HISTORIE: Nad Tatrou sa blýska - 10
Slováci jako Čechoslováci
Při líčení bojů o Slovensko se rádo zapomíná, a to nejen na české straně, na ty nejdůležitější: Slováky. Na ty, kteří bojovali jako Čechoslováci, mnozí se cítili být jistě že Slováky, ale také jako členové větší – použijme to zprofanované slovo - "bratrské" rodiny. A nejen cítili. Bojovali za to Československo, co je vždycky v našich dějinách po nějakou dobu "nekorektním slovem", ba dokonce nadávkou. Nebylo tomu tak vždy. Snad bych ještě doplnil, jak mne upozornil jeden čtenář, že samotný Josef Suk svůj později nejslavnější sokolský pochod "V nový život" složil právě pro sokolské dobrovolníky nastupující na Slovensko. A že později, v roce 1932 tento pochod získal na OH v Los Angeles - v době, kdy dle barona Coubertina ještě měly OH i uměleckou část - stříbrnou medaili, když zlatá udělena nebyla.
Jistě, vždy se najde dost pitomců. Jedni říkají Slovákům "čobolkové" a koukají na ně povýšeně. Jiní, tentokrát Slováci, v záchvatu nedospělé svobody křičeli v roce 1938 "Češi domou peši" či "Čecha do mecha a mech do Dunaja". Ale společně prolitá krev je víc. Přestože jsme dnes ve dvou státech, a docela nám to svědčí, přeci jen dodnes cítíme, že jsme si vzájemně zůstali cosi dlužni.
A nejvíc mne mrzí Havlovo naprosté nepochopení situace pročeskoslovenských Slováků a to, že je v podstatě "odepsal". A nechal je v tom vymáchat. Ani slovíčko za ně neztratil. Ani nepoděkoval. Takže si myslím, že dnes spíše přijmeme my i oni Klausovo a Mečiarovo "Co jsme si, to jsme si" a "Každý za své".
Ale slušní lidé nezapomínají na své přátele. Na Slováky, co byli také Čechoslováky.
Všeobecně vzniká dojem, jako by připojení Slovenska bylo jakýmsi jednorázovým aktem Čechů s nepatrnou podporou nevýznamné části Slováků. Dnešní Češi o věci nevědí téměř nic a na Slovensku je tato otázka stále poněkud ožehavá. Hlinkovci před rokem 1938 i "narodniari" po roce 1989 se snažili vytvořit dojem, jako by byli Slováci v podstatě jen utlačovaným národem. Což ovšem není tak docela pravda.
Podívejme se na to trošku podrobněji a hlavně na základě praxí a textů právě těch, kterých se to týká, Slováků.
Jeden z učebních referátů dnešního slovenského dějepisu například říká:
"Vypuknutie 1. svetovej vojny a následné silné prejavy maďarského šovinizmu znemožnili slovenským politikom aktivitu na pôde Uhorska. …. Až počas I. svetovej vojny začali najskôr Slováci a Česi v zahraničí a potom aj doma pomýšľať na rozbitie Rakúska-Uhorska a o spojenie oboch národov do jednotného štátu.
Slovenská liga v Amerike (vznikla 1907!) už pred vojnou vypracovala Memorandum o krivdách a požiadavkách slovenských. Obsahovalo aj požiadavku sebaurčovacieho práva pre Slovákov.
Spolu s podobnou organizáciou Čechov v USA, Českým národným združením, podpísala Slovenská liga 22. – 23. 10. 1915 Clevelandskú dohodu. Uvažovalo sa s jedným spoločným štátom a úplnou autonómiou Slovákov."
To se však nikdy prakticky nestalo, a to z mnoha příčin. Hlavně z důvodu tlaku sudetských Němců kteří se pokusili hned na začátku vzniku ČSR zabránit stabilizaci státu odtržením značné části územní, dalším nebezpečím byla maďarská iredenta, které by osamocené Slovensko nebylo schopno odolávat. To zdánlivě protismyslně, ale politicky logicky "zaručil" Slovákům v roce 1938 pro okleštěný, ale samostatný Slovenský štát, dějinně ironicky, Hitler.
Od 18 století byl kulturní a historický kontakt Čechů a Slováků velice intenzivní. Už proto, že protestantská liturgie se prováděla na Slovensku buď přímo v češtině, anebo v poslovenštěné češtině, jakou se dodnes mluví třeba v okolí moravsko-slovenského pomezí. Styky a společné cíle obou národů byly obzvláště intenzivní od konce 19. století.
