100 let od washingtonské odzbrojovací konference

Ačkoli se delegace pěti vítězných mocností, USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie, sešly již 21. listopadu 1921 v budově Memorial Continental Hall mezi 17. a 18. severozápadní ulicí ve Washingtonu, D.C., hlavní smlouva, která z jednání vzešla, byla podepsána až 6. února 1922.

Přestože se na veřejnosti po strašné zákopové válce 1914–1918 mluvilo o věčném míru, v zákulisí se mezi vítěznými mocnostmi rozběhly námořní zbrojní závody, jež neměly obdobu. Francie a Itálie se cítily ukřivděny, že nic nedostaly z německého loďstva, jak měly slíbeno, ale Němci své internované lodě sami potopili ve Scapa Flow. Přitom mezi oběma zeměmi rostla řevnivost, kdo ve Středomoří vyplní mocenské vakuum po zániku Rakouska-Uherska. Obdobná situace panovala na opačném konci světa: Japonsko, které dostalo bývalé německé kolonie v Tichomoří, si jednak chtělo kořist zajistit, jednak rozšířit na úkor USA. Rostlo i napětí mezi Brity a Američany, skryté soutěžení o to, zda Británie udrží své postavení „královny moří“, nebo zda bude vystřídána Spojenými státy.

Ke globální nadvládě byla zapotřebí mocná válečná plavidla a především v USA, Japonsku a v Británii se začala na lodních skluzech stavět skutečná monstra, bitevní lodě a bitevní křižníky o délkách přes 250 m, výtlaku kolem 40 000 t a s děly ráže 406 mm. V tomto zápolení tahala válkou vyčerpaná Británie za kratší konec a to byl zřejmě důvod, proč Britové začali uvažovat o mezinárodní konferenci , která měla prodiskutovat strategickou situaci v Tichomoří a na Dálném východě. Když se o tom dověděl americký prezident Harding, rozhodl se Britům vzít vítr z plachet a svolat do Washingtonu odzbrojovací konferenci, v níž by USA hrály prim. Svoláním pověřil ministra zahraničí Charlese Evanse Hughese, právníka, poté guvernéra státu New York za republikány, od roku 1910 soudce Nejvyššího soudu a v roce 1916 Wilsonova protikandidáta na prezidentský úřad.

Americký plán vyšel a v listopadu 1921 se do Washingtonu sjely vládní delegace pěti vítězných mocností a jako pozorovatelé zástupci Kanady, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Indie, Čínské republiky, Belgie, Nizozemska a Portugalska. V úvodním projevu všechny zaskočil americký ministr zahraničí Hughes, neboť po prohlášení, že „cestou k odzbrojení je odzbrojení“ přišel s návrhem, který nemohly ostatní mocnosti kvůli světovému veřejnému mínění odmítnout. Obsahoval tři zásadní body:

- desetiletou přestávku neboli „prázdniny“ ve stavbě kapitálních lodí, včetně okamžitého zákazu veškeré stavby takových lodí.

- sešrotování existujících nebo rozestavěných lodí, jež by přesahovaly poměr výtlaků 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75 v pořadí Velká Británie, Spojené státy, Japonsko, Francie a Itálie.

- zachování limitů jak pro kapitální lodě, tak pro podružná plavidla v poměru 5 : 5 :3.

Tento návrh se pak stal základem jednání odzbrojovací konference a prakticky beze změn byl převzat do výstupních materiálů, přestože vyvolal smíšené pocity. Pro Británii znamenal konec stoleté námořní převahy, když souhlasila s paritou USA. Tato skutečnost více vadila britské veřejnosti než vládě, která věděla, že Británie nemá prostředky, aby mohla současně držet odpovídající floty v Severním moři, ve Středomoří a na Dálném východě. Přestože někteří velitelé Royal Navy zuřili, britští politici a ekonomové věděli, že není zbytí, že vzhledem k hospodářské recesi, která po válce vypukla, jsou úspory v námořním rozpočtu nutné. A z geopolitického hlediska bylo jasné, že pravděpodobnost konfliktu mezi USA a Spojeným královstvím je prakticky nulová.

