19.9.2021 | Svátek má Zita


HISTORIE: Muž a jeho čin

1.5.2021

V pondělí 26. dubna tomu bylo 500 let, co na malém filipínském ostrůvku Mactan zcela zbytečně a nesmyslně zahynul Fernão Magalhães, mořeplavec, který daroval lidstvu zeměkouli. Pro připomínku jeho epochální plavby, první kolem světa, byť osobně nedokončené, jsem jako titulek použil parafrázi názvu úžasné knihy Stefana Zweiga Magellan, muž a jeho čin, která poprvé vyšla v českém překladu v roce 1959, šest let po německém originálu.

Přátelství a politika

Toliko se odhaduje, že se Fernão Magalhães narodil v roce 1480. Naopak se ví docela přesně, že se roku 1511 zúčastnil bitvy u Malakky, kde zachránil život spolubojovníku a spoluplavci (a zřejmě bratranci) Francesku Serrãovi. Ten se pak zúčastnil další výzkumné plavby na východ a po ztroskotání lodě doplul na vlastnoručně zhotoveném voru na molucký ostrov Ternate. Stal se prvním Evropanem na Molukách, na bájných ostrovech koření, usadil se zde a dopracoval se postavení rádžova rádce. S vlastí udržoval kontakt jen pomocí dopisů, z nichž mnohé směřovaly k Magalhãesovi a končily výzvou, ať přítel Fernão, jehož žádost o důchod po zranění roku 1513 v Maroku portugalský král zamítl, za ním přijede.

Věc však měla háček. Když Kolumbus roku 1492 ve španělských službách objevil místo cesty do Indie neznámý kontinent a Portugalci už věděli, jak se dostat do skutečné Indie, začaly se obě iberské země o budoucí objevy svářit. Z iniciativy papeže Alexandra VI., který se obával, že si obě katolická království vjedou do vlasů, pak byla v Tordesillas roku 1494 ratifikována smlouva, v níž obě země uznaly jako demarkační čáru poledníkovou linii, vedoucí asi 480 km západně od Kapverd. Vše na východ mělo být portugalské, vše na západ španělské (proto se v Brazílii, na rozdíl od zbytku Jižní Ameriky, hovoří portugalsky, neboť východní „roh“ Jižní Ameriky přečníval do portugalské zóny). Nikdo však nevěděl, kde probíhá demarkační linie na opačné polokouli, zda Moluky, ostrovy koření a zdroj báječného obchodu s marží v řádu tisíců procent, leží v portugalské nebo ve španělské polovině světa.

A na tom založil Fernão Magalhães svůj plán. Když ho jeho lenní pán odbyl, odjel do Španělska a navrhl mladému králi Karlu I., že popluje na Moluky směrem na západ a tím dokáže, že patří do španělské zóny. Sevillští kupci jeho plán nadšeně podpořili, a když se bankovní dům Fuggerů (financiéři jak Habsburků španělských, tak rakouských) nabídl, že bude expedici financovat, nestálo jejímu uskutečnění nic v cestě.

Velitel cizák

Fernão Magalhães dostal pět lodí, z nichž čtyři, Trinidad, San Antonio, Concepcion a Santiago, se pokládají za karaky (i když Španělé je nazývali nao, což prostě znamená loď) a pátá Victoria za karavelu. Dá se říci, že 270členná výprava byla materiálně velmi dobře vybavená, o to hůře na tom byly mezilidské vztahy. Španělští grandové, kteří tvořili důstojnický štáb, portugalského velitele nenáviděli. Přišel z nepřátelské země, dostal vrchní velení, k tomu různé výsady a ještě to byl zrádce. Když zradil svého krále, kde je záruka, že nezradí i nového lenního pána? Magalhães jim ještě hrál do noty svým tajnůstkářstvím a neochotou prozradit, na čem je založen jeho plán.

V roce 1513 přešel španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa Panamskou šíji a jako první Evropan spatřil Tichý oceán, jím nazvaný Jižní moře. Jeho objev způsobil v Evropě senzaci a oprášil Kolumbův sen, že do Indie se dá doplout i západním směrem. V roce 1516 pak expedice Juana Diáze de Solís objevila na východním pobřeží Jižní Ameriky obrovité společné ústí řek Paraná a Uruguay, dnes známé jako Rio de la Plata. Toto ústí pak optimističtí kartografové zakreslili do map jako průliv vedoucí z Atlantiku do Pacifiku. A právě tahle chybná mapa byla Magalhãesovým trumfem. Jeho eskadra doplula do Rio de la Plata začátkem března 1520, ale voda zde byla brakická, důkaz, že se jedná o říční estuár a nikoli o mořský průliv. 

