De Gaulle spisovatel
De Gaulle nebyl jen vojákem, byl i vojenským teoretikem a komentátorem. Svědčí o tom jeho vojensko-teoretické studie a úvahy otiskované nejen ve vojenském tisku, ale i v novinách a politických revue. Brzy se však začaly objevovat jeho knihy, z nichž první byla La Discorde chez l’enemi (Neshoda u nepřítele). K tomuto psaní ho nutil nesouhlas se strnulou francouzskou vojenskou doktrínou, ale jako aktivní důstojník, a ještě poměrně neznámý, musel své názory vyjadřovat oklikou. Protože nebylo zvykem, aby se vojenské otázky diskutovaly mimo armádu, musel de Gaulle svůj nesouhlas s francouzskou oficiální vojenskou doktrínou vyjádřit přes kritiku německého velení armády v první světové válce. De Gaulle pochopil, že i pero v rukou důstojníka, důstojníka s literárním nadáním, se může stát zbraní, se kterou může dosáhnout svých vojenských a politických cílů.
V roce 1932 vydává svoji druhou knihu Le fil de l ́épeé (Ostří meče). Je to soubor de Gaullových přednášek z vysoké válečné školy. Jsou věnovány vykreslení profilu, morálního profilu ideálního velitele, věnuje se v nich i morální úrovni mužstva a v pozadí jeho úvah o přirozeném veliteli-vůdci vidí zřejmě sebe. Za své životní krédo si volí převzatý citát Shakespeara: „Být velkým znamená vést velký spor.“ Jeho další osudy prokáží, že krédo mu skutečně patřilo.
Všech pět kapitol de Gaullovy knihy (O vojenské činnosti, O charakteru, O prestiži, O doktríně a O politice) není jen o vojenství, je to „tavicí kotel“ formující de Gaullovu osobnost. Odvolává se na své oblíbené autory – Bergsona, von Clausewitze, du Picqua, Alfreda de Vignyho a další. Tato kniha ukazuje de Gaulla nejen jako kultivovaného a vzdělaného vojáka, ale i jako filosofa a spisovatele. To byla jeho teoretická průprava, která mu umožnila zachránit čest Francie a která mu jako vizionáři dovolila nejen předvídat porážku Francie, ale jako generálovi ji dovést i k vítězství. De Gaullovi nestačilo bojovat přímo v poli a psát teoretické vojenské úvahy jako voják, ale uměl i mluvit, byl charismatickým rétorem, jinak by nemohl i po válce jako politik zachraňovat Francii a stát se největším Francouzem, jak ho označila celofrancouzská anketa. Jeho televizní promluvy jsou dodnes vzorem pro všechny adepty řečnictví, zejména když nemluvil o sobě (to jen málokdy), ale o Francii, se kterou se tak často rád ztotožňoval.
De Gaulla zachránce Francie a politika udělal jeho slavný pětiminutový projev ze dne 18. června 1940 pronesený ve 20 hod. večer z radia BBC: „Já generál de Gaulle, jenž se nyní nacházím v Londýně, vyzývám francouzské důstojníky a vojáky, kteří jsou na britském území... inženýry i dělníky, specialisty ve zbrojní výrobě... abyste se spojili se mnou. Ať se stane cokoliv, plamen francouzského odboje nesmí pohasnout a nepohasne...“ Tato slova vstoupila nejen do dějin, ale začala i dějiny spoluvytvářet. Málokterý projev v historii měl tak velké následky. Jeho celý text je ve formě plakátu ve všech museích druhé světové války, ve všech památnících francouzské protinacistické rezistence.
De Gaulle zaujal i svojí třetí knihou Vers l’armée de métier (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhoval nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou, zároveň v ní formuloval požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války. Jejím základem se měl stát motor. Ve své knize „ K profesionální armádě“ de Gaulle napsal o ideovém a technickém základu své doktríny: “Motor, který se nabízí, aby nesl, co člověk chce a kam je třeba, jakoukoli rychlostí a na jakoukoli vzdálenost... motor, který, je-li obrněn, má takovou palebnou a údernou sílu, že rytmus boje je v souladu s rytmem manévrů.“
Touto knihou se de Gaulle stal nepopulární u francouzské levice, která odmítala profesionální armádu, protože by se mohla podle její představy stát nástrojem pravicového státního převratu. Pravice ji měla za zbytečnou, neboť věřila koncepci generální štábu a obávala se nákladů, které by stála. Největší překážkou pro přijetí de Gaullových myšlenek byl generální štáb. Tvořili jej starší muži, kteří se odvolávali na zkušenosti z Velké války s jejími souvislými frontami, bahnitými zákopy a pomalými pěšími ofenzivami za mohutného krytí dělostřelectvem. Teorie podplukovníka de Gaulla neměly tedy ohlas na generálním štábu a žádný vliv na veřejné mínění - knihy se ve Francii prodalo jen 700 výtisků. O to větší úspěch však měla kniha v Německu, kde ji četl i tvůrce tankových vojsk Heinz Guderian. Koncem roku 1937 byl de Gaulle povýšen na plukovníka a stal se velitelem 507. tankového pluku, odkud pokračoval ve své snaze o modernizaci armády – při které využíval svého kontaktu s některými politiky, kteří se snažili jeho vize prosadit v parlamentu (Paul Reynaud a další)..
