28.10.2021 | Den vzniku samostatného československého státu


HISTORIE: Politická mytologie a španělská inkvizice

28.6.2010

O politice a mediální manipulaci - tentokrát nikoliv ze současnosti

Politická mytologie vzniká jinak než ta klasická. Na rozdíl od ní vzniká z uměle vytvářených dezinformací, jejichž přímý užitek je obvykle velmi dočasný, přesto se politický mythus mnohdy zafixuje tak, že trvá po staletí a tisíciletí. Příkladem je legenda španělské inkvizice, která se stala symbolem náboženské intolerance a fanatismu.

Inkvizice vznikla původně jako římská instituce pro boj s "kacířstvím", ale měla i jiný účel. Papež Řehoř IX. vytvořil římskou inkvizici r. 1231 proto, aby vnesl řád a právní postup do boje s "nepřáteli církve" v době, kdy náboženský fanatismus dosáhl svého vrcholu a nebylo nijak vzácným jevem, že fanatické davy na náměstích středověkých měst upalovaly na hranicích obviněné "kacíře" bez jakéhokoliv vyšetřování či soudu. Kromě vlastního římského inkvizičního soudu byla papežská kontrola inkvizice spíše formální, během celého období své existence byla inkvizice pod různě účinnou kontrolou lokálních církevních i světských autorit, králů, knížat, biskupů a soudů. Po tom, co byl obviněný inkvizicí odsouzen a prohlášen za kacíře, byl většinou předáván k výkonu trestu královským institucím a i ty se vzájemně lišily tvrdostí svých trestů. Světské autority se v různých zemích s institutem inkvizice vyrovnávaly různě, od téměř úplného podřízení se autoritě církve, až po aktivní odpor. V druhé polovině 13. století, kdy římská inkvizice vyvrcholila, byla ztráta papežské kontroly nad institucí inkvizice téměř úplná.

Španělská inkvizice vznikla r. 1478 jako pokus nově spojeného Španělska, po svatbě Ferdinanda V. Aragonského a Isabelly Castilské, konvertovat Židy a Maury a nábožensky sjednotit nové spojené království. Konverze probíhaly pod nátlakem a pod hrozbou exilu těm, kdo konverzi odmítali. Tyto masové konverze nebyly v tehdejší Evropě unikátní svým charakterem, ale rozsahem a tím, že kontrastovaly s praxí muslimskými Maury kontrolovaných částí Španělska, kde menšiny, židovská i křesťanská, byly obecně tolerovány. S množstvím pod nátlakem a hrozbami nově pokřtěných "conversos" rostl i počet těch, kteří svou konverzi brali jen jako záchranu před exilem a potají zůstávali u své staré víry. Papež Sixtus IV. podlehl politickému nátlaku Ferdinanda a Isabelly a podmíněně autorizoval vznik nezávislé španělské inkvizice, "pokud jí bude zapotřebí".

Tím se vzdal jakékoliv kontroly nad inkvizicí ve Španělsku a ta zůstala pod faktickou královskou kontrolou. Jediným zbytkem papežské kontroly nad institucí zůstalo formální jmenování Velkého inkvizitora navrženého králem.

Roku 1480 došlo k tureckému útoku na jihoitalské Otranto a k masakru, v němž bylo zabito 12.000 lidí a mnoho dalších prodáno do otroctví. Turci pozabíjeli všechny místní katolické kněží a mnichy, včetně arcibiskupa, který byl mučen a nakonec přeříznut pilou na dvě půlky (krutost a netolerance nebyla výsadou Evropy, ani křesťanství). Královna Isabella poslala do Otranta španělskou flotilu, ale bylo jasné, že Turci jsou schopni takových přepadů ve všech středomořských pobřežních městech. Rychle vznikla a šířila se fáma, že silná maurská (muslimská) a židovská menšina ve Španělsku (kde například Granada byla muslimská až do r. 1492) je tureckou pátou kolonou a otevře brány španělských měst Turkům. 17. září 1480 jmenovali Ferdinad a Isabella první španělské inkvizitory, dva dominikánské mnichy, a dva úředníky s působností v Seville. Skutečným organizátorem a "nejslavnějším" organizátorem španělské inkvizice byl Tomás de Torquemada (narozený ve Valladolidu r. 1420, zemřel v Avile r. 1498). Královská vláda se pokoušela zavést inkvizici ve španělských državách, ale španělské Nizozemí dokázalo tlaku odolat, a v roce 1510 byly madridskou vládou dosazení inkvizitoři se souhlasem papeže Lea X. vyhnáni ze španělskem kontrolované Neapole.

