HISTORIE: Poslední osvoboditelé Osvětimi

Když v prosinci 2019 zemřela Miloslava Kalibová, poslední z žijících lidických žen zůstává Jaroslava Skleničková (95). Jindy už ale nezbývají žádní přeživší. Roku 2017 zemřel Jaroslav Klemeš, poslední z parašutistů vyslaných do protektorátu. Proto má váhu zpráva, že 4. června zemřel v Mnichově David Dušman (98), jenž 27. ledna 1945 jako řidič tanku T-34 prorazil dráty táborového komplexu Auschwitz-Birkenau. Je otázka, zda byl jedním z posledních, či úplně posledním žijícím osvoboditelem Osvětimi.

Jak píše Melissa Eddyová, německá dopisovatelka listu The New York Times, „věří se, že Dušman byl posledním z žijících osvoboditelů toho lágru“. Jak ale uvádí anglická Wikipedie, byl předposledním. Tím úplně posledním zůstává Ivan Martynuškin žijící v Moskvě.

Důležitější než toto přetahování je fakt, že přímých svědků ubývá a nemohou se vyslovit k novým interpretacím starých událostí. Po smrti Davida Dušmana lze zopakovat to, co stálo v LN už loni k 75. výročí osvobození Osvětimi. Jakkoliv odmítáme stalinismus, jakkoliv kritizujeme maršála Koněva za jeho temné činy v poválečné historii, hlavně při potlačení povstání Maďarů na podzim 1956, faktem zůstává, že většinu vyhlazovacích německých lágrů osvobodila sovětská armáda, tábory v Osvětimi přímo vojska maršála Koněva.

Je to historický fakt, který by se neměl popírat. Přesněji řečeno, relativizují-li se různé činy maršála Koněva, nerelativizujme roli sovětské armády při porážce německého nacismu.

Nikdy ho tam nepozvali

Životaběh Davida Dušmana je ilustrativní. Jako rodilý Žid bojující v Rudé armádě by mohl naplnit známé polské klišé o „židokomuně“. Jako ruský Žid, který odešel strávit poslední čtvrtstoletí života do Německa (do země, proti jejíž armádě bojoval), mohl osobně dokládat, že pro lidi tak či onak vybočující není Rusko dobrým domovem. Co z toho platí?

David Dušman

Dušmanův příběh dokazuje, že nic z toho neplatí úplně, ale v té či oné míře, té či oné situaci platí obojí. Narodil se 1. dubna 1923 v Gdaňsku, tehdy svobodném městě, leč matka nechala do jeho dokladů jako rodiště zapsat Minsk. Těžko říci, proč přesně, ale z toho gesta čiší jistá opatrnost a nejistota v tom, „co bude pro Židy méně nebezpečné“.

Celý život Dušman strávil v Sovětském svazu. Jeho otec byl vojenským lékařem a hrdinou revoluce, čímž mohl naplňovat klišé „židokomuny“. Jenže už v roce 1938 putoval do gulagu (roku 1949 v lágru zemřel), čímž se to klišé narušuje.

David narukoval do války proti třetí říši, když mu bylo 18 let a Hitler Sovětský svaz napadl. Zúčastnil se rozhodujících bitev (Stalingrad, Kursk), utrpěl několik zranění, stal se řidičem tanku T-34. V této pozici 27. ledna 1945 odpoledne prolomil dráty lágru Auschwitz-Birkenau, byť tehdy už z větší části evakuovaného.

Jak sám říkal, viděl tam hromady mrtvol, houfy vyhladovělých vězňů a beznaděj. Ale netušil, co byl lágr v Osvětimi zač, jakého systému byl součástí, jaký byl jeho účel. To vše se dozvěděl až po válce. Což ovšem nesnižuje význam svědectví člověka, jenž viděl 27. ledna 1945 Osvětim na vlastní oči. Jenž vnímal tu atmosféru a nikdy nezapomněl na zoufalost tam přežívajících lidí.

Tím zvláštněji může dnes působit, že právě Dušman nebyl po válce nikdy pozván do Osvětimi na pietní či vzpomínkové akty, jak uvádí německá Wikipedie. To člověka udiví, ale možná mu to zároveň pomůže pochopit, proč Dušman v roce 1996 odešel právě do Německa.

LN, 9.6.2021