Zklamání muže zlomilo, a protože se blížila jižní zima, Magalhães se rozhodl přezimovat v zátoce Puerto San Juan. Zde se proti němu španělští důstojníci, vedení Juanem de Cartagenou, vzbouřili. Magalhães je však obelstil, osobně zabil kapitána lodě Victoria, použil ji k zatarasení únikové cesty a přinutil povstalce kapitulovat. Následovala krutá pomsta, další z kapitánů byl popraven a Juan de Cartagena s kaplanem vysazeni na pustém pobřeží. Jeden z mála důstojníků, jež Magalhães ušetřil, byl baskický kormidelník Juan Sebastian del Cano, někdy též uváděný jako Elcano. Byl to zkušený mořeplavec a navigátor, kterého Magalhães prostě potřeboval.

Jako by některá místa měla svůj předurčený, chmurný osud. Platí to i pro zátoku Puerto San Juan, neboť roku 1578, kdy zde během druhé plavby kolem světa přezimoval Francis Drake, obvinil ze vzpoury svého spoluvelitele Thomase Doughtyho a nechal ho na místě zkrátit o hlavu.

Zvědavý Ital dobrodružné povahy

Důkazem, že ne všechny evropské mořeplavce hnala kupředu jen hrabivost a hamižnost, je Antonio Pigafetta, italský učenec a příslušník řádu Rhodských rytířů. Náhoda tomu chtěla, že roku 1519 doprovázel do Španělska papežského nuncia Franceska Chieregatiho. Když se doslechl o chystané výpravě do Jižního moře, požádal španělského krále, aby se mohl jako dobrovolník připojit, protože „rozhodl jsem se... vlastních zkušeností nabýt a jít se na tyto věci podívat, ježto mně samotnému by nejedno uspokojení poskytnout mohly a známost jména mého u potomků by mi rovněž zajistily“. Což se stalo, neboť Pigafetta si během celé expedice pečlivě vedl poznámky a svoji Zprávu o první cestě kolem světa věnoval roku 1524 velmistru nyní už maltézského řádu. Rukopis byl po staletích nalezen v milánské knihovně Ambrosiana a roku 1800 vyšel knižně (český překlad vydala Mladá fronta roku 1975 na základě kritického italského vydání z roku 1894).

Díky Pigafettovi, který by se dnes určitě hlásil mezi astronauty, máme tedy podrobné zprávy o průběhu Magalhãesovy expedice. Když jeho lodě vpluly konečně 1. listopadu 1520 do průlivu, který dnes nese jeho jméno, zbývaly mu jen tři lodě, Trinidad, Conception a Victoria, neboť Santiago ztroskotala již v dubnu 1520 a největší San Antonio, s hlavními zásobami potravin, dezertovala právě v okamžiku nalezení průlivu a vrátila se do Španělska.

I dnes Pigafettovo líčení útrap během nekonečné plavby Tichým oceánem za slabých větrů bez jediné bouře (tato náhoda dala oceánu jméno Tichý) budí úžas, co všechno posádky vydržely, kupříkladu z hladu si vařily volskou kůži, kterou byla obložena ráhna. A Pigafetta též vylíčil hloupou Magalhãesovu smrt 26. dubna 1521, když se rozhodl, že přátelsky se chovajícímu vládci filipínského ostrova Cebu bude demonstrovat výhodu spojenectví tím, že zlikviduje jeho nepřátele na sousedním ostrůvku Mactan. Muž, který prokázal takovou rozvahu a chladnokrevnost, jako by náhle ztratil rozum. Kvůli mělčinám nemohl použít lodní děla, přesto osobně vedl výsadek na člunech, který podlehl přesile domorodců, byť primitivně vyzbrojených. Muž, jehož nezlomná vůle hnala výpravu vpřed již dva roky, byl zabit na pláži v příboji poté, co jako první Evropan provedl své lodě úhlopříčně celým Pacifikem, po trase delší než 15 000 km. (Plavby Polynésanů, byť si zasluhují úctu, nepřesahovaly 5 000 km, z Velikonočního ostrova do Peru je to méně než 4 000 km.)