V marci 1915 (na počátku války) vznikol Zväz československých spolkov v Rusku. Hlavnými cieľmi odboja: 1. koncentrácia krajanov, 2. ovplyvňovanie Dohody. V roku 1918 začali vystupovat proti Uhorsku aj domáci slovenskí politici. Definitívne rozhodnutie padlo na tajnej porade v Turčianskom Sv. Martine 24. mája 1918. Zde sa slovenský politici rozhodli rozíst sa s Uhorskom a vytvorit spolocný štát s Čechmi. Matúš Dula začal organizovat SNR. Reprezentovala všetky slov politické smery.
30. oktobra 1918 se v Turcianskom Sv. Martine verejne ustanovila SNR a prijala Martinská deklarácia. V nej sa Slováci prihlásili do spoločného štátu s Čechmi. Rakúsko-Uhorsko bolo vo vojne porazené a rozpadlo sa. Na prvomájovej manifestácii v Liptovskom Mikuláši najaktívnejšie vystupoval Andrej Hlinka: "Tisícročné manželstvo s Maďarmi sa skončilo."
Nejvýznamnějším představitelem Slováků v zahraničí byl Milan Rastislav Štefánik:
"V Paríži sa zoznámil s E. Benešom a T. G. Masarykom. Vytvorili výbor "Československej národnej rady". Programom ČSNR bolo:
1. zorganizovať československé vojsko v zahraničí
2. sústrediť všetky zahraničné sily pod jednotný program: vytvorenie československých légii."
Stále se vedou diskuze, o tom, kolik vlastně bylo Slováků v čs. legiích.
Trochu v tom dělají zmatek již v textu zmiňované "Domobranecké prapory", které se postupně zapojily jak do dobývání Deutschböhmen, tak Slovenska a obsazení Podkarpatské Rusi. Takže o koho šlo?
Jak uvádějí slovenské prameny: "Domobranecké prapory" boli zvláštnou časťou čs. jednotiek v Taliansku. Vznikli až po 28. 10. 1918 a tvorili ich občania ČSR - bývali vojaci rakúsko-uhorskej armády, ktorý padli do zajatia, ale neboli príslušníkmi Čs. légii. Najviac ich bolo z poslednej talinskej ofenzívy z 24. 10. 1918. (Před kterou utekli z fronty Maďaři a část Rakušanů.) Ale boli tam aj skôr zajatý. Po 28. 10. 1918 boli povinní nastúpiť službu v armáde ČSR (což šlo dosti těžko kontrolovat). Celkovo šlo o 60 000 mužov, veliteľstvo bolo v Galarata."
Šedesát tisíc rakouskouherských zajatců české, moravské a slovenské národnosti, nevstoupilo do legií před 28. říjnem 1918, protože zůstali věrni přísaze Rakousku-Uhersku a císaři Karlovi I. (Zkuste tuto skutečnost říci v Rakousku a Německu a "utlučou vás".) Vznik domobraneckých praporů mohl nastat až dnem 1. listopadu téhož roku, kdy císař Karel vyvázal své věrné z přísahy a dovolil jim vstoupit do tvořících se armád nově vznikajících států. Takže ty řeči o "přeběhlících a zrádcích", které známe ze starší rakouské a německé propagandy o "všech Češích", jsou jen obyčejné lži.
Co se týká samotných čs. italských legií:
Nábor českých a slovenských zajatců, jenž v ruských zajateckých táborech proběhl během podzimních měsíců 1917, přivedl do řad nově organizovaného armádního sboru na 3000 slovenských dobrovolníků a spolu s nimi otevřel i novou úroveň řešení "slovenského problému". Do té doby byl počet Slováků marginální a vystupovali jako Čechoslováci.
Řadami čs. legií v Rusku prošlo více jak 71 300 dobrovolníků, z toho 5104 Slováků (7,16 %).
Existoval plán, že se USA podaří získat až 30 000 mužů, ten se však nenaplnil. Americké úřady povolily přijmout do čs. legií jen ty kategorie, které nemohly být povolány do armády USA, tedy muže starší třiceti let nebo ty, kteří se ještě nestali občany země. Do konce války tak přijelo do Francie ve 23 lodních transportech pouze 2300 dobrovolníků, z toho 1065 Slováků.
V čs. legiích ve Francii sloužilo takřka 10 000 mužů; nejvíce z celkem 1591 Slováků, kteří prošli čs. dobrovolnickými jednotkami, se stalo příslušníky 23. střeleckého pluku Amerických Slovákov, jenž byl v roce 1919 nasazen v ozbrojených konfliktech s Polskem a Maďarskem.
Od počátku se tedy dařilo, i když v menší míře, zapojit Slováky do činnosti legií. Věc však měla háček: V zahraničí bylo podstatně méně Slováků než Čechů a slovenští vojáci bojující na straně Rakouska-Uherska utrpěli na sočské frontě strašlivé ztráty. Slovenské podklady mluví o tom, že slovenské jednotky bojující pod hlavičkou uherské části rakousko-uherské armády utrpěly ztráty (padlých a raněných) až 70 000 mužů!