Hlavním úkolem inkvizice se stalo vyhledávání a odhalování potencionálních "zrádců", skrytých nekatolíků, a počínala si sice tvrdě, ale v rámci tehdejší Evropy se její počínání nejeví jako výjimečně kruté, naopak jsou dokumentovány případy, kdy se obvinění nebo odsouzení ze světských zločinů, držení v královských věznicích, úmyslně přiznávali k přestupkům v pravomoci inkvizičních soudů (obvykle rouhání), aby byli předání inkvizici, v jejíchž věznicích bylo s vězni většinou zacházeno lépe než v královských věznicích a na královských galejích. Trest mohl být (po doznání a projevu účinné lítosti) relativně daleko lehčí a mnohdy bylo od trestu upuštěno úplně.

Inkviziční tribunál neměl jurisdikci nad nekatolíky, to znamená, že ti, kteří se hlásili k islámu nebo židovskému náboženství, nemohli nikdy být jeho přímými oběťmi. Protestanti, tedy nekatolíci, rovněž podléhali civilní justici a nemohli být souzeni inkvizicí. Ti všichni podléhali civilním soudům a hlavně královským výnosům o exilu. Stejně jako všude jinde v Evropě, včetně Čech, existoval i v katolickém Španělsku silný antisemitismus, a tak persekuce a vyhánění židů (u nás bylo královských nebo císařských ediktů o vystěhování židů vydáno několik) byly běžným jevem společnosti. Ve Španělsku se totéž týkalo i muslimských Maurů, ale od ostatní Evropy se Španělsko lišilo opět jen množstvím postižených, nikoliv tím, že by s židy a muslimy bylo zacházeno hůře než v jiných zemích. Španělská inkvizice se týkala hlavně těch "conversos", kteří, ač se stali nominálně katolíky, potají zůstali věrní svému původnímu náboženství, a byli proto obviněni z kacířství, které bylo hlavním zločinem v jurisdikci inkvizice.

Inkviziční tribunál se od sekulárního, královského soudu lišil tím, že obžalovaný měl právo na právního zástupce, který mu byl přidělen i tehdy, kdy na něj sám obžalovaný neměl dost finančních prostředků(!), proces měl přesně stanovené procedury, za falešná svědectví hrozily přísné tresty, včetně trestu smrti, a i mučení, které v té době bylo normálním, respektovaným a všeobecně užívaným nástrojem vyšetřování, podléhalo přísným kontrolám a předpisům. Před zahájením formálního vyšetřování dostal obžalovaný 30 až 40 dní, během kterých měl o svém údajném provinění rozjímat, mohl buď odvolat, přiznat svou vinu a kát se, nebo připravit svou obhajobu. Vyšetřování měli vždy být přítomni dva neinkviziční kněží, kteří měli dbát na dodržování vyšetřovacích postupů. Pokud bylo přistoupeno k mučení (obecně uznávaná vyšetřovací metoda soudobé justice), nesmělo trvat déle než patnáct minut, lékař, na jehož pokyn muselo být mučení zastaveno, musel být přítomen a obviněný nesměl být mučen více než jednou během celého svého vyšetřování. U sekulárních soudů podobná pravidla téměř neexistovala a mučení bylo obvykle limitováno jen vůlí (nebo zlovůlí) vyšetřovatelů. Přesto se někdy stávalo, že její vlastní pravidla vyšetřování nebyla dodržována a španělská inkvizice byla v neustálém konfliktu s papeži, kteří jí vyčítali přílišnou tvrdost.

