Česká televize nyní uvádí seriál krátkých spotů, v nichž připomíná boje, jež probíhaly v Evropě před osmdesáti lety. Nevšímá si však bojů na pacifickém válčišti, které, jak se ukázalo, poznamenaly i osud středovýchodních evropských zemí včetně Československa a podstatně ovlivnily jak život generace našich rodičů, tak i naší. Není tedy vůbec od věci si připomenout bitvu o ostrov Iwodžima, jež začala americkým vyloděním 19. února 1945.

Spor o strategii
Když se vítězstvím v námořní bitvě u Midwaye otevřela Američanům cesta k ofenzívě, vznikl mezi generálem MacArthurem a admirálem Nimitzem spor o strategii, vyplývající z dělené kompetence. MacArthur byl vrchním velitelem v jižním Pacifiku, Nimitz pak v centrálním Pacifiku a oba předložili plány, v nichž se předpokládala ofenzíva z jejich oblasti, v případě generála MacArthura postup od jihu generálním směrem na Filipíny, kdežto admirál Nimitz upřednostňoval postup z centrálního Pacifiku na západ od jednoho drobného souostroví k druhému, aby prolomil japonský perimetr od východu, respektive od jihovýchodu.

Oba plány vycházely z téže strategie „žabích skoků“, skoků z ostrova na ostrov, s klíčovou myšlenkou obcházet silně opevněné nepřátelské ostrovy a místo nich se zmocňovat jakýchkoli jiných ostrovů, ležících na trase ke konečnému cíli. A tyto méně hájené ostrovy, nášlapné kameny pro vlastní postup, volit tak, aby nepřítelem držené ostrovy byly odříznuty od svých zásobovacích tras, takže pozbudou strategický význam a nebude zapotřebí jejich dobýváním ztrácet čas a marnit živou sílu a materiál.

MacArthur rozlišoval mezi svou strategií žabích skoků, kterou praktikoval při postupu přes Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu, a strategii „ostrovních skoků“, jak nazval postup, který prosazoval velitel Tichomořského loďstva admirál Chester Nimitz. Podle MacArthura se jednalo o nákladné čelní útoky na dobře bráněné ostrovní pláže s velkými ztrátami na životech, přičemž ziskem byly jen mrňavé ostrovy a korálové atoly jako Tarawa, Peleliu, Saipan, Guam a Iwodžima. Prezident Roosevelt vyřešil spor svých vrchních velitelů šalamounsky, dal rozkaz, aby ofenzíva proti Japonsku probíhala oběma směry.

Operace Detachment
Vylodění na jednom z Vulkánových ostrovů v poloviční vzdálenosti mezi Marianami a japonskými domácími ostrovy, kódový název operace Detachment, vyvolalo kritiku ihned při plánování a ani po 80 letech mezi odbornou veřejností neutuchají spory o významu a nutnosti provést invazi na Iwodžimu. Sopečný ostrov hruškovitého tvaru o délce 8 a šířce 3,4 kilometru a celkové ploše 21 km² se od roku 2007 nazývá Iótó, na námořních mapách je pak označen jako Io Shima. Na jihu mu vévodí 160 metrů vysoký sopečný kráter Suribači a za plochou střední částí, kde Japonci vybudovali dvě letiště s dvojitými dráhami (třetí bylo ve stavbě), se rozkládá severní oblast, plná kaňonů a rozeklaných skal až k pobřežním útesům.

Admirál Nimitz získal pro operaci Detachment podporu vrchního velitele amerického letectva generála Henryho H. Arnolda a velitele 20. letecké armády generála Curtise LeMaye, který proti japonským domácím ostrovům vedl vzdušnou ofenzívu nálety strategických bombardérů B-29 Superfortress se znepokojujícími ztrátami. Základny na Marianách byly od Japonska příliš daleko, než aby odtud mohly Superfortressy doprovázet stíhačky, kdyby se však obsadila Iwodžima s jejími letišti, stala by se z hrozby spásou; místo aby byly z místních letišť napadány, mohly by na nich vracející se poškozené bombardéry B-29 v tísni přistávat a ztráty jak osádek, tak drahých strojů by klesly. Navíc z Iwodžimy vzlétaly ke sporadickým náletům na Mariany i japonské bombardéry, kdežto po obsazení by mohly odtud startovat k bombardování Japonska i letouny B-24 Liberator. To byly důvody, jež nakonec rozhodly pro realizaci operace Detachment.