Doss Alto
Přes jistou početní nerovnováhu však byli Slováci v čs. legiích významnou silou, zvláště v italských a ruských legiích. Bojovali například na Doss Alto ve strašlivých horských podmínkách v zimě, i v létě za spalujících veder, a mnozí z nich zde položili i životy, jak stojí na Italy pečlivě udržovaných památnících. Boje byly strašlivé, docházelo i k bojům muže proti muži a Italové měli obrovské ztráty.
Přenesme se ale již do okamžiku, kdy bylo Slovensko vojensky začleňováno do Československa. Jsme v roce 1918 a mluví člen "Klubu vojenském historie Tatranci" M. Bilský:
"Pluk Slovenskej slobody" vznikol z "gardy Slovenskej slobody" v prvej polovici novembra 1918, keď čs. vojenské oddiely pri obsadzovaní Slovenska narazily na vážny odpor ozbrojených maďarských oddielov pri Žiline a Trnave….. Vtedajší vedúci predstavitelia slovenskej politiky si boli vedomí, že by bolo nespravodlivé, aby úlohu obsadenia Slovenska vykonali iba vojenské jednotky z historických zemí a že by Slováci neprispeli svojou hrivnou k oslobodeniu vlastnej domoviny.
Preto sa rozhodlo niekoľko uvedomelých slovenských dôstojníkov s členmi dočasnéj vlády na Slovensku, dr. Blahom a dr. Dérerom, postaviť dobrovoľnícke jednotky v čo možno najväčšej sile a predovšetkým z vycvičených vojakov tak, aby sa tieto slovenské jednotky mohli čo najskôr zúčastniť oslobodzovania Slovenska po boku bratov Čechov … a odstránit potupný názov "Tot nem ember" (Slovák nie je človek). …
24. novembra bol v Uherskom Hradišti zostavený zvláštny výbor pre budovanie "Gardy Slovenskej Slobody"... bolo vyvesené na plagátoch vo všetkých dosiaľ obsadených častiach Slovenska.. Obsah tohto prehlásenia znel takto:
Slovenskí vojaci,
Maďari,….. a rozliční čvaši so zbraňou v ruke idú proti nášmu slovenskému ľudu, pália, vraždia a nivočia naše dediny a majetky…… Bratia, Slováci, staňte si pod slovenské zástavy a vstúpte do novej Gardy slovenskej slobody! .... Československé vojsko nesie nám pokoj, poriadok a slobodu. Ruka v ruke s ním budeme bojovať za naše slovenské právo, za poriadok a šťastie slovenského národa. …
Podepsaný: Vojenské veliteľstvo na Slovensku. - Garda slovenskej slobody: Súčasne sa výbor so zvláštnou výzvou obrátil na slovenské rady a obecné výbory: "Pošlite všetkých dobrovoľníkov do Uher. Hradišťa.
Na túto výzvu sa koncom novembra začali hlásiť početné skupiny dobrovoľníkov napriek tomu, že sa vojaci, iba pred niekoľkými dňami vrátili do svojich domovov z rôznych front, …. Chceli pred svetom dokázať, že túžia po oslobodení a že sú ochotní so zbraňou v ruke po boku svojich bratov-Čechov bojovať …
Začiatkom decembra sa zišlo v Uherskom Hradišti asi 800 dobrovoľníkov a 30 dôstojníkov. 12. decembra, bol zostavený I. poľný prápor Gardy Slovenskej slobody. Mal 21 dôstojníkov, 600 mužov a 4 guľomety; Velenie mal stotník Rejthar. Prápor odišiel z Uherského Hradišťa na Slovensko 15. decembra 1918
Pretože počet dobrovoľníkov stále narastal (teraz prichádzali hlavne Slováci zo spišskej a oravskej stolice a z vnútrozemia Slovenska), bolo možné postaviť II. poľný prápor, ktorý odišiel 27. decembra do Margecian, neskôr v polovici januára prevzal pohraničný úsek od Orlova po Bardejov. Stále zostalo ešte cez 400 dobrovoľníkov... Bol teda ihneď zostaven III. prápor;.. Jeho veliteľom bol mjr. Kříž. Tento prápor odišiel 17. januára 1919 do Humenného a prevzal pohraničný úsek pri Medzilaborciach, aby tam strážil hranice pred vpádmi ukrajinských hliadok a tlúp na slovenské územie. … I., II., III. prápor Slovenskej slobody. 20. januára boli zlúčené do plukovného zväzku, " 1. Slovenský pluk". Veliteľom so sídlom v Prešove bol pplk. Verich
Po zostavení pluku, zostalo pri náhradnom prápore stále ešte asi 600 dobrovoľníkov, ktorí tvorili 2. a neskôr 3. náhradnú stotinu k doplňovaniu poľných práporov.
