Jedním z hlavních argumentů Palestinců a celého arabského světa ohledně založení Státu Izrael je, že Západ umožnil jeho vznik z důvodu viny za holocaust, tj. vyvraždění 6 milionů evropských Židů německými nacisty a jejich kolaboranty. Palestinští Arabové trvají na tom, že holocaust byl údajně západní křesťanský zločin, za který oni (Palestinci a arabský svět) nenesou žádnou odpovědnost. Jibril Rajoub, člen Ústředního výboru Fatahu obvinil Evropany, že dovolili vznik Izraele z důvodu svého špatného svědomí vůči vlastnímu židovskému obyvatelstvu.
Tento argument je součástí palestinské legendy, která tvrdí, že Palestinci jsou nevinnými oběťmi nespravedlnosti způsobené ostatními lidmi na Západě, tedy zejména sionisty. Podle Marvana Barghoutiho se jedná o „koloniální konflikt založený na etnických čistkách, rasismu, židovského osídlení, kolonialismu a apartheidu“ a Stát Izrael byl vytvořen „prostřednictvím dobře plánované kampaně etnického čištění“. Dalším palestinským mýtem je, že „Nakba“, „tragédie palestinských uprchlíků“ , kteří byli údajně vyhnáni během Války za nezávislost (1948-1949), je vina sionistů a jejich západních příznivců, ne jich samotných. Podle tohoto vyprávění vedli sionisté válku s předem naplánovaným úmyslem etnické čistky, ale pravdou je, že se jednalo o jejich oprávněnou obranu proti palestinské a arabské agresi s genocidním úmyslem (tj. spáchat masovou vraždu tehdy žijících Židů v britském mandátním území Palestiny), a samozřejmě se nezmiňují o dlouhé historii palestinské a obecně arabské spolupráce s nacisty.
Tvrzení, že Palestinci a Arabové nemají nic společného s holocaustem, je falešné. Ve skutečnosti hráli palestinští a arabští představitelé významnou roli při napomáhání a podněcování nacistického plánu na vyhlazení evropských Židů a doufali, že Němci rozšíří protižidovskou genocidu i na celý Blízký východ.
Nejvýznamnější arabský představitel, nutno však podotknout, že ne jediný, spolupracující s nacisty, schvalovač a vykonavatel nacistické protižidovské genocidy byl Hajj Amin Al Husseini, vedoucí předák palestinského nacionalismu a jeruzalémský muftí. Husseini byl velmi vlivným a populárním člověkem v arabském a muslimském světě. Jeruzalémská rodina Husseiniů patřila mezi vlivné arabské klany, Husseiniovci zastávali významné společenské pozice v tehdejší Palestině. Za doby britského mandátu se Hajj Amin Al Husseini stal jeruzalémským muftím a prezidentem Nejvyšší rady muslimů. Byl nejmocnějším arabským představitelem v mandátní Palestině, kontroloval rozpočet, síť patronátů, která zahrnovala imámy mešit, soudce islámských soudů, islámské školy a islámské nadace.
V březnu 1935 založil klan Husseiniů vlastní politickou stranu - Palestinskou arabskou stranu. Husseini nesl přímou zodpovědnost za vraždění Židů v Palestině během pogromů z roku 1929 (v Jeruzalémě a Hebronu) a v průběhu velké arabské vzpoury mezi roky 1936-1939 proti Židům a Britům, během které Arabové zabili stovky Židů, vypalovali pole, stodoly a židovské obytné domy. Na začátku roku 1936 převzal vedoucí roli v Arabském nejvyšším výboru o deseti členech, který zahrnoval vůdce všech šesti palestinských arabských politických stran. Ve své výpovědi před Peelovou komisí z roku 1937 muftí Hussini odmítl veškerý územní kompromis a podporoval řešení, podle kterého měla být Palestina pouze arabskou zemí s nepatrnou židovskou menšinou těch, kteří žili v zemi před rokem 1914.
Husseinimu se povedlo ovlivnit islámský svět. Vynaložil své veškeré úsilí, aby interpretoval konflikt jako náboženský střet mezi muslimy a sionisty. Již roku 1920 se poprvé objevil na významném muslimském náboženském svátku Nabi Musa, úspěšně rozdmýchal násilí proti Židům a tím si zvýšil popularitou mezi širokou palestinsko-arabskou masou. Roku 1931 svolal mufti Husseini všeobecnou islámskou konferenci do Jeruzaléma, kterou navštívili velmi významní muslimští představitelé z dvaceti dvou zemí, včetně jeho blízkého přítele, budoucího generálního tajemníka Ligy arabských států Abd Al Rahmana Azzama, a předního egyptského intelektuála Rashida Ridu. Konference si zvolila Husseiniho za svého prezidenta.