Na straně druhé si byli obranného významu Vulkánových ostrovů dobře vědomi Japonci. Tokio leželo od Iwodžimy ve vzdálenosti asi 1 200 km, tedy přibližně tři a půl hodiny letu bombardéru B-29 Superfortress, a s jejich ztrátou by padla poslední hradba, chránící Japonsko od jihovýchodu. V červnu 1944 se velitelem garnizonu na Iwodžimě stal generálporučík Tadamiči Kuribajaši, který pochopil, že při obraně ostrova bude odkázán jen na vlastní síly. Věděl, že invazi nebude moci odrazit, takže se rozhodl způsobit Spojencům co největší ztráty podle vzoru plukovníka Nakagawy na Peleliu. Jeho muži začali po celé ploše ostrova budovat obranný systém, sestávající z podzemních bunkrů a pevnůstek, propojených sítí štol. Kuribajaši nechal zakopat všechny těžké zbraně, včetně tanků, které se proměnily v opancéřované pevnůstky. Oproti Peleliu obranný systém ještě vylepšil úmyslem nechat vylodit se spojenecké síly bez odporu, aby neprozradil svoje palebná stanoviště, a zahájit palbu na nepřítele až v okamžiku, kdy postoupí z pláží do vnitrozemí. Vojáci jeho 109. divize vyrazili do února 1945 18 kilometrů spojovacích tunelů z plánovaných 27 kilometrů, proměnili horu Suribači ve skalní pevnost a severní část ostrova v opevněný rajon navzájem se kryjících jeskynních bunkrů. Rozmístili do skrytých postavení stovky děl, minometů a raketometů. Velitelský bunkr Nano na východ od letiště č. 2 byl zásoben vodou, potravinami, municí a pohonnými hmotami pro generátory elektrického proudu na tři měsíce a nacházel se 27 metrů hluboko pod povrchem. V den invaze měl Kuribajaši k dispozici 21 060 vojáků, zatímco Američané odhadli jeho síly na 13 000 mužů.

Vylodění na Iwodžimě
Pro vylodění byl určen V. obojživelný sbor pod velením generálmajora Harryho Schmidta o 70 000 mužích, sestávající z 3., 4. a 5. divize námořní pěchoty., takže požadavek trojnásobné početní převahy byl splněn. Kvůli nedostatku vyloďovacích prostředků, stažených pro invazi na Filipíny, pak byla operaci Detachment dvakrát odložena a podpůrné loďstvo posíleno o starší bitevní lodě USS Arkansas, Texas, Nevada, Idaho a Tennessee.

Generálmajor Schmidt, jako by tušil, co jeho muže na Iwodžimě čeká, vyžadoval bezprecedentní desetidenní dělostřeleckou přípravu podpůrného svazu TF 52, to by však vyžadovalo náročné průběžné doplňování munice na bitevních lodích a křižnících, takže mu byla slíbeno pouze třídenní „změkčování“ japonské obrany s poznámkou admirála Spruance, „vím, že vaši lidé si s tím poradí“.

První den ostřelování znehodnotilo špatné počasí, jež zabránilo přesnému zaměřování, druhý den odvetná palba zabila na křižníku Pensacola 17 námořníků. Horší bylo, že téhož dne bylo japonskými granáty zasaženo všech 12 vyloďovacích plavidel LCI, jež měla posloužit jako palebné kryti pro „žabí muže“, kteří prováděli průzkum pláží a měli odstranit ženijní překážky. Jejich práce tedy nemohla být důkladná. Třetí den palebné přípravy opět pršelo, takže 36 hodin dělostřelecké baráže se smrsklo na 13 hodin účinné palby.