Shora uvedená kniha, které předcházel článek publikovaný o rok dříve v „Revue politique et parlamentaire“, měla skutečně velký ohlas - především u věčného protivníka, Německa. Legendární německý tankový generál Heinz Guderian ve svých pamětech „Vzpomínky generála“ píše, jaký vliv na něj měli tankoví vizionáři Fuller, Hart a Martel, a uvádí: „Podněty, které v tomto směru dávali de Gaulle, Daladier a další, zůstaly oslyšeny. Z toho jsem musel usuzovat, že francouzské nejvyšší velení význam tanků v mobilní válce nepoznalo nebo ho nechtělo uznat. Ze všech manévrů a vojenských cvičení, o jejichž průběhu jsem se dozvěděl, se však každopádně dalo usuzovat, že francouzské velení mělo sklon vést jednotky tak, že rozhodnutí vycházela ze spolehlivých podkladů a mělo vést systematicky k zajištěným přesunům a plánovitým útočným nebo obranným opatřením... Jakmile padlo rozhodnutí, postupovalo se podle plánu a téměř schematicky.“
Z obou citací je patrné, že myšlení vojáků předcházelo myšlení politiků. Generálům bylo jasné, že je očekává další vzájemné střetnutí, vždyť hra, ve které byly karty rozdány již v roce 1870, nebyla ještě zdaleka dohrána.
V letech 1918-1939 také probíhal vývoj bojové techniky, ve 20. letech tlumený, ale v následujícím desetiletí již pracující na plné obrátky. Zatímco pěchotních zbraní se technický vývoj téměř nedotknul, letecká a obrněná technika prodělala rychlý vývoj.
V meziválečné době byla zkonstruována letadla v té základní podobě, jaká existují dnes. Ve 20. a 30. letech nastal přechod od dřevěných a plátěných dvojplošníků k celokovovým samonosným jednoplošníkům se zatahovacími podvozky, krytými kabinami, výkonnějšími motory a stavitelnými vrtulemi. Velmi bouřlivý rozvoj prodělalo bombardovací letectvo ovlivněné koncepcí letecké války italského generála Giulio Douheta.
Zatímco ve vývoji tanků drželi ve 20. letech prvenství Britové, tak ve 30. letech zintensivnělo vývoj tanků Německo a Sovětský svaz, dokonce ve vzájemné spolupráci, neboť Německu byl Versailleskou smlouvou vývoj těžkých zbraní zakázán. Ve Velké Británii vývoj tanků ustrnul, což bylo důsledkem stejného konzervativního pohledu na tankovou techniku jako ve Francii. V meziválečné době se tanky stávaly rychlejšími, obratnějšími, se silnějším pancířem a kanonem. To samo o sobě vyvolávalo otázku, zdali má tank plnit jen funkci podpory pěchotě, pro kterou byly také tanky zprvu konstruovány, jak svojí pomalostí, aby jim mohla stačit pěchota, tak slabší výzbrojí proti nepancéřovaným cílům.
De Gaulle politik
Stejně jako byl de Gaulle neúspěšný se svojí koncepcí malé, ale profesionální vysoce mobilní armády s koncentrovanými svazky tanků mezi svými vojenskými kolegy, tak stejně byl neúspěšný při hledání politické podpory v prosazování svého plánu. Je třeba ale předem říci, že Francie obecně, jak levicové, tak pravicové strany, odmítala profesionalizaci armády. Kořeny bylo nutno hledat v minulosti, až k Napoleonovi, protože profesionální armáda ve spojení s autoritativním či diktátorským velitelem nabízela možnost, jak změnit republiku na jiné státní zřízení. Jakkoli se Francie zmítala politickými spory, Třetí republika se svým zřízením byla nenapadnutelná a vize profesionální pohyblivé armády s novým Napoleonem byla pro politiky nepřijatelná. A proč se orientovat na jinou armádu a vynakládat na ni další finanční prostředky, když bezpečnost Francie zajišťoval pevnostní val – Maginotova linie, na jejíž výstavbě se od roku 1929 urychleně pracovalo V říjnu 1930 ministr Maginot navštívil staveniště a vyjádřil politování nad obyvateli, kteří se z oblastí museli vystěhovat. Ačkoliv je Maginot hlavním protagonistou projektu Maginotovy linie, většinu její dnešní podoby je výsledkem práce Paula Painleva, Maginotova nástupce v pozice ministra války.