Muž, který překročil svůj stín

Krátce poté, co Magalhães zahynul, zbyly výpravě jen dvě lodě, admirálská Trinidad a malá Victoria, neboť Concepcion se opotřebovala natolik, že v květnu 1521 nezbylo než z ní vzít vše, co ještě dalo použít, a poté vrak potopit. Rozkaz k tomuto činu dal nový velitel, jímž se stal baskický kormidelník del Cano (tak je psán v Encyklopedii Britannice).Tento muž, kterého zamýšlel Magalhães popravit, překročil svůj stín, a rozhodl se čin nenáviděného Portugalce dokončit, a to s veškerou úporností a rozhodností, jaké jen byl schopen. Energickým vystupováním obnovil morálku a zabránil, aby se zbylí členové expedice rozprchli na všechny strany. Po několikaměsíčním bloudění v bludišti filipínských ostrovů konečně našel Moluky (ležely 2 000 km západněji, než předpokládal Magalhães, tudíž připadly Portugalcům) a počátkem listopadu 1521 přistál na ostrově Tidore, který spolu se sousedním Ternate byl samostatným sultanátem. Zde Španělé nakoupili hřebíček a dověděli se, že přítel jejich admirála a bratranec Francesco Serrão už nežije, že záhadně zemřel skoro přesně v tutéž dobu jako Magalhães na Mactanu.

Kvůli špatnému stavu lodě Trinidad del Cano rozhodl, aby s nákladem koření zamířila zpět přes Tichý oceán do Panamy, kdežto on vypluje na západ přes Indický oceán a poté vzhůru Atlantikem zpět do Španělska. Kvůli bouři (Tichý oceán už nebyl tichý) se kapitán Trinidadu de Espinoza vrátil zpět na Moluky a na Ternate padl do rukou portugalské výpravy, jež v květnu 1522 ostrov obsadila. Portugalci španělské námořníky uvěznili a zacházeli s nimi tak krutě, že v roce 1527 se svobody dočkali pouze čtyři muži.

Mezitím Victoria, která opustila Tidore v prosinci 1521, plula vytrvalena západ a dělala čest svému jménu. Vítězně unikla Portugalcům, přestože se rozpadala a ke konci plavby musela posádka 24 hodin denně z ní čerpat vodu. Železná vůle Juana Sebastiana del Cana ji pak v pondělí 8. září 1522 přivedla zpět do Sevilly. Osmnáct Evropanů na její palubě se stalo prvními lidmi, kteří obepluli svět. Dá se k nim přiřadit i 13 mužů z její posádky, již se na lodním člunu vypravili získat na portugalském pobřeží potraviny, byli však Portugalci uvězněni a propuštěni na svobodu až v září 1522 po intervenci španělského krále, který se mezitím stal císařem Karlem V. Mezi těmi osmnácti na palubě Victorie byl též Antonio Pigafetta, jenž jako první člověk v historii zaznamenal, že obeplutím světa na západ se ztrácí jeden den.

Del Cano tak dokončil Magalhãesův čin, a přestože se spolu s ostatními španělskými námořníky pokoušel portugalského mořeplavce očernit, jeho jméno nezapadlo, hlavně díky kronikáři výpravy Antoniu Pigafettovi. A jen tak na okraj, náklad koření z nejmenšího plavidla eskadry stačil na úhradu všech výdajů na expedici, včetně totální ztráty čtyř lodí.

Fernão Magalhães se řadí do čela evropských mořeplavců, kteří – a žádní jiní – darovali lidstvu ucelené poznání o světě, ve kterém žijeme. Darovali ho i těm, kteří je dnes prohlašují za zločince a hanobí jejich pomníky. Ano, vyplouvali s cílem v objevených zemích kořistit a kupovali v nich otroky, ale v tom se nijak nelišili od původních vládců těchto zemí, protože obchod s otroky byl standardem té doby, a je ahistorické dívat se na něj po 500 letech společenského vývoje současnýma očima. A navíc s těmito conquistadory vždy plul nějaký Antonio Pigafetta, kterého hnala touha po poznání a nikoli po zlatě.

