Poprvé jsem se o Moskvě coby „třetím Římu“ dověděl z úst amerického úředníka. Skoro mi to až vzalo dech, protože jsem v té době měl dojem, že o Moskvě vím bezmála vše podstatné. To jsem ovšem tehdy také nevěděl, že to je už po staletí dobře známá okolnost, jenže o té se v době mé školní docházky ani později nemluvilo. Lidé, kteří o tom něco věděli, se tehdy asi zdráhali o tom veřejně zmiňovat. A příslušná literatura ležela uzavřená v pečlivě kontrolovaných depozitářích nebo v důvěrných soukromých knihovnách. Rozhodně o tom neříkala nic literatura potřebná pro získání dobrovolně-povinného Fučíkova odznaku. Přitom se v daném případě nejednalo o žádnou kontrarevoluční skutečnost. Jenže „historici“ často upravují historii podle představ svých chlebodárců, zejména ti komunističtí. Přitom by se dalo tvrdit, že kdo nepochopil ideu Třetího Říma, nepochopí ani počiny carského Ruska, sovětského Ruska a ani současné Ruské federace. Tato idea je asi staletími zafixovaná v mysli každého průměrného Rusa, ať o tom ví nebo neví.

V podstatě na myšlence o třetím Římu není nic záhadného. Ona těch „svatých měst“ byla a je na světě celá řada – Jeruzalémem počínaje. Snad každý národ se něčím podobným rád chlubí. Vždyť i sláva naší matičky Prahy se má „hvězd dotýkat“. Jenže dávat v době mého mládí Moskvu – „centrum všeho pokrokového, kam se představitelé dělnické třídy jezdili učit jak zakroutit buržoazii krkem“ – do souvislosti s klerofašistickým Římem, to by bývalo trochu příliš. Vždyť i jakékoliv náboženství – s výjimkou marxismu-leninismu – bylo u nás, ale především v Rusku považováno za opium lidstva. No a o ruských carech se pochvalně hovořilo, jen pokud někde někdy něco vyhrávali.

Křesťanství na Rusi zavedl kníže Vladimír v roce 988, za což byl později prohlášen za svatého. Pro zásluhy o říši dostal přízvisko Veliký a východními křesťany je dosud uctíván jako „rovný apoštolům“. Den jeho úmrtí – 15. červenec – se opět velkoryse slaví (ovšem podle pravoslavného kalendáře až 28. července) jako den „Svěcení na Rusi“. Jak nedávno prohlásil v současné době jeho neméně slavný jmenovec Putin: „ ... přijetí křesťanství bylo mezníkem v osudu naší vlasti, neoddělitelnou součástí křesťanské civilizace, což umožnilo stát se jednou z největších mocností světa.“ Nehledě na bezesporné zásluhy sám Vladimír Krasnoje Solnyško z dnešního pohledu asi moc svatý nebyl. Manželek měl nespočítaně (včetně stovek souložnic), a totéž se týká i jeho potomků. Jeho první manželkou měla být nějaká Olava, některými historiky považovanou dokonce za Češku, se kterou měl nejstaršího syna Vyšeslava. Prameny se zmiňují ještě o jedné Češce, údajně dceři Boleslava II., která Vladimírovi porodila syna Svjatoslava.

Ještě pohansky vychovaný kníže Vladimír měl na výběr řadu náboženství presentovaných mu ochotnými misionáři. Podle některých svědectví tak například islám měl zavrhnout z důvodu obřízky a zákazu vepřového a vína. Jak pravil: „Rusi jesť veselije pitije, ně možem bez togo byť.“ Nakonec se rozhodl pro pravoslaví. Ale ani tato volba nebyla tak zcela dobrovolná, i když zřejmě byla zcela logická. Na Vladimíra se obrátil byzantský císař Basileos II. s žádostí, aby mu kníže poskytl na základě dřívější smlouvy vojenskou pomoc, která by mu umožnila potlačit vzpouru ve vojsku vedenou uzurpátory císařského trůnu. Vladimír mu poslal šest tisíc varjažských bojovníků ze své družiny, kteří již zůstali v císařových službách a vytvořili základ pro proslulou osobní panovníkovu gardu. Kníže se velmi rád zbavil bojovných družiníků, kteří mu pomohli zvítězit v boji se staršími bratry o kyjevský trůn, ale pak se pro něj stali nepohodlnými. Za poskytnutou pomoc si ale vyžádal ruku císařovy sestry Anny Porfygennety. Sňatek s princeznou “zrozenou v purpuru” představoval pro pohanského vládce vysoce prestižní záležitost. Jako podmínku si císař ovšem vymínil, že Vladimír přijme křest, a to osobně i pro svoji zemi, a zřekne se všech svých manželek a souložnic. Vladimír skutečně přikázal po sňatku pokřtít veškeré kyjevské obyvatelstvo v Dněpru.

