Ve středu 13. května 2026 uvedla ČT2 pátý díl seriálu „Válečná hra“, věnující se bitvě o Atlantik za druhé světové války, a to díl „Patová situace“, popisující situaci na jaře roku 1943. Po předchozích dílech, novátorsky představujících podíl taktické jednotky WATU a jejího ženského personálu na porážce Dönitzovy „U-bootwaffe“, zazněl v pátém díle opět mýtus, že Britové jen o vlásek unikli porážce, že měly být Britské ostrovy vyhladověny, že démonicky ztvárněný admirál Dönitz měl vítězství na dosah. Je opravdu politováníhodné, když seriál z roku 2022 opakuje již dávno námořními historiky vyvrácené mýty. Jaká byla pravda, líčím ve svém rukopisu OD CUŠIMY K OKINAWĚ, z něhož pochází i publikovaný úryvek, opřený o údaje z třísvazkového díla „Hitlerova ponorková válka“ amerického námořního historika Claye Blaira, asi největšího experta na bitvu o Atlantik. Oproti rukopisu je text zjednodušen, místo podrobných tabulek obsahuje souhrnná fakta, ta však vypovídají stejně průkazně. O vydání celé knihy s podtitulem „Námořní boje a vyloďovací operace 1905–1945“ se uvažuje v nakladatelství Elka Press.

Poslední vzepětí U-Bootwaffe (fáze 6, leden 1943 – srpen 1943)

Žádné období bitvy o Atlantik nedoprovází tolik pověstí a mýtů, jež neodpovídají faktům, jako první tři měsíce roku 1943. Uvádí se, že Němci nasadili na 400 U-bootů, kterým v březnu chyběl jen příslovečný chlup k vítězství. Tato pověst má původ v tajném periodiku Monthly Anti-Submarine Reports britské admirality z prosince 1943. Ve zde uveřejněném shrnutí za rok 1943 se říká, že až do 20. března existovalo reálné nebezpečí, že nepřítel dosáhne svého cíle a přeruší námořní komunikace a že nebude možné udržet konvoje v provozu. Tento názor převzal i historik amerického námořnictva Samuel Eliot Morison v první dílu své patnáctisvazkové polooficiální práce o námořních operacích US Navy za druhé světové války, a též britský historik Stephen W. Roskill použil citace z téhož pramene, když ve svém díle uvedl, že první polovina března 1943 byla „krize všech krizí“ a „jestliže měl autor v tajném periodiku admirality pravdu, pak jsme počátkem jara 1943 jen o vlásek unikli porážce v bitvě o Atlantik“. Přestože pozdější badatelské práce prokázaly, že tento příběh je zcela nepravdivý, vynořuje se v různých historických pracích a televizních dokumentech dodnes.⁷⁶

Ve skutečnosti operovalo na Atlantik v lednu až dubnu 157, 167, 179, 177 a 186 německých ponorek. A jaké byly spojenecké ztráty? V prvních čtyřech měsících roku 1943 vypravili Spojenci 59 konvojů, v nichž plulo 2 401 nákladních lodí oběma směry. Z tohoto počtu pak U-booty potopily 111 plavidel, tedy 4,6 %. Pravda je, že během prvních dvou březnových dekád dosáhly německé ponorky nebývale velkých úspěchů proti čtyřem konvojům, jmenovitě proti HX 228 a HX 229 a pomalým SC 121 a 122. Tyto konvoje ztratily 39 z asi 200 lodí (20 %) a ještě torpédoborec HMS Harvester. Tento těžký úder se zřejmě stal základem výše citované legendy, neboť špatné zprávy si vždy přitahují více pozornost než ty dobré, takže hodnotitelům uniklo, že v téže době 11 konvojů přeplulo Atlantik bez jediného škrábnutí a z jiného byla potopena pouze jedna loď.

Pravda, ztráta 39 lodí znamenala těžký úder, ale nejednalo se o žádnou „krizi všech krizí“ spojenecké lodní dopravy. Čísla, srovnávající ztráty Spojenců na všech mořích s novostavbami a přírůstkem tonáže, hovoří o pravém opaku:

V lednu ztratili spojenci 37 obchodních plavidel o tonáži 203 128 BRT, ale bylo postaveno 106 nových lodí o 647 000 BRT, v únoru byl poměr ztrát ku novým lodím 63 : 132, v březnu 108 : 159. v dubnu 108 : 149 a v dubnu 56 : 159. takže za inkriminované obdob í264 potopených lodí o tonáži 1 517 776 BRT nahradilo 546 nových lodí o 3 520 000 BRT.

