Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

protipěchotní miny ... taky bychom je potřebovali na hranicích.

Řecko na hranicích s Tureckem protipěchotní miny mělo a to do nedávna a na nátlak pokrokové EU je museli odstranit.

Nám se podařilo Němce vystěhovat z jejich domovů do Německa. Snad se z toho nestane otevřená rána českého pohraničí. I když vystěhovaní stále pořádají setkání a připomínají si to.

Vyhnání či odsun mělo více fází.

Sudeťáci vyhnali Čechy z oblastí, které Němcům Francie a Anglie přiznaly při Mnichovské zradě.

Hitler vyhnal své věrné na frontu východní i západní, odkud se jich hodně nevrátilo.

Velká část Sudeťáků utekla v době, kdy válka končila - věděli, co sami dělali a báli se srovnatelné odplaty.

Část jich byla odsunuta (proběhly i excesy), část, která nespolupracovala s Hitlerem zůstala.

Autor správně upozorňuje na velký problém v Pobaltí, který má historické kořeny. Současným problémem je, že početné ruskojazyčné menšiny v těchto státech nemají plná občanská práva. Nesmí pracovat ve státní správě, mají omezené volební právo a možnost získat pasy. Přitom např. v Lotyšsku tvoří 40 procent obyvatel. Podíl ruskojazyčného obyvatelstva se zvyšuje, protože narůstá emigrace Estonců, Lotyšů a Litevců do zemí EU. Pro Pobaltí je velkým nebezpečím konflikt USA a Ruska na území Ulrajiny. Pokud nebude diplomaticky urovnán a Ukrajina podlehne ve vojenské konfrontaci, pokud Estonsto, Lotyšsko a Litva budou upírat občanská práva ruskojazyčnému obyvatelstvu, bude dalším cílem agresívního Ruska trojice pobaltských států.

Až se vám z té lži popletla písmenka ....

"Pro Pobaltí je velkým nebezpečím konflikt USA a Ruska na území Ulrajiny."

Rusové v Pobaltí mají plná občanská práva, pokud se stanou občany. Pokud se stát občany nechtějí, plná občanská práva nemají, tak je to všude na světě.

Článek tematizuje historickou paměť v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, zejména v kontextu ruské okupace a následných perzekucí. Je nepochybné, že sovětská éra zanechala ve společnosti hluboké šrámy – deportace, kulturní útisk, likvidaci elity. Autor článku se však ve své interpretaci pohybuje výhradně v rámci narativu „národního traumatu“, který je v Pobaltí již delší dobu institucionalizován. Tento narativ má nesporně své opodstatnění, ale nelze ho vydávat za jediný legitimní výklad historické zkušenosti.

Zapomíná se totiž, že identita není daná, nýbrž vytvářená – a to často právě skrze selektivní výklady dějin. Pobaltské státy se rozhodly konstruovat svou státní identitu především negativně – jako negaci všeho sovětského, resp. ruského. Tento proces má logiku i psychologickou oporu, ale přináší i stíny: etnickou exkluzi, jazykovou segregaci a obtížnou integraci ruských menšin. Paradoxem je, že země, které se právem vymezují proti autoritářství, v praxi někdy aplikují principy, které samy kritizují – třeba právě v oblasti jazykového zákonodárství nebo politické marginalizace „neloajálních“ skupin.

Geopolitický kontext článku zůstává nevyslovený. V době, kdy se Evropa znovu polarizuje a USA ztrácí hegemonii, je pobaltský prostor zcela jednoznačně geopolitickým nárazníkem. Kultura paměti je zde zbraní – legitimizuje přítomnost NATO, diskvalifikuje jakoukoliv proruskou reflexi a zjednodušuje složitost postsovětské zkušenosti na osu „svoboda versus totalita“. V tomto smyslu je článek příkladem hodnotové politiky, která navenek bojuje za spravedlnost, ale zároveň účelově zužuje interpretaci dějin.

Je načase přestat chápat dějiny jako arénu obětí a viníků, a místo toho je začít vnímat jako živou paměť, která potřebuje nikoliv glorifikaci a instrumentalizaci, ale otevřenou reflexi – včetně reflexe vlastních traumat, předsudků i momentů morální ambivalence. Jinak budeme i nadále vězet v minulosti, kterou vydáváme za přítomnost.