V té době okolí Moskvy byla bezvýznamná oblast obývaná východoslovanskými kmeny Vjatičů a Krivičů. Muselo projít víc jak půldruhého století, než se roku 1147 objevuje první písemná zmínka o usedlosti na břehu řeky Moskvy. To už se jednotný kyjevský stát začal rozpadat na menší knížectví, kde vládla jednotlivá rurikovská knížata. V Moskvě to byl Jurij Dolgorukij, který zde v souvislosti s posilováním obrany západní hranice svého suzdalského knížectví se sídelním místem ve Vladimíru vybudoval pevnost, základ dnešního Kremlu. Ale opět to trvalo asi dvě století, než se Moskva stala skutečným politickým i náboženským centrem. Významnou úlohu zde sehrál Ivan I. zvaný Kalita (tj. Měšec), který byl schopným vládcem a protřelým diplomatem. Dokázal obratně shromáždit značné finanční prostředky díky tomu, že daně, které odváděla ruská knížectví do Zlaté hordy, procházely jeho rukama,

Jako dalšího významného moskevského vládce bychom mohli jmenovat Ivana III., který dosáhl definitivního vymanění z tatarské moci. Jeho panování bylo velmi úspěšné, významně rozšířil území Moskevské Rusi a dostal dokonce přízvisko Veliký. V té době se u nás střídali ve vládě Jiřík z Poděbrad a Vladislav Jagelonský. Pro moskevského vládce byl ale významný pád posledních zbytků Byzantské říše roku 1453 pod náporem Osmánů. O dvacet let později se Ivan roku 1472 podruhé oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie Palailogovna. Tím současně dal najevo nárok na duševní a mocenské nástupnictví Byzantské říše, což se projevilo i převzetím nejen jejího erbu, dvouhlavé orlice, ale i myšlenek náboženské autokracie a dvorních ceremoniálů. A také i tím, že kníže Ivan se sám nazývá carem (zkomolenina od slova Caesar) „z boží milosti gosudarem celé Rusi“. Ivanu III. asi víc záleželo na vznešenému původu jeho manželky, než na ní samotné. I když Sofie – zvyklá na prostředí Říma - jistě neměla v Moskvě na růžích ustláno (nakonec byla dokonce vypovězena od dvora), přesto se její působení pozitivně odrazilo na podobě města. Měla to být ona, kdo pozval architekty z Itálie a Německa, kteří postavili řadu dosud existujících chrámů a Kreml rozmnožili věžemi a hradbami. Na počátku 16. století již okolí Kremlu mělo charakter evropského města, ostatní čtvrti však byly ještě převážně dřevěné.

A tím se dostáváme i k tomu „třetímu Římu“. Moskevský panovník „je na celé zeměkouli ten jediný Car nad křesťany a ochránce božích oltářů svaté ekumenické a apoštolské církve. Ta se nachází nyní v Bohem zachráněné Moskvě“. Tato idea pochází z pera opata pskovského kláštera Filofeje. Ten zaslal kolem roku 1524 velkoknížeti Vasiliji III. (synu a následníku Ivana III.) prorocký list, ve kterém stálo: „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude.“ Později měl být adresátem také jeho syn, první skutečný car Ivan IV. Hrozný. Odtud tedy pochází teze o Moskvě jako třetím Římu. I když oba zmínění panovníci měli jiné starosti než otázky spojené s dědictvím po druhém Římu, přesto byl tento řečnický obrat nejednou využit na podporu mocenských a náboženských nároků Ruska, což platí zřejmě dodnes. Ve svém názoru se mnich Filofej odkazuje také na genealogický svazek v souvislosti se svatbou Ivana III. s byzantskou princeznou Sofií. Přitom pádem prvního Říma neměl být míněn nápor Vandalů v pátém století, ale přijetí římskokatolického vyznání. A pádem druhého Říma – Konstantinopole – byla míněna zejména florentská unie z roku 1439 a následný vznik řeckokatolické církve. Tím se stává Moskva třetím Římem, centrum jedině správného křesťanství - pravoslavného.

Tato idea „byzantského dědictví“ Moskvy má ovšem několik trhlin. Sofie měla totiž dva bratry – Manuela a Andrease –, přičemž právě poslední z nich (a nikoliv Sofie) byl titulární císař byzantský. Kvůli majetkovým potížím Andreas Palailogos svůj titul a následnické právo později dokonce dvakrát prodal. Navíc Konstantinopol (mezi Slovany zvaný též Cařihrad) podlehl Turkům, když bylo Sofii pět let, takže ho ani neznala. Vyrůstala nejdříve na Korfu, později - až do svého manželství - jako nemajetný sirotek v Římě pod ochranou papeže. Před příchodem do Moskvy navíc nebyla ani (řeckého) pravoslavného, ale řeckokatolického vyznání.

