Kongres Poláků v České republice připravil zajímavé představení dějin obyvatel polské národnosti na území bývalého těšínského knížectví.
To vzniklo na konci 13. století oddělením od opolsko-ratibořského knížectví a vládla v něm knížata z rodu Piastovců. Klip začíná symbolicky v roce 1327, kdy kníže Kazimír I. Těšínský složil lenní hold českému králi Janu Lucemburskému. V ten samý rok slíbila lenní podřízenost tomuto vladaři většina hornoslezských knížat.
Možná bude pro někoho překvapením, ale Poláci tvořili na tomto území od středověku většinu obyvatelstva. V současnosti se v Národním muzeu v Praze koná výstava Cesta na Horu, která přibližuje stavovské povstání z let 1618 – 1620 a je v ní také uvedeno národnostní složení jednotlivých zemí Koruny české z té doby. Ve Slezsku nepřevažovali Němci, ale Poláci, kterých zde žila mírná nadpoloviční většina 51 %. A v dalších staletích se situace příliš nezměnila.
Výstava také připomíná, že těšínské Slezsko se postupně vyvinulo v jednu z nejprůmyslovějších oblastí celé Evropy a svůj podíl na tom mají i místní Poláci. Správnou připomínkou je fakt, že rakouská část habsburské monarchie se po roce 1867 stala zemí, která zajišťovala svým obyvatelům rozsáhlá lidská práva včetně rovnosti před zákonem. Toho využili i Poláci na Těšínsku, kteří od poloviny 19. století vydávali svoje noviny a časopisy, zakládali kulturní, vědecké, hospodářské a jiné zájmové spolky a rovněž svoje školy včetně středních.
Je jasné, že český a polský pohled na historii se liší. Poláci se do současnosti nesmířili s tím, že po roce 1918 se na území Těšínska nekonalo původně slíbené referendum, ale vítězné velmoci Těšínsko uměle rozdělily mezi Československo a Polsko. Pravdou je, že v té době, kdy po konci první světové války vznikalo v Evropě nové státní uspořádání, oba nově vzniklé státy Polsko a Československo kombinovaly při utváření svých území principy historické s právem obyvatelstva na sebeurčení. Češi v případě českých zemí argumentovali, že české země tvoří nedílný celek, který z mnoha důvodů a hlavně z ekonomických nejde rozdělit. Ovšem v případě připojení Slovenska, které bylo po tisíc let předtím nedílnou součástí Uher, prosazovali právo Slováků na sebeurčení. Poláci zase pro změnu v případě východních částí svého území tvrdili, že se jedná o oblasti, které historicky patřily Polsku před tzv. trojím dělením, ovšem v případě Těšínska a dalších slezských území se dovolávali práva národů na sebeurčení.
Poláci se logicky dívají jinak i na rok 1938, kdy bylo Těšínsko na rok připojeno k Polsku. Oni to berou tak, že toto řešení ochránilo zdejší polské obyvatele před německými nacisty. Pravdou ovšem je, že Polsko doručilo příslušné ultimátum o obsazení Těšínska československé vládě až 30. září 1938 odpoledne, kdy ta už předtím souhlasila s odstoupením Sudet Německu. Faktem také je, a to ani klip nezastírá, že v meziválečných dvacátých a třicátých letech byly polsko-československé vztahy vinou obou stran špatné. Je jasné, že názory na dějiny jsou obecně různé a těžko na tom něco změníme.
Minulost však nezměníme, je potřeba žít současností a dívat se do budoucnosti. V klipu se oceňuje rok 2007, kdy se obě země, Polsko a Česko, staly součástí schengenského prostoru a zdejší hranice na řece Olši, která navíc rozdělila kdysi jednotný Těšín na dvě města, přestala fyzicky existovat. Lidé se tak mohou opět svobodně navštěvovat. Jaký je to rozdíl proti komunistickým časům, kdy tuto hranici, zvláště po vzniku odborového hnutí Solidarita v roce 1980, komunistické režimy v obou zemích pevně uzavřely. Volné cestování do Polska bylo znemožněno, mohlo se tam jen ve výjimečných případech, například na pozvání.
Tento klip si zaslouží velké ocenění za to, že se jedná o představení hrdých a sebevědomých lidí, kteří vědí, kam patří, jsou právem pyšní na svoji minulost a mají jasno v tom, co chtějí.