Roku 1937, v průběhu arabské vzpoury v Palestině, Husseini zorganizoval celoarabskou konferenci do syrském Bludanu, aby získal Araby z okolních zemí pro své zamítavé stanovisko k rozdělení země na základě Peelovy komise. Konference se účastnilo 400 delegátů, včetně 124 palestinských Arabů. Muftí se konference osobně neúčastnil, protože se obával zatčení za svou roli v zasévání nepokojů. Nicméně delegáti mu přiřkli titul „čestného prezidenta“.
Roku 1937 Husseini utekl z Palestiny do Libanonu a o dva roky později odchází do Iráku, kde se připojil k pronacistické frakci a roku 1941 se pokusil s německou pomocí o státní převrat. Z tohoto důvodu britské síly napadly Irák, aby znovu získaly kontrolu nad jeho bohatými ropnými zdroji. Muftího štvaní podnítilo v Iráku veliký protižidovský pogrom z 1. a 2. 6.1941. Běsnící dav usmrtil 180 Židů a zničil 586 židovských obchodů a jiných židovských objektů. Husseini označil Židy v Iráku za pátou kolonu a protiarabské spiklence.
Al Husseini a jeho irácký komplic, další arabský pronacistický politik, Rashid Ali al- Gailani, jeden z lidí zodpovědný za masakr iráckých Židů, pogromu označovaného „Farhud“, se vydali z Iráku do Íránu a pak do Itálie, odkud se konečně dostali do nacistického Německa. Do Berlína dorazili 6.11.1941. Husseini byl v kontaktu s nacisty již od jejich nástupu k moci roku 1933. Poté, co se stal Hitler německým kancléřem, oslovil německého konzula v Jeruzalémě a ujistil ho, že všichni muslimové, i mimo Palestinu, podporují nový režim v Německu a doufají v rozšíření tohoto (nacistického) režimu i do jiných zemí, k čemuž bohužel později také došlo. Během arabské vzpoury 1936-1939 muftí získával finanční prostředky a zbraně od nacistů. Právě finanční prostředky z nacistického Německa mu umožnily protáhnout vzpouru až do roku 1939.
V létě roku 1940 poslal muftí dopis Franzi von Papenovi, nacistickému zástupci v Ankaře, a gratuloval Němcům k vítězství nad Francií a žádal opět o jejich podporu pro arabskou věc. Osman Kemmal Hadad, soukromý tajemník Husseiniho, vycestoval do Berlína v srpnu 1940 a požadoval uznání práva arabských států „řešit židovskou otázku podle německo-italského modelu“. V únoru 1941 se Hadad opět navštívil Berlín, aby vyjádřil ochotu arabských států pomoci nacistům k rozdrcení „anglicko-židovské koalice“. V květnu 1941 Hitler dovolil vytvoření zvláštní vojenské mise pod kódovým označením „Sonderstab B“, která měla sloužit jako vrchní velitelství pro celý Blízký východ a měla také udržovat kontakt s Husseinim a Gailanim. Fawzi al-Qwawuqwim, který v letech 1947-1978 velel arabské osvobozenecké armádě. Další velitelé antisionistických teroristů byli Abd al Quadir al-Husseini, příbuzný a blízký spolupracovník muftího a Hasan Salam, který strávil válečné roky v nacistickém Německu.
V létě a na podzim roku 1941, kdy němečtí stratégové naplánovali napadení a dobytí Sovětského svazu a porážku britské armády ve Středomoří a na Blízkém východě, počítali nacisté s arabskou podporou. Němečtí stratégové byli přesvědčeni, že Al Husseini je nejvýznamnějším představitelem Arabů, a Hitler ho považoval za hlavního aktéra na Blízkém východě. K zajištění spolupráce s Al Husseinim musel Hitler souhlasit s požadavkem k zastavení veškeré židovské emigrace do Palestiny. Muftí nechtěl, aby si Židé zachránili život imigrací do Palestiny, a 11.3.1941 Hitler s touto podmínkou souhlasil. Až do roku 1941 totiž Hitler souhlasil s vystěhováním všech Židů z Německa (předtím, než vydal rozkaz k fyzickému vyhlazení všech evropských Židů), ale Hajj Amin al Husseini trval na tom, že Němci musí zastavit „tuto formu řešení židovské otázky“. Konečným řešením židovské otázky se měla stát genocida, masová vražda všech Židů pod Němci dobytými územími.