André Maginot svůj projekt nikdy nedokončil, v prosinci 1931 onemocněl a za dva měsíce zemřel. Po jeho smrti linie, kterou obhajoval a začal budovat, nesla jeho jméno.
Přes shora uvedené historické reminiscence byla vojenská krátkozrakost francouzských politiků nepochopitelná. V situaci, kdy neexistovala spojenecká dohoda s Belgií a kdy se muselo počítat s nedokončením Maginotovy linie až k moři, Maginotova linie nemohla zabezpečit sever a severovýchod Francie. Nemohla to svojí malou pohyblivostí zajistit ani pozemní armáda sedící za Maginotovou linií v roli jejího hlídače.
Nikdy v dějinách vojenství nevyvolala jedna zbraň takové spory, jako tomu bylo v případě tanku. Spor probíhal „až nahoře“, jak tomu bylo v případě podplukovníka de Gaulla a maršála Pétaina. Oficiální francouzská doktrína vyznávaná nejvyšším francouzským velením přisuzovala tanku podružnou úlohu při podpoře pěchoty, ale de Gaulle si tanky představoval jako samostatné jednotky operující zcela nezávisle podle okamžitého vývoje situace. Vedle tohoto pohledu existoval jiný pohled, politický. Bude mít Francie armádu, která by odpovídala jejímu mocenskému postavení v Evropě a jejím zahraničně politickým závazkům? Proti de Gaullově koncepci se postavili i další generálové. V Revue des deux mondes vystoupil proti de Gaullovi generál Debeney, poté jej se svojí kritikou následoval generál Weygand. Nadále zůstávaly v platnosti směrnice přijaté za Velké války, např. Petainova „Prozatímní směrnice o taktickém využití velkých svazků“ z roku 1921. Podle ní pěchota zůstávala hlavní údernou silou a tanky a letectvo měly plnit pouze podpůrnou funkci. A to přesto, že francouzská pozemní armáda ztratila za Velké války 70 % mužů, zatímco německá jen 40 %. Protežování pěchoty bylo ve Francii nevýhodné i proto, že se po válce projevil velký demografický pokles - rodilo se o 200.000 dětí méně než před rokem 1914.
De Gaulle měl však i politické přátele, konečně jen politici mohli rozhodnout „spor tanky nebo pevnosti“. Záleželo jen na tom, kdo z dvou protagonistů sporu tanky – pevnosti získá více politických spojenců. Jedním ze spojenců de Gaulla byl mladý poslanec Paul Reynaud (v době německého útoku premiér), se kterým se de Gaulle často scházel. Stal se jeho vojenským poradcem a mohl využívat jeho dvou politických specializací – financí a zahraniční politiky. Třetím byl Gaston Palewski, přítel Reynauda a stoupenec de Gaulla. Jejich hlavními protivníky byli Daladier (v době Mnichova premiér), Petain a Louis Maurin, intimus Daladiera. Při psaní svých vojenských úvah nezapomínal de Gaulle na vytváření okruhu svých politických přátel a jak uvádí Jaroslav Jírů v životopise de Gaulla[2] byli jimi poslanec Philips Serre, André Pironneau, redaktor Écho de Paris, později Époque, publicisté Olivier le Cour Grandmaison, Rémy Roure, Emil Buré, Charles Giron, André Lecomte a politici různých stran, jako byli Marcel Déat, Léo Lagrange, Joseph Pau Boncour a Alexandre Mitterand. Jejich politické založení - např. Déat později skončil jako kolaborant s nacisty, Lagrange se stal ministrem ve vládě Lidové fronty, Boncour patřil k pravicovému proudu - svědčilo o tom, že de Gaulle nechtěl své akci dát politický charakter, tím spíše ne jednobarevný, nýbrž že se snažil o co nejširší okruh spojenců.
V březnu 1935 došlo v parlamentu k přímému střetnutí o de Gaullovy tanky, když premiér Laval požádal o schválení zákona o dvouleté prezenční službě. Poslanec Reynaud tuto žádost podpořil, požadoval však v duchu de Gaullových názorů vládu, aby schválila vytvoření šesti tankových divizí složených z profesionálních vojáků. Tento požadavek musel být předložen brannému výboru parlamentu, který podle zvyklostí požádal o posudek generální štáb a ten Reynaudovu žádost zamítl.