Japonci zuřili ještě víc. Jejich námořní doktrína vyžadovala, aby Císařské loďstvo dosahovalo 70 procent velikosti floty americké jako nutného minima k docílení porážky USA v jakékoli potencionální válce. Japonci předpokládali, že dojde ke dvěma nezávislým tažením, napřed proti americkému pacifickému loďstvu a poté proti atlantickému. Kalkulovali, že poměr sil 7 : 5 v prvním střetu proti pacifickému loďstvu USA jim umožní, aby vyhráli další bitvu, avšak poměr 5 : 3 neboli 60 procent to nezajišťoval. Nicméně pro přijetí amerického návrhu svědčila data. Při zahájení konference činil výtlak japonských kapitálních lodí pouze 55 procent odpovídajícího amerického výtlaku a HDP pak 18 procent toho amerického. Odmítnutí by tedy vedlo ke zbrojním závodům, které by slabší japonskou ekonomiku zruinovaly.

Proti přijetí byli japonští námořní důstojníci. Argumentovali, že právě kvůli průmyslové převaze USA musí Japonsko postavit co nejvíce lodí dříve, než dojde k otevřenému konfliktu.

Vedoucí japonské delegace Kató Tomosaburó nakonec přesvědčil vládu, aby byl Hughesův návrh přijat, ale japonští admirálové se nikdy s washingtonskou smlouvou nesmířili a pokládali ji za urážku japonského národa.

Francouzská delegace během jednání zpočátku reagovala negativně a požadovala pro Francii místo požadovaných 175 000 tun výtlaku kapitálních lodí 350 000 tun, což bylo dokonce o něco více než japonský podíl. Nakonec Francouzi na nátlak americké a britské delegace na redukci kapitálních lodí přistoupili. To znamenalo velký úspěch pro italskou vládu, avšak italské loďstvo nikdy smluvní parity s francouzským nedosáhlo.

Hlavním výstupem konference se stala smlouva pěti mocností, podepsaná 6. února 1922.

Velká Británie, USA, Japonsko, Francie a Itálie se v ní zavazovaly, že omezí tonáž kapitálních lodí v poměru 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75 (v uvedeném pořadí zemí), přičemž absolutní hodnoty budou činit pro Británii a USA 533 400 metrických tun, pro Japonsko 320 040 metrických tun a pro Francii a Itálii 178 800 metrických tun.

Smlouva obsahovala jmenné seznamy lodí, jež si mohli signatáři ponechat, jakož i seznamy lodí, jež musejí nechat sešrotovat nebo jejich stavbu zastavit. Američané si mohli ponechat osmnáct bitevních lodí, Britové dvacet dva, Francouzi a Italové deset a Japonci též deset. US Navy se musela vzdát třiceti lodí včetně třinácti projektovaných, Británie dvaceti lodí, vesměs dreadnoughtů, a čtyř projektů, Japonsko šestnácti lodí, z toho čtyř projektů, Francie žádné a Itálie též žádné. Obě země sešrotovaly staré bitevní lodě až v 30. letech, aby mohly použít uvolněný výtlak pro novostavby.

Smlouva též vymezovala takticko-technická data kapitálních lodí. Signatáři se zavazovali, že jejich standardní výtlak nepřesáhne 35 000 t a děla nebudou mít větší ráži než 16 palců (406 mm). U letadlových lodí byl maximální výtlak stanoven na 27 000 t a směly nést maximálně 10 děl ne větší ráže než 8 palců (203 mm). Nicméně každý signatář mohl použít trupy dvou rozestavěných kapitálních lodí, aby je dokončil jako lodě letadlové s výtlakem do 33 000 t. Smlouva povolovala Britům a Američanům postavit letadlové lodě o úhrnném výtlaku 135 000 t, Japoncům 81 000 t a Francouzům a Italům 60 000 t. Do tohoto limitu se však nepočítala plavidla s výtlakem menším než 10 000 t a lodě označené jako experimentální, jmenovitě HMS Argus, HMS Furious, USS Langley a japonská Hošó. Všechny ostatní válečné lodě nesměly překročit výtlak 10 000 t a nést těžší děla než 8 palců. Spolu s japonskou výjimkou pro bitevní loď Mucu smlouva dovolovala Američanům dokončit stavbu dvou bitevních lodí třídy „West Virginia“, pokud budou po jejich dokončení vyřazeny staré bitevní lodě Delaware a North Dakota,a Britům postavit dvě nové kapitální lodě, jejichž výtlak by nepřesahoval 35 000 t, pokud po jejich dokončení vyřadí bitevní lodě Thunderer, King George V, Ajax a Centurion.