Velký Muftí se setkal s Hitlerem 28.11.1941 v Berlíně, setkání trvalo 65 minut. Hitler ujistil muftího, že poté, co porazí SSSR a Wehrmacht pronikne na jih přes Kavkaz do Iráku a Íránu, osvobodí všechny Araby a zničí veškeré židovské obyvatelstvo v arabském světě pod britským patronátem. Hned po svém setkání s muftím Husseinim nařídil Hitler Heydrichovi uspořádat konferenci ke „konečnému vyřešení židovské otázky“, neslavná konference se skutečně sešla ve Wannsee v lednu 1942.
V létě 1942, kdy Rommelovi vojáci byli připravení dobýt Egypt a projít Suezským průplavem, nacisté již dokončili tajné přípravy k nasazení zvláštních jednotek SS, které byly připraveny k vyhlazení blízkovýchodního židovského obyvatelstva po vzoru vraždění v SSSR, kde „za frontou“ řádily jednotky SS Einsatzgruppen, které spáchaly hromadné masakry Židů. „Einsatzkomando Egypt“ bylo nasazeno z Berlína do Atén dne 29.7.1942 a čekalo na přesun do Afriky pod velením důstojníka SS Waltera Raufa. Tento útvar měl být nasazen nejprve v Egyptě, po jeho následném dobytí i do sousední Palestiny s cílem vyhlazení tamější židovské populace. Nacisté počítali s rozsáhlou pomocí místních arabských spolupracovníků, kteří byli připraveni aktivně se účastnit vyhlazování Židů.
Německé zpravodajské služby potvrzovalo pronacistické smýšlení většiny Arabů.
Al Husseini plánoval vyhlazení palestinských Židů a za tím účelem se sešel s Heinrichem Himmlerem i Adolfem Eichmannem, aby získal informace o „německém řešení židovské otázky“ a zajistil si od nich slib, že tento postup nacisté aplikují proti Židům po jejich vstupu a dobytí Palestiny. Roku 1942 povzbuzovali Husseini s Gailanim své spolupracovníky, aby navštívili německé výcvikové kurzy i nacistické koncentrační a vyhlazovací tábory, aby získali zkušenosti s genocidou a za tím účelem navštívili koncentrační tábor Sachsenhausen. Podle německého důstojníka, který tři z Husseiniho a Gailaniho spolupracovníků provázel táborem, se tito lidé velmi zajímali technice zacházení s Židy v Sachsenhausenu.
Jen porážka německé armády u El Alameinu od britských sil a vítězství sovětských vojáků na východní frontě zachránila Židy v Palestině a v Egyptě před úplným vyhlazením. Al Husseini a jeho arabští pronacističtí spojenci významně přispěli k nacistickému válečnému úsilí a k holocaustu. Al Husseini se zapojil do šíření nacistické propagandy prostřednictvím novin a rozhlasu. Husseini a jeho arabští soukmenovci rozšířili na celý Blízký východ antisemitismus založený na ideologii nacismu a radikálního islamismu.
Muftího výzvy k vraždám a etnickým čistkám zasely arabskou nenávist k Židům a po vzniku Izraele roku 1948 byli skutečně všichni Židé zabiti či vyhnáni. Přes 850,000 Židů uprchlo z muslimských zemí a poté jim byl zabaven veškerý majetek.
Muftí také hrál ústřední roli při náboru muslimů do SS na Balkáně z Bosny, Albánie a SSSR, snažil se, aby muslimové vraždili Židy i Srby. Kdykoliv se Al Husseini dozvěděl o úsilí o zajištění propuštění Židů z evropských zemí pod nacistickou kontrolou výměnou za výkupné nebo za propuštění Němců uvízlých v zahraničí při vypuknutí války, zasáhl, aby zabránil v útěku Židů včetně malých dětí, a prosadil, aby byli všichni deportováni do vyhlazovacích táborů. Ve své korespondenci s nacistickými úředníky vznáší mnohé námitky k takovým výměnám a navrhuje, aby Židé byli posláni „do Polska pod přísnou kontrolou“. Muftí si byl dobře vědom, jaký osud čeká Židy v Polsku. Již roku 1943 Heinrich Himmler řekl Husseinimu, že nacisté již zlikvidovali 3 miliony Židů, jiný německý důstojník poznamenal, že muftí byl zapřisáhlým nepřítelem Židů a netajil se tím, že by si přál, aby všichni Židé byli vyvražděni.