Pondělní ráno dne D 19. února 1945 naopak přineslo slunečné počasí s mírným větrem, ideální podmínky pro vylodění. Ještě nad ránem se z výpadu proti japonským domácím ostrovům vrátil operační svaz TF 58 se 16 útočnými letadlovými loděmi pod přímým velením admirála Mitschera a zapojil se do „zametací“ akce těsně před invazí. Pásmo vylodění se táhlo po rovném jižním pobřeží od hory Suribači v délce necelých čtyř kilometrů a bylo rozděleno na sedm pláží, od západu Zelená, Červená 1, Červená 2. Žlutá 1. Žlutá 2 a Modrá 1 a Modrá 2. Hrot útoku tvořilo 68 amtanků LVT(A)-1 a LVT(A)- 4, za nimi následovala vlna obojživelných transportérů LVT. A ihned po přistání se ukázal první „omyl“ plánovačů – pláže pokryté černým vulkanickým jemným prachem a škvárou lemoval po celé délce 4,5 metru vysoký okraj pobřežní terasy. Vyzvářel val s úbočím stejně sypkým jako pláže, takže jej nedokázaly zvládnout ani obojživelné transportéry LVT. Vojáci do vulkanického písku zapadali až do půli lýtek, pásová vozidla se do něj zahrabávala. To způsobilo, že se první vlna nedostala z pláží, na kterých se v pětiminutových intervalech vyloďovaly další tisíce vojáků a stovky strojů. Výsledkem byl chaos a obrovské nahromadění živé síly a techniky na plážích. Byl to natolik lákavý cíl, že generál Kuribajaši, který americké vylodění sledoval z pozorovatelny, neodolal a proti původnímu plánu vydal rozkaz k okamžité palbě na pláže ze všech hlavní. V několika příštích minutách se pásmo vylodění pokrylo souvislým pruhem zahrabaných a rozstřílených vozidel, tanků, transportérů a nákladních aut, z nichž stoupal dým, a v příboji se převalovala těla mrtvých mariňáků. A stejně jako před osmi měsíci na pláži Omaha i zde na opačném konci světa se našli muži, kteří se rozhodli, že nezemřou na břehu, vysápali se na val a začali postupovat do hloubi šíje, která spojuje horu Suribači se zbytkem Iwodžimy. Kryli se přitom v kráterech, což byl momentálně jediný přínos dělostřelecké baráže z předchozích dnů. Vylodění obrněných buldozerů pak umožnilo vytvořit ve valu rampy, po nichž vyjížděly do nitra ostrova tanky Sherman, aby podpořily mariňáky.

Jak vznikla nejslavnější fotografie druhé světové války
Poté co americké bitevní lodě zasypaly horu Suribači těžkými granáty a vyvolaly na jejich úbočích laviny balvanů, jež zavalily japonské bunkry, probojovalo se 23. února 1945 na vrchol sopky americké družstvo a vztyčilo zde americkou vlajku. Byla však malá, takže z iniciativy poručíka Alberta Tuttleho vyrazila k vrcholu druhá skupina, která vlekla dlouhou železnou trubku a nesla velkou americkou vlajku, de facto ukradenou posádkou vyloďovacího plavidla IST 779 ze skladu v Pearl Harboru. K této skupině se připojil válečný fotograf Joe Rosenthal a kameraman Bob Campbell. Rosenthal nechal na Campbellovi, aby točil spouštění původní vlajky, a zcela se soustředil na vztyčování té velké. Kvůli odstupu a výhledu si postavil plošinku z pytlů s pískem a kamenů. Zmáčkl spoušť právě v okamžiku, kdy skupina mariňáků začala trubku s vlajkou zvedat. A pak pořídil další „památeční“snímky s mariňáky kolem žerdi.

Jeho snímky se přes Guam dostaly jako radiofotografie takřka okamžitě do USA, kde ten se vztyčováním vlajky převzaly všechny agentury a vyšel ve všech novinách. Joe Rosenthal se stal přes noc slavný, za ikonickou fotografii obdržel Pulitzerovu cena, ale také byl obviněn, že scénu naaranžoval, což platilo pro „památeční“ fotky, nikoli pro tu slavnou, jak prokázal film natočený Bobem Campbellem.

Roku 1954 vytvořil sochař Felix de Weldon podle fotografie plastiku Památníku Sboru námořní pěchoty na Arlingtonském hřbitově. Ceremoniálu jeho odhalení byli přítomni jediní tři muži, kteří ze skupiny, jež vlajku vztyčila, boje v Pacifiku přežili: zdravotník John E. Bradley, desátník Ira Hayes, indián kmene Pima, a mariňák Rene Gagnon.

„Mlýnek na maso“, „Krocaní vrch“, „Amfiteátr“ a „Údolí smrti“
Vlajku na vrcholu Suribači bylo vidět z celého ostrova, což zvedlo Američanům morálku. V den D+6, v neděli 25. února, začal nápor na sever, ale následujících 13 dní dobývali mariňáci postavení, jež dostalo přiléhavý název „Mlýnek na maso“. A pak přišly další kóty s japonskými jeskynními bunkry, propojenými podzemními chodbami. V období D+12 až D+19 se americký postup prakticky zastavil, když kóty „Krocaní vrch“, „Amfiteátr“ a pahorky „382“, „362B“ a „362C“ odolávaly americkým útokům. Američané nasadili do boje plamenometné tanky „Zippo“, které na jeden jeskynní sytém vypotřebovaly 3 780 l zápalné směsi, prakticky bez účinku, neboť Japonci se stáhli hlouběji do podzemí.