Do jisté míry kritickou ránu „třetímu Římu“ dal car Petr veliký, když si za hlavní město ruské říše zvolil nově postavený Sankt Petersburg. Petr se také nedal oslnit urozenými princeznami a za druhou manželku si zvolil livonskou rolnici s pochybným původem. Ta začala spoluvládnout Rusku jako carevna a po smrti Petra I. se stala jeho nástupkyní jako Kateřina I. Moskva tím ovšem neztratila zcela svůj význam a zachovala si statut «первопрестольной столицы» (trůnního hlavního města), kde i nadále probíhala korunovace imperátorů. A nezanikla ani idea „třetího Říma“. V podstatě každý ruský car se považoval za samozvaného ochránce pravoslaví kdekoliv na světě a mnozí i s touhou po císařské koruně Římské říše. Přesto Moskva začala upadat a vzpamatovala se až ke konci 19. století s rozvojem ekonomiky. Po říjnové revoluci se v roce 1918 do Moskvy přestěhovala vláda bolševiků a město se oficiálně stává sídelním místem RSFSR, od roku 1922 pak i SSSR.

Jak se bolševici stavěli ke středověké ideji mnicha Filofeje, se dá jen spekulovat. Mnohasetleté úsilí Moskvy vytvořit protiváhu k Západu však jistě nepustili ze zřetele. Ovšem na přísně ateistickém principu nové civilizace, marx-leninismu. Během éry Sovětského svazu bylo důležitou režimní snahou církev zcela zlikvidovat. Zejména v období Stalinovy vlády byla církev vystavena nesmírně kruté perzekuci. V letech 1917 až 1935 bylo zatčeno 130 tisíc pravoslavných kněží a z nich bylo minimálně 95 tisíc zabito. Počet fungujících kostelů v Rusku klesl z 29 584 v roce 1927 na méně než 500 v roce 1940. Zbořen byl i největší pravoslavný kostel na světě, moskevská Katedrála Krista Spasitele, postavená k oslavě vítězství nad Napoleonem při jeho neúspěšném tažení do Ruska. Měla ustoupit plánované stavbě grandiózního Paláce sovětů. Ke krátkému uvolnění došlo během tzv. Velké vlastenecké války (zlí jazykové dokonce tvrdí, že během bitvy o Moskvu Stalin nechal letadlo se zázračnou Vladimírskou ikonou pro jistotu létat nad ohroženou Moskvou). Také na počátku Chrusčovovy éry začala mírná obroda církve, později však režim opět otočil. Jen velmi významné historické památky byly respektovány, kostely – pokud nebyly zbořeny – byly většinou přeměněny na sklady, sýpky, dílny a podobně, nebo jednoduše ponechány svému osudu. Některé byly paradoxně přeměněny i na muzea ateismu. Náboženské cítění bylo respektováno jen u starých, zejména venkovských občanů. Stávalo se dost běžnou záležitostí, že prarodiče (zejména věřící babičky) odjížděli se svými vnoučaty někam na periferii, aby je tam v tajnosti dali u popa (často nelegálního) pokřtít. Mnohdy se o tom ani rodiče nedozvěděli.

Skoro to vypadá tak, že za sovětské epochy byl postaven pouze jeden kostel, a to na žádost akademika Pavlova, který „naučil psy slintat“. Za svoje výzkumy získal jako první Rus v roce 1904 Nobelovu cenu za fyziologii. Měl být vzorem i sovětské vědy, alespoň tak ho líčil komunistický režim. Ve skutečnosti byl I. P. Pavlov nepřítelem komunismu a sovětského státu, zůstával však ruským vlastencem. Bolševická revoluce v listopadu 1917 velkého vědce nepříjemně zaskočila, což dával veřejně najevo. Proti sovětské vládě protestoval i tím, že okázale nosil carská vyznamenání, pravidelně chodil do kostela na bohoslužby. Pavlov: „Я всего более вижу сходства нашей жизни с жизнью древних азиатских деспотий“ (Já stále víc vidím shodu našeho života s životem asijských despocií). Dlouho se uvažovalo o jeho odchodu do ciziny. Bolševici však pohlíželi na Pavlova jako na velkého Rusa, jehož svatořečení musí podporovat, ať se tváří jakkoli nepřátelsky. Chtěli ho přetvořit na ozdobu svého režimu. Lenin podepsal dne 24. ledna 1921 usnesení vlády o mimořádných privilegiích Pavlova. Rovněž rozhodl, že pro něj vybudují ve vesnici Koltuši (dnešní Pavlovo) u Petrohradu výzkumný ústav s rozsáhlým zázemím. Akademik se smířil s tím, že zůstane doma. Nicméně když se jednalo o vybudování obytné čtvrti pro zaměstnance v Koltuši, vystoupil s nečekaným požadavkem: „Postavíte tam i kostel!“ Nastalo velké přetahování. Nový režim všude kostely a kláštery podle své ideologie rušil. Pavlov vyhrožoval: „Když tam kostel nebude, odmítnu v Koltuších pracovat!“ Lenin byl krátce po smrti, ale porušit příkaz velkého vůdce si nikdo netroufal. Bolševici museli Pavlovovi vyhovět – byl to zřejmě jediný nový církevní stánek za jejich vlády.