Nemá cenu si nalhávat, že by snad inkviziční soud byl akceptovatelný dnešními standardy, ale na svou dobu byl daleko před soudy sekulárními.

I počtem inkvizicí k nejvyšším trestům odsouzených, obvykle smrti upálením, bylo daleko méně, než legendy naznačují. Je dokumentováno, že za 350 let existence španělské inkvizice stálo před inkvizičním tribunálem asi 50 až 60 tisíc osob a z toho k nejvyšším trestům bylo odsouzeno asi 3000 až 5000 obviněných. Je rovněž pravdou, že častým motivem persekuce byl antisemitismus, a pravdou je i to, že inkvizice byla typickým projevem soudobé intolerance a fanatismu.

I při maximálním odhadu pěti tisíc obětí však nepodává toto číslo v porovnání s počtem obětí náboženské intolerance a persekuce v jiných zemích katolické i protestantské Evropy (židů ve všech evropských zemích, hugenotů ve Francii, protestantů v katolických zemích, katolíků v zemích protestantských a "čarodějnic" nejenom, ale zejména v protestantské Anglii a Německu - jenom počet pro "čarodějnictví" upálených osob, většinou žen, se v Anglii odhaduje až na 30 000 a v Německu až na 150 000) obrázek větší krutosti a fanatismu, než bylo tehdejší normou.

Přesto se symbolem doby, její netolerance, fanatismu a krutosti stala právě španělská inkvizice. Její "černá legenda" vznikla až téměř 100 let po jejím založení, v době protestantské porážky po vítězství Karla V. v bitvě u Mühlbergu. V roce 1567 začalo to, co by dnes bylo nazváno "propagandistická kampaň", vydáním protikatolického pamfletu "Sanctae Inquisitionis Hispanicae artes aliquot detectae, ac palam traducta", podepsaného mužem jménem Montanus, který se v něm představuje jako španělský protestant a oběť inkvizice. Během jednoho roku byl pamflet přeložen z původní španělštiny do angličtiny, němčiny, francouzštiny a holandštiny a byl napodobován množstvím dalších podobných tiskovin. Stal se bestselerem v protestantské Evropě a měl jen jeden problém: nebyl pravdivý. Dodnes nebyl historický výzkum schopen ověřit existenci muže jménem Montanus, jeho popis inkvizičních tribunálů, procesních praktik a mučíren prokazatelně neodpovídá skutečnosti a prozrazuje autorovu neznalost nebo vědomou lež.

Celkově se dá říci, že Španělsko v době inkvizice nebylo více netolerantní než jiné země soudobé Evropy a metody inkvizice nebyly o nic krutější než metody jiných tehdejších institucí náboženské a sekulární justice, naopak, přes obecně akceptovaný mýtus byly často progresivnější. Španělská inkvizice sama byla daleko více mocenským nástrojem královské a státní politiky než produktem církevního fanatismu, i když i tento prvek v ní byl bezesporu přítomen.

Navzdory tomu se legenda tajemných fanatických mnichů v černých kapucích, mučících své oběti a masově upalujících kacíře a nepřátele církve, stala díky jednomu z prvních a nejúspěšnějších příkladů mediální manipulace strašákem protestantské Evropy a v mnoha protestantských zemích byla často omluvou a zdůvodněním vlastní krutosti v zacházení s příslušníky náboženských menšin. Později byla převzata ateisty a kritiky katolické církve, jako argument proti náboženství obecně a římsko-katolické církvi zvlášť přežívá a je citována jako historický fakt dodnes, a bude zřejmě žít ještě velmi dlouhou dobu, možná navždy.

Blog.aktualne.cz/Tomas Haas



TEST s Pampers: Přihlaste se o dětské vlhčené ubrousky New Baby
TEST s Pampers: Přihlaste se o dětské vlhčené ubrousky New Baby

Pampers New Baby jsou dětské vlhčené ubrousky určené pro citlivou pokožku. Protože neobsahují alkohol, nejsou parfemovány a mají neutrální pH, jsou...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.