smluvních stran stala objektem válečného aktu ze strany třetí síly, neposkytne druhá Vysoká smluvní strana žádným způsobem pomoc této třetí síle.
Článek IV: Jestliže by v těch či oněch otázkách vznikly spory či konflikty mezi Vysokými smluvními stranami, budou obě strany své spory či konflikty řešit výhradně přátelskou výměnou názorů, anebo, v případě nutnosti, prostřednictvím povolaných arbitrážních komisí.
Tajný protokol dodával, že v případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna.
V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San.
Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.
Hranice v Polsku měla být tvořena liniemi řek Visla, Nisa a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat, když Protektorát Čechy a Morava už existoval….
Jak to všechno dopadlo, zažil Stalin v roce 1941, kdy ho šokovala akce Barbarosa “mírumilovného“ smluvního partnera, který SSSR bezohledně napadl. Je otázka, kdo si dělil svět? Jestli Stalin s Hitlerem, nebo v Teheránu, Jaltě či Postupimi Stalin s Churchilem, Rooseveltem, Trumanem nebo Čankajškem…?
“Když Němci obsadili Ostravu, museli jsme před nimi utíkat. Kam? No přece na východ. Jeli jsme v mercedesu, který jsme později vyměnili za žebřiňák s koněm a slámou, protože nám došel benzín i alkohol. Pak jsme se jednoho dne probudili v domění, že jsme už v Rusku, ale zděšeni jsme zjistili, že toto území zabrali Němci, protože se tak dohodli se Stalinem…” vzpomíná Bedřich Bachner z Ostravy, dnes důchodce z izraelského mošavu Moledet.
Nezbylo jim, než se tajně vrátit do Prahy, kde byli zatčeni a posazeni do transportu do Terezína a Osvětmi. Po válce, když přežil jen on a jeho otec, se vystěhoval do židovského státu.
Pakt Ribbentrop-Molovov se podobně dotkl také Petera Bachracha, Kurta Lanzera a Jana Rosenbauma, kteří skončili u partyzánů na Slovensku či na Sibiři v gulagu. Domů se vrátili jako vojáci Svobodovy armády z Buzuluku.
Taková je smutná pravda o “přízraku” jménem Pakt Ribbentrop-Molotov…