Úplné znění smlouvy v angličtině je k nahlédnutí zde.

Z posledního odstavce je zřejmý naprosto nečekaný důsledek washingtonské odzbrojovací konference, který se zvrhl v pravý opak toho, o co konference usilovala. První světová válka jasně naznačila, jaký zásadní vliv bude mít na průběh námořních válek palubní letectvo. Nicméně o výzbroji loďstev stále rozhodovali zpátečničtí admirálové, kteří se zhlíželi v kapitálních lodích s mohutnou dělovou výzbrojí. Proto většina rozpočtu námořnictev šla na stavbu a údržbu těchto lodí a letadlové lodě se v lepším případě přestavovaly z druhořadých konstrukcí, z malých lodí, které byli admirálové ochotni obětovat těm bláznivým letcům, ať si mají s čím hrát.

Teď ale washingtonská konference v podstatě nařizovala, aby jako letadlové lodě byly dokončeny obří bitevní křižníky a bitevní lodě nejmodernější konstrukce a se strojovnami o dosud nevídaných výkonech. Takže američtí pokrokoví námořní velitelé, kteří si byli vědomi rozhodující role palubního letectva v budoucích konfliktech, dostali jako nečekaný dárek dvě gigantické letadlové lodě Lexington a Saratoga o výtlaku skoro 44 000 tun, s letovou palubou o úžasné délce 270 m a s turboelektrickým pohonem o výkonu 180 000 k, jež dvojčatům uděloval rychlost přes 33 uzlů.

A totéž se stalo na druhé straně Tichého oceánu. Novotářští důstojníci jako budoucí velitel útoku na Pearl Harbor kapitán Genda a budoucí vrchní velitel admirál Jamamoto dostali z úradku washingtonské konference též dvě obří letadlové lodě Akagi a Kaga, přestavěné z bitevního křižníku a bitevní lodě, o výtlaku přes 40 000 t, s letovými palubami o délce 260 a 245 m a s kapacitou 90 letadel.

Tyto „dárky“ washingtonské konference rázem posunuly vývoj letadlových lodí přinejmenším o 20 let a vedly ke zkušenostem, jež učinily tichomořskou válku letadlových lodí 1941–1945 vůbec možnou.

Neméně závažný byl geopolitický dopad konference. Ačkoli to nebylo přímo řečeno, smlouva, která připouštěla rovnost výtlaků kapitálních lodí pro Brity a Američany, hlásala do světa, že Velká Británie už není suverénním vládcem moří, že má přinejmenším spoluvládce. Tím byl zahájen přesun globální moci z Evropy do Ameriky, jenž se pak dovršil po druhé světové válce, takže hlavním rivalem komunistického Kremlu ve studené válce již nebyl Londýn, ale Washington. Je s podivem a anomálií dějin, že tento přesun, slovy historika Ianna Morrise „střídání mocností na postu globocopa“, se obešel bez násilí. Skoro po dvě staletí bojovali Britové o pozici světového hegemona s Francií a o totéž svedli bitvu u Skagerraku (a bojovalo se o ni po čtyři roky na všech frontách první světové války), a najednou Velká Británie uvolňuje toto místo dobrovolně Spojeným státům, dalo by se říci, skoro s ulehčením.

Ovšem to byla historická výjimka, daná zvláštními vztahy mezi těmito atlantickými „bratránky“. Obvykle to v dějinách probíhalo tak, jak můžeme právě v těchto dnech vidět na hrůzných záběrech z Ukrajiny. Neboť za Putinovými slovy o změně světového pořádku není nic jiného než úsilí brutálním násilím učinit novým glopocopem Rusko. A to jsem o ukrajinské válce psát nechtěl.

Jak jsou dějiny stále jiné a přitom pořád stejné.