Hajj Amin al-Husseini šířil toxickou antisemitskou propagandu skrz celý muslimský svět během druhé světové války, kdy probíhala protižidovská genocida, i po jejím skončení. V létě roku 1946 se vrátil do arabského světa, konkrétně do Egypta, kde byl oslavován jako hrdina arabského lidu. Husseini měl být prvotně stíhán za válečné zločiny, ovšem pod tlakem svého přítele Abd al-Rahmana Azzama, generálního tajemníka Ligy arabských států, Britové od stíhání upustili. Klan Husseiniů a jejich Palestinská arabská strana velebili jeruzalémského muftího za jeho válečné činy. Pro arabské obyvatelstvo v Palestině a v okolí se stal pro svou pronacistickou minulost zdrojem pýchy, nikoliv hanby. Muftího triumfální návrat na Blízký východ vyvolal v arabském světě vlny nadšení. Hassan Al Banna, vůdce Muslimského bratrstva, jmenoval Al Husseiniho vůdcem Muslimského bratrstva v Palestině.
S podporou generálního tajemníka Arabské ligy Azzama obnovil své vůdcovské postavení Vedoucího arabského výboru, zastupující všechny palestinské Araby. Arabská liga se ujistila, že je výbor složen z klanu Husseiniů a jejich příznivců. Al Husseini nadále odmítal jakýkoliv územní kompromis s Židy a připravoval Araby na budoucí válku s nimi. Muftí jednoznačně uvedl, že jakmile se Britové stáhnou z Palestiny (po klíčovém hlasování OSN, které rozhodlo o rozdělení tehdejší Palestiny na stát židovský a arabský), Arabové by měli Židy napadnout a do jednoho je zničit. Azzam byl k Židům stejně nepřátelský a připravoval se spolu s okolními arabskými státy na vyhlazovací válku proti Židům. V říjnu roku 1947 citovaly egyptské noviny Azzama, kde předvídal, že válka v Palestině skončí „vyhlazovací válkou a kolosálním masakrem“, a předpověděl, že Arabové „zaženou Židy do moře“.
Vzhledem k těmto okolnostem nebylo překvapující, že se tehdejší Židé báli dokončení genocidy a na vyhlazovací válku se připravovali. Židovští vůdci si uvědomovali, že proti nim Hajj Amin al Husseini chystá genocidu - „konečné řešení“. Většina palestinských Arabů uctívala klan Husseiniů, jejich spojence i nacisty, čehož si tamější Židé byli vědomi. Židé v Palestině skutečně bojovali o holé přežití. Pouze jejich vítězství zachránilo existenci Státu Izrael a historikové dokládají, že i přes trvalé nepřátelství ze strany Arabů neměli Židé připraven plán etnické čistky proti palestinskoarabskému obyvatelstvu. Židé vyhráli válku z let 1947-1949, ovšem za velikou cenu, celé 1 % židovské populace přišlo o život.
Bez ohledu na vítězství Izraele se muftí nadále těšil velké ústě a vážnosti v celém arabské světě. Liga arabských států přistoupila na muftího požadavek na vytvoření „palestinské vlády“. V červenci 1948 byla vytvořena „Všepalestinská vláda“. V září 1948 byl Amin al Husseini jmenován vůdcem této vlády, jeho bratr Jamal al Husseini byl jmenován ministrem zahraničí a další z Husseiniho gangu se stal ministrem obrany. V září a říjnu 1948 zasedala vláda pod vedením Husseiniho v Gaze, kde byl nadšeně přijat a obdržel bouřlivé ovace. Zasedání vlády se účastnili vedoucí místních obcí, komunitní a náboženští představitelé, kmenoví vůdci a významní političtí představitelé.
Hajj Aminova hrozná minulost mu zajistila postavení panislámského vůdce. Roku 1951 se v pákistánském Karáčí účastnil Světového islámského kongresu, který ho zvolil svým prezidentem. V Pákistánu navštěvoval další islámské kongresy a jeho popularita strmě vzrostla. V průběhu 50. let udržoval spojení s arabskými jednotkami Fijadínů, které útočily na Izraelce. Roku 1955 se účastnil konference v Bandungu v Indonésii s cílem dosáhnout podpory pro „palestinskou věc“. Rok před konáním této konference napsal v egyptských novinách spoustu zběsile protižidovských článků, kde opakoval stejnou propagandu jako za druhé světové války.
