V. Heidlerová 8.5.2015 9:57

Já jsem osvobození 1945 prožila

Vše, co je v tomt článku psáno, má své opodstatnění. 40 let nám lhali a překrucovali historii, již v r. 1945 ale naši rodiče mnohé tušili a setkání s RA bylo zklamáním a zděšením, a to nejen pro odlišnou "kulturu". Mezi našimi přáteli byli usedlí emigranti, tak jsme věděli, jak to v Rusku chodí, samozřejmě ne všechno. Ostatně - nás osvobodili Rumuni, pak v prvním sledu doskákala jakási sběř šikmookých a jiných divočáků a hned na to - modré čepice a SMERŠ. Protože jsme bydleli ve vile, tak křičeli "zděs buržuj, zděs buržuj" a chtěli zatýkat. Otec byl odbojový pracovník s "bumážkou", tak je zklidnil. Roztáhli se se svým štábem v celém domě. Báli se i ruských písní, které mi tatínek poručil zpívat, aby ta verbež byla ráda. Prý "nět, nět, eto necharóšije!!" - byly to staré carské. Slivovice byla pro ně slabá.

Od té doby hledám každou zmínku, knihu či svědectví , která by mi osvětlila skutečnou podstatu pravdy. Teď jsem dočetla Anne Applebaum: Gulag - vřele doporučuji.

S autorem článku plně souhlasím a děkuju. Za osvobození nejsem vděčná a za to osvobození v r. 1968 teprve ne. Je mi 79 let.

• reagovat
• nahlásit příspěvek