Americké ztráty byly už tak děsivé, ke dni D+12 činily 16 000 mužů, z toho 3 000 padlých (asi 23 % nasazených sil). Dne D+13 pozvedlo morálku Američanů nouzové přistání bombardéru B-29 Superfortress „Dinah Might“ na dobytém a opraveném letišti č. 1. Kdo mohl, se šel na obrovský letoun podívat, aby se přesvědčil, že jeho boj má smysl.

Den D+19 se pokládá za zlom bitvy o Iwodžimu. „Mlýnek na maso“ a „Krocaní vrch“ sice stále odolávaly, Japonci však byli na pokraji sil a generál Kuribajaši organizoval poslední odpor v rozeklaném terénu v severovýchodní části ostrova, jež dostala název „Údolí smrti“ (také „Rokle“, jak píše Miloš Hubáček). To tvořilo jednu ze tří separovaných oblastí, do nichž byli Japonci zatlačeni. Američanům nezbylo, než v těchto oblastech plamenomety vypalovat jeden japonský bunkr za druhým a náložemi zavalovat jejich vchody a střílny. V neschůdném terénu musely napřed buldozery prorážet tankům cestu. Aby americkou veřejnost, vyděšenou rostoucími ztrátami, ministerstvo války uklidnilo, vydalo falešnou zprávu, že od 14. března 1945 je Iwodžima zabezpečena.

Osud Iwodžimy se však naplnil až 26. března, kdy před svítáním zbylých 200 až 300 japonských vojáků z „Údolí smrti“ podniklo plíživý útok na americké stanové městečko u letiště č. 2. V kempu zahynulo 53 Američanů, dalších 119 bylo raněno. Podle syna generála Kuribajašiho nespáchal jeho otec v noci z 25. na 26. březen rituální sebevraždu, jak se říkalo, ale byl při přesunu zabit dělostřeleckým granátem. Likvidací „Údolí smrti“ boje na Iwodžimě v den D+36 skončily.

Důsledky pro Evropu
Podle generála Tibbetse, jenž pilotoval bombardér „Enola Gay“ při svržení atomové pumy na Hirošimu, na Iwodžimě do konce války nouzově přistálo 2 200 bombardérů a dobytí ostrova ušetřilo životy 22 000 letců. Kritikové namítají, že většina závad byla lehkých a bombardéry by na Tinian doletěly, a i kdyby ne, tak podle statistik by byla polovina letců zachráněna z moře, takž Iwodžima maximálně ušetřila životy pouze 12 000 letcům.

Dobytí Iwodžimy, tohoto malého kousku pevniny, zaplatili Američané ztrátou 26 000 vojáků, z toho 7 000 padlých, tedy více než třetinou nasazených sil. Již předchozí ztráty při dobývání ostrovů, jako byly Tarawa, Peleliu a Saipan, naznačily, že Japonci nebudou nikdy kapitulovat a jejich ostrovní garnizony se nechají radši vybít do posledního muže, než aby se vzdaly. To stavělo před prezidenta Roosevelta děsivou perspektivu, že bude nutno stejným vyhlazovacím způsobem dobýt i domácí japonské ostrovy. Plánovači odhadli, že to bude stát životy jednoho milionu Američanů a 4,5 milionu životů japonských. A navíc zde byla na asijské pevnině milionová kvantungská armáda.

Proto vůdčí myšlenkou, s níž prezident Roosevelt odletěl na konferenci Velké trojky na Jaltě ve dnech 4. až 11. února 1945, bylo zapojit Sovětský svaz do boje s Japonskem. Stalin pak slíbil, že do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě zaútočí Rudá armáda na japonskou kvantungskou armádu. Protislužbou pak Roosevelt i přes Churchillův odpor souhlasil, aby se středovýchodní Evropa až k Labi a Dunaji stala po válce vlivovou sférou Sovětského svazu,

Děsivé ztráty na Iwodžimě pak přiměly Rooseveltova nástupce prezidenta Trumana, aby na konferenci v Postupimi (17. 7.–2. 8. 1945) u tohoto směnného obchodu setrval, přestože již věděl, že USA disponují atomovou pumou. Sověti pak 9. srpna skutečně vypověděli Japonsku válku a Stalin, jenž o atomové pumě též věděl, popoháněl své generály, aby postupovali co nejrychleji a zabrali toho co nejvíce, než si Američané uvědomí, že vlastně jejich pomoc nepotřebují.

Jak je vidět, dějiny se tady „střihly“ o fous, takže se nabízí spekulace, jak by se vyvíjel osud středovýchodní Evropy (a poté světa za studené války), kdyby se jaltská konference konala o 14 dní později, po svržení atomových pum a poté, co Japonsko přistoupilo na kapitulaci.