Arabští vůdcové po celém Blízkém východě tyto postoje naprosto přijímali. V květnu 1962 předsedal Hajj Amin al Husseini Světovému islámskému kongresu v Bagdádu, kde vyzýval k boji proti „mezinárodnímu sionismu“ a obviňoval Židy z touhy po ovládnutí celé země mezi Nilem a Eufratem. V říjnu 1962 vedl oficiální palestinskou delegaci do Alžírska na oslavu jeho nezávislosti, začátkem 60. let organizoval konference v Saúdské Arábii a Somálsku. Jordánský král Hussein přivítal v březnu 1967 muftího Husseiniho a dovolil mu vstoupit do Jeruzaléma a pomodlit se v mešitě Al Aksa a byl v její blízkosti bouřlivě přivítán arabskými zástupy. Roku 1967 předsedal Hajj Amin dvěma konferencím v Amánu i Světovému islámskému kongresu (16.9.1967). Tyto konference odsoudily „barbarské a nelidské činy spáchané sionisty a jejich znesvěcení svatých míst“.
V posledním roce svého života roku 1974 byl Husseini pozván, aby se účastnil konference islámských zemí v Lahore v Pákistánu. Na tomto setkání se objevil nový palestinský vůdce Yassir Arafat. Velký muftí jej jmenoval za svého nástupce ve svém domě v Bejrútu 28.12.1968 a Arafat posléze převzal velení OOP.
Ke genocidě židovského obyvatelstva vyzývají palestinští vůdci i v současnosti. Například v průběhu setkání palestinských politiků v lednu 2012, které oslavovalo výročí založení strany Fatah, současný vedoucí muslimský představitel Muhammad Husajn, nejvyšší náboženský představitel Palestinské samosprávy jmenovaný do čela Mahmúdem Abbásem, pronesl kázání, kde přirovnával Židy k opicím a prasatům a vyzýval k svaté válce proti Židům.
Dne 4.1.2013 palestinský prezident Mahmúd Abbás vystoupil na oslavě vzniku strany Fatah, kde vzdal čest velkému muftímu Hajj Aminovi al Husseinimu, kterého označil za mučedníka a průkopníka.
Ve svých kázáních u mešity Al Aksa je současný muftí Muhammad Husajn známý tím, že popisuje Židy jako nepřátele Alláha. V květnu 2013 obvinil Izraelce z plánů na zboření mešity Al Aksa (tímto zlým obviněním zažehl Muftí Husseini pogromy v Jeruzalémě a v Hebronu již roku 1929). Dne 24.7.2014 Jibril Rajoub, člen ústředního výboru Fatahu, ospravedlňoval nacistické vraždění Židů s odůvodněním jejich špatného chování v zemích, v nichž žili.
Další palestinští politici z vládnoucího hnutí Fatahu, Abbas Zaki a Ibrahim Mudeirisa, obviňovali Izraelce z bezcharakterního jednání, absence jakýchkoliv lidských zásad, zkaženosti, korupce a rozšiřování smrtelných nemocí, přirovnávají je ke švábům, potkanům, rakovině a infekčním chorobám, navíc také vyzývají k protiizraelskému terorismu, vraždám a k násilí. Stejně nenávistný je i Hamás, který navíc k jedovatému antisemitismu přidává i náboženský podtext.
Z tohoto důvodu považuji postoj evropských politiků za velmi pokrytecký. Snaží se „vyřešit“ izraelsko-palestinský konflikt a nazírají na něj „svýma očima“, aniž by chápali mentalitu tamějších lidí. Palestinské obyvatelstvo bylo a je nepřátelské ke všem Izraelcům a Židům již od 20. let minulého století a tato nenávist trvá dodnes. Je nutné chápat, že se nejedná o územní spor, ale o náboženský konflikt mezi Palestinci a Izraelci. Palestinci nechtějí stát „vedle“ Izraele, ale chtějí ho nahradit ryze svým palestinským islámským státem „od řeky k moři“, kde by Izraelci neměli žádné místo. Jen kvůli tomu byla všechna mírová jednání neúspěšná.