Pluk bol vedený v sokolských zásadách, bol disciplinovaný a spoľahlivý, pomer medzi dôstojníkmi a mužstvom bol priateľský. Tento pluk patril bezpochýb k najlepším dobrovoľníckym jednotkám, ktoré boli v dobe prevratu postavené.
Náhradný prápor zostal v činnosti v Ružomberku až do konca apríla 1919, …
Významným bojem byly bitvy o Zvolen a Banskou Štiavnici. Maďarští bolševici v Prešově vyhlásili Slovenskou republika rad. Dalším úkolem maďarského vojska bylo zaútočit na Zvolen, a obklíčit tak čs. jednotky na východě Slovenska. Vytvoření Slovenské republiky rad orientované na bolševický SSSR by znamenalo možnost utvořit průnik přes karpatské průsmyky, obsazení Zakarpatské Ukrajiny a sovětizaci Slovenska a tím "vývoz revoluce" do středu Evropy.
V této kritické chvíli zasáhla nově utvořená čs. 2. pěší divize, od 4. 6. 1919 pod velením zkušeného plukovníka Československých legií ve Francii a veterána Cizinecké legie Josefa Šnejdárka.
Jedna část této divize, 2. pěší brigáda na levém křídle, zahájila 10. 6. 1919 klamný útok ve směru na Zvolen, pravé křídlo téhož dne odpoledne dobylo Banskou Štiavnici. Protože se divizi dařilo úspěšně odvracet maďarské protiútoky, rozhodl se plukovník Šnejdárek 13. 6. 1919 zaútočit obchvatem na Zvolen, kam první čs. vojáci vstoupil kolem poledne. Následoval ústup nepřítele a čs. divize postoupila asi o 10 km až k řece Hron. V maďarské linii se zároveň objevil několik desítek kilometrů široký průlom bez vojska. Plukovník Šnejdárek ho využil a začal úspěšně postupovat směrem k maďarskému týlu na Levice a zároveň na Lučenec. Maďarské vojsko se postupně vyčerpalo a pod hrozbou generálního útoku 25. 6. 1919 směrem k dolnímu toku Hronu souhlasilo maďarské velení s ústupem na demarkační linii z února 1919 a uzavřelo příměří.
Slovensko bylo osvobozeno. Začaly dějiny Československa. Na jejich konci zde byly dva samostatné, svobodné a demokratické státy, dva národy které jsou přáteli, ale i velké množství pomluvačů a těch, kteří oba tyto státy dodnes nenávidí. Tak to je a nic s tím nenaděláme. Jen si můžeme pamatovat, že mezi prvními, kteří šířili do světa nenávist vůči Československu (a která se uchytila i u nás, zvláště v některých kruzích) byli skutečné lidské a politické kreatury jako Hitler, Henlein, Lenin, Stalin a desítky dalších. V tomto duchu pokračuje hlasitá, ale marginální část křiklounů doma i v zahraničí. Ti však dokáží ovlivňovat veřejné i tzv. "vědecké kruhy". Jako třeba nedávno "americkou historičku" Mary Heinmann tvrdící v názvu své knihy že "Czechoslovakia: The State That Failed" (Československo, stát, který zklamal), což je jen mimořádná snůška lží a nenávisti (kritiky o knize si lze přečíst např. zde nebo zde).
,Ovšem kterou nedávno pozvali do Prahy na jakési lidskoprávní fórum "Festivalu spisovatelů" jako "významnou spisovatelku". Hanba by je měla fackovat.
Československo byl stát, bez něhož bychom tady asi nebyli. Tedy spíše určitě nebyli.
Spíš bych ocitoval to, co řekl profesor S. Harrison Thomson (University of Colorado) v eseji uveřejněné v University of Toronto Quarterly v červenci 1949: "Československo (1918-1938) existovalo sotva dvacet let. Ale v tom čase, se všemi chybami, kterých si byl Masaryk snad víc vědom, než kdokoliv jiný, přiblížilo se více cíli, který ve své filosofii stanovil, než kterýkoli stát v naší západní politické historii. Od žádného národa nemůžeme požadovat víc."
Dnes jsme dvěma státy a dvěma národy, které se rozešly v dobrém v době, a to v místě, které je náchylné na totalitní diktatury, krvavé revoluce, nacionální násilí a totalitní systémy. Jsme tady, po dvou diktaturách, dvou světových válkách, po nacismu i komunismu.
P.S. A až si zase přečtete nějakou tu moudrost vyznačující se hlavně podlézavostí k "Západu" včetně Německa a slintající bláboly na Čechy a Slováky, mám zde jeden výborný citát od Gabriela Lauba: "Lokajství bývalo vysoce kvalifikovaným povoláním, dokud neudělalo politickou kariéru."
K O N E C