De Gaulle nenašel pochopení ani u levice. Po zkušenosti s pokusem o pravicový převrat v roce 1848, levice odmítala jakoukoli profesionalizaci armády, neboť byla ochotna finančně podpořit pouze „armádu lidu“- vojenskou koncepci, kterou vytvořil tehdejší přední socialista Jean Jaures a která byla oficielní doktrínou francouzské nekomunistické levice ve vojenských otázkách.
V roce 1936 zvítězili ve volbách socialisté. V říjnu tohoto roku se uskutečnilo setkání de Gaulla s premiérem Blumem. Shodou okolností to bylo v den, kdy Belgie vyhlásila svoji neutralitu. Setkání zorganizovali jeho přátelé.
Každý zájemce o historii druhé světové války stojí před otázkou, proč Francie - poté, co vyhlásila Německu 3. září 1939 válku - nevyužila toho, že prakticky celá německá armáda (s výjimkou dvou zajišťovacích divizí) bojovala v Polsku a Německo zůstalo nechráněné. Vpád francouzské armády spolu s britským expedičním sporem do Německa mohl vést k porážce Německa a pak by jeho vítězství v Polsku bylo jen Pyrrhovým vítězstvím. Odpověď najdeme právě v uvedeném setkání generála a premiéra. Tato klíčová politicko-vojenská otázka je v historické i publicistické literatuře popisována velmi podobně. Nejlépe však když necháme mluvit samotného de Gaulla a Bluma. Ten o setkání napsal: „Viděl jsem, jak s klidnou nenuceností až mírností ke mně vstupuje člověk, jehož vzrůst, postava a mohutnost měly v sobě něco gigantického... Ten, kdo na mě hleděl s takovým klidem, kdo ke mně promlouval svým pomalým a rozvážným hlasem, toho mohla nepochybně zaměstnávat jen jedna myšlenka, mohl sledovat současně jen jeden záměr a oddávat se jen jediné víře, a to beze zbytku, bez toho, že by jeho mysl mohla být ovlivněna něčím jiným.“
Z holdovacího stylu této vzpomínky je patrné, že byla psána až po válce, poté, co se z plukovníka de Gaulla, známého jen mezi vojenskými kolegy, stal první muž Francie.Ten setkání líčí následovně: „V říjnu mě k sobě pozval ministerský předseda Léon Blum. Ukázalo se, že se náš rozhovor konal odpoledne téhož dne, kdy belgický král vyhlásil, že ruší spojenectví s Anglií a Francií. Král uvedl, že bude-li země napadena Německem, toto spojenectví by ji nezachránilo.“ Prohlásil: „S přihlédnutím k možnostem německých moderních mechanizovaných vojsk bychom ve skutečnosti byli v každém případě sami.“ K tomu komentář dále: León Blum mě vřele ujistil, že ho mé názory zajímají. Řekl jsem mu: „Přesto jste je potíral.“ „Pohled se mění,“ odpověděl, „když se člověk stane předsedou vlády.“ Mluvili jsme nejprve o tom, co by se stalo, kdyby Hitler, jak se dalo předpokládat, pochodoval na Vídeň, Prahu nebo Varšavu. To je zcela prosté, poznamenal jsem. Podle okolností bychom povolali naše vojáky ve službě nebo mobilizovali zálohy. Přece se nebudeme dívat střílnami našich opevnění a pasivně přihlížet zotročování Evropy? Cože? Zvolal Léon Blum, vy byste snad chtěl, abychom přesunuli expediční sbor do Rakouska, Čech a Polska? Ne, řekl jsem. Bude-li wehrmacht postupovat podél Dunaje nebo Labe, proč bychom nešli na Rýn? Zatímco by Hitler vyrazil na Vislu, proč bychom nevstoupili do Porýní? Ostatně už samotná skutečnost, že bychom byli schopni takovou odvetu provést, by nepochybně zabránila dalším agresím. Ale náš nynější systém nám zakazuje hnout se. Tankový sbor by nás naopak k pohybu vybízel. Předseda vlády ochotně souhlasil, ale prohlásil: Bylo by ovšem politováníhodné, kdyby byli naši přátelé ze střední a východní Evropy dočasně obsazeni. Nic by ale nebylo pro Hitlera definitivní, dokud by neporazil nás. Jak by to mohl dokázat. Uznáte, že náš systém, který se špatně hodí k útoku, je vynikající pro obranu.“
Pokračování zítra.