Po všechny čtyři měsíce, které se pokládají pro bitvu o Atlantik za kritické, byl přírůstek nových lodí a spojenecké tonáže přibližně dvojnásobný než ztráty, způsobené ponorkami Osy. Navíc na poplašný Churchillův dopis odpověděl prezident Roosevelt příkazem, aby podle zákona o půjčce a pronájmu převáděla námořní komise admirála Landa pod britskou vlajku po dobu 10 měsíců 15 nových nákladních lodí měsíčně, což v úhrnu představovalo jeden milion BRT. Nakonec bylo Britům převedeno 182 lodí Liberty, označovaných jako SAM. Do bitvy o Atlantik vstoupil faktor technologické převahy Spojenců, který, kromě jiného, zvýšil spojeneckou produkci nákladních lodí nad veškerou představivost a zvrátil strategický předpoklad, na kterém admirál Dönitz založil své ponorkové tažení (viz vložený text „Muž, který vyrazil Dönitzovi z rukou trumfové eso“).

To, že je přehnané mluvit o jaru 1943 jako o krizovém období dokládá další statistika o poklesu bojové účinnosti německých ponorek. Zatímco v lednu v průměru připadlo na jednu ponorku 0,74 potopené lodě, v dubnu to bylo jen 0,22, zatímco za totéž období se vlastní ztráty zvýšily z 21 na 26 % v průměru a plavby naprázdno z 57 na 63 %.

Z údajů vyplývá, že Dönitzovi se sice podařilo začátkem roku 1943 nasadit v severním Atlantiku skoro dvojnásobný počet ponorek oproti létu 1942, ale počet potopených lodí, připadajících na jednu ponorku, trvale klesl pod jednu a v dubnu 1943 se dělilo o jednu potopenou loď bezmála 5 U-bootů. Ještě varovnější bylo rostoucí procento hlídkových plaveb, které vyšly naprázdno, tedy plaveb, při nichž U-boot nezaznamenal žádný úspěch. Naopak rostly jejich vlastní ztráty, které v dubnu dosáhly katastrofální výše 36 %. Z německého pohledu byl z prvních měsíců roku 1943 po všech stránkách nejúspěšnější únor, takže je otázka, proč se za kritický pokládá březen. Podle Claye Blaira za to může „špička“, kterou vytváří v grafech díky kumulovaným ztrátám již čtyř zmíněných konvojů. Při jejich obraně došlo k nejtvrdším konvojovým bitvám za celou ponorkovou válku, dá se říci, že jimi atlantické tažení vyvrcholilo a pak už následoval čím dál tím strmější pád Dönitzovy U-Bootwaffe.

Tolik suchá čísla. Ovšem ta by k obrazovkám nepřitáhla tolik diváků, takže je třeba ze všeho vytvářet dramata, i když v případě bitvy o Atlantik to bylo samo o sobě obrovské drama a pro tisíce lidí tragédie. Je faktem, že porážka U-bootů se vyžádala ze strany Spojenců nezměrné úsilí jak ze strany průmyslu a vědecké fronty, tak hrdinského nasazení tisíců námořník obchodního loďstva ze všech spojeneckých zemí a až buldočí vytrvalost a odhodlání posádek doprovodných plavidel, jež bojovaly nejen se zákeřným nepřítelem, ale i s krutým mořem. Takhle tvůrci seriálu, snad britského. i když ČT jej tvrdošíjně uvádí jako německý, zkreslují průběh bitvy o Atlantik, což muži a ženy, kteří tuto bitvu pro spojence vybojovali absolutně nemají zapotřebí.

A ještě vysvětlující poznámka. Vložený text „Muž, který vyrazil Dönitzovi z rukou trumfové eso“, o němž je výše zmínka, samozřejmě líčí životní osudy amerického podnikatele Henryho J. Kaisera, jehož loděnice stavěly nákladní lodě Liberty v průměru za 50 dní (taky za 10 a jednou za 3,5 dne), a který dokázal dodat US NAVY 50 eskortních letadlových lodí třídy „Casablanca“ za 20 měsíců. A byly to právě eskortní letadlové lodě, jež jako vůdčí plavidla loveckých skupin udělaly z Dönitzových „dravců“ lovnou zvěř.

A odkaz č. 76: Clay Blair, Hitlerova ponorková válka, pronásledovaní, 1942–1945, Návrat, Brno 2002, str. 193.