Navíc historie posledního půltisíciletí prokazuje, že nebylo podstatné, jak si evropští mořeplavci v objeveném zámoří počínali, ale co to přineslo lidstvu, všemu lidstvu. I když vyplouvali s cílem drancovat, potřebovali přesné přístroje jako astroláby, kvadranty, sextanty a kompasy, později pak chronometry, což vedlo k rozvoji jemné mechaniky a nástrojů. Potřebovali mapy, i když jen kvůli kořistění, takže to byli oni, kdo zmapovali svět, vymazali z něj středověké nestvůry a příšery a podnítili vznik vědecké geografie a kartografie. Pro navigaci potřebovali znát pohyby nebeských těles a kvůli jejich potřebám vznikla moderní astronomie s výkonnými dalekohledy. Potřebovali nové lodě s již dopředu známým výtlakem, což vedlo k vynálezu metody numerické integrace, potřebovali znát stabilitu svých lodí, což vedlo ke skoku v abstraktním myšlení, v němž se tělesa nahrazují pomyslnými body, těžišti, aby se daly zkoumat jejich fyzikální vlastnosti, a vzniku vědy zvané hydrostatika. Potřebovali, aby jejich lodě byly co nejrychlejší – a zrodila se hydrodynamika. Získali první poznatky o globální cirkulaci vod, neobešli se bez znalostí periody a rozsahu přílivů a odlivů, a tím vytvořili oceánografii.

A i když budeme za jejich motivaci pokládat pouze hrabivost, nikdy nezůstali lhostejní k tomu, co v dalekých mořích a zámořských krajích při všem tom dnes tolik odsuzovaném drancování viděli, ať už se jednalo o rostlinstvo a živočišstvo nebo chování místního obyvatelstva. Ať tedy byli, jací byli, položili základy nejen moderní botaniky a zoologie, ale z jejich poznatků čerpala i etnografie. A tak vlastně jejich podnikavost vedla ke vzniku celé moderní vědy, od matematiky a fyziky přes astronomii až k biologii, ne nadarmo novověk počíná zámořskými objevy. Byli to tedy evropští mořeplavci, kteří položili základy dnešní globální civilizace, neboť to oni připluli k pobřežím ostatních kontinentů, a nikoli Asiaté, Afričané nebo původní Američané k břehům evropským. A jestliže jsou dnes lidé, kteří z této civilizace plnými hrstmi těží, a přitom její zakladatele pokládají za zločince, nejslušněji se dá jejich chování označit jako hanebné.

Český epilog

Magalhãesův čin i po 500 letech fascinuje všechny námořníky, ať už profesionální nebo amatérské, jakými jsou námořní jachtaři. Českého mořeplavce Rudolfa Krautschneidera pak zaujal do té míry, že koncem 90. let koupil v Polsku dřevěný trup nedokončeného škuneru a s partou nadšených dobrovolníků, kteří měli účast na plavbě jako odměnu, jej přestavěl na třístěžňovou plachetnici z Magalhãesových dob, která dostala jméno, jak jinak, Victoria, aby zopakovala epochální plavbu své předchůdkyně. Viktorka, jak jí začala posádka familiárně říkat, vyplula pod velením Rudolfa Krautschneidera 1. srpna 1999 ze Svinoústí a v osobě Ivana Orla získala výprava svého Pigafettu. V létě 2000 loď křižovala Karibik, ale koncem roku došlo k rozepři mezi kapitánem Krautschneiderem a posádkou, jako by se opakovala Magalhãesova historie. Ruda však nikoho nepopravil, právě naopak, velkoryse se lodě vzdal a nabídl ji posádce na dobu neurčitou – ať realizuje plavbu podle svého. Viktorku pak ve stopách její slavné jmenovkyně vedl kapitán Jindřich Kuchejda, Pacifikem přes Tahiti a Nový Zéland do Austrálie a poté přes Indický oceán kolem mysu Dobré naděje vzhůru Atlantikem se zastávkou v Brazílii do Francie, pak do Německa a konečně 21. srpna 2004 Viktorka po pěti letech a třech týdnech opět zakotvila v polském Svinoústí. Posádka se občas vyměňovala, ale kronikář Ivan absolvoval plavbu celou a v roce 2006 o ní vydal knížku s názvem Idioti na plavbě kolem světa, kterou nejen napsal, ale též vysadil a ilustroval. Je to tedy nejen kniha zábavná, vtipná a přitom naprosto upřímná, ale skutečně krásná.

Doporučená literatura:
Stefan Zweig, Magellan, muž a jeho čin, Naše vojsko 1959
Zpráva o první cestě kolem světa, sepsaná od Antonia Pigafetty z Vicenzy, rytíře řádu rhodského, Mladá fronta 1975
Ivan Orel, Idioti na plavbě kolem světa, Vladimír Šimek, Bludov 2006








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.