Za Gorbačova v době perestrojky přišlo zásadní zmírnění útlaku, a to i náboženského. V roce 1988 tak mohlo dojít i k mohutným oslavám 1000 let křesťanství na Rusi. Pokračoval v tom i jeho nástupce Jelcin, který rehabilitoval nejen církev, ale i carské vlády. Sám se zúčastnil slavnostního uložení ostatků posledního cara Mikuláše II. a jeho rodiny - všech zavražděných bolševiky - v Petropavlovském chrámu v Petrohradě. Byl to ovšem i on, kdo nechal roku 1977 coby sverdlovský první tajemník komunistické strany zdemolovat dům, místo vraždy, aby zamezil poutním návštěvám. Dnes na tomto místě stojí jeden z největších ruských kostelů - „Chrám Na krvi k poctě Všech svatých působících na Rusi“, který je zároveň připomínkou blahořečení Romanovců.

Zapomenuta je charakteristika Mikuláše II. ve Velké sovětské encyklopedii: „... Mikuláš II. byl omezený a zaostalý jako jeho otec, ... s příznaky tupého, zabedněného, podezíravého a samolibého despoty.“ Rehabilitováni byli i bývalí zrádcovští „bělogvardějci a jejich generálové“. Za všechno mohou „bolševici“, označení, které se dokonce postupně stalo pejorativním. Jenže kdo to byli, ti bolševici, odkud se vzali a kde naráz jsou? Pokud je známo, tak v Rusku (jakož i v jiných nově vzniklých republikách) se sice připouští, ale nikdy nedošlo k žádnému postihu za bolševický útisk. Zřejmě by většina národa na tuto svou epochu nejraději zapomněla – celkem dobře známá okolnost. Postižení už většinou nežijí a nemohou podat svědectví.

Současný prezident Vladimír Putin považuje rozpad Sovětského svazu za největší chybu století. Neuvědomuje si ovšem, že kdyby k němu nedošlo, on sám by zřejmě zůstal neznámým agentem tajných služeb. Ovšem nejen on lituje rozpadu „mohutného světa sovětů“. Vše by mohlo nasvědčovat tomu, že snad každý Rus je nesmírně pyšný právě na znovuzrození „Rossiji“. Ono se to totiž také lépe křičí na ulicích, na stadionech, na koncertech a všude, kde se sejdou víc jak tři Rusové. Také obyčejná šesticípá hvězda se nedá srovnávat s upravenou byzantskou dvouhlavou orlicí, která doprovází prezidenta při každém jeho vystoupení a každého důstojníka, pokud si nasadí brigadýrku. I trikolora je hezčí než rudá utěrka. Být Rusem je sympatičtější než být „sovětskim čelověkom“. Pyšní jsou na to Rusové zejména poté, co začaly proudit dolary za naftu, plyn a další nerostné bohatství Sibiře. Zapomenuta je doba, kdy „bývalí spojenci“ jim museli pomáhat s ubytováním vojáků a likvidací nepotřebné výzbroje. Kdy západoevropská města byla plná žebrajících koncertních umělců a kdy důstojníci hledali evropské úplatné manžele pro své dcery. Vše by mohlo nasvědčovat tomu, že Rusové a zejména jejích prezident by dali přednost tomu, aby se Sovětský svaz před čtvrt stoletím nerozpadl, ale pouze přejmenoval na Ruskou imperii a zachoval si původní rozlohu. Je až pozoruhodné, s jakou oblibou právě slovo „IMPERIJA“ vychází z úst „nových Rusů“ - slovo, které ještě nedávno patřilo spíš k nadávkám. V Moskvě se dokonce pořádají veřejné debaty na téma Putinovy „božské podstaty“ nebo historické úlohy Ruska, které porazilo Třetí říši, aby se stalo „třetím Římem“ vzhledem k prohnilému, zkaženému Západu. Jedním z významných pilířů budování nové ruské identity je i ruská pravoslavná církev, která do jisté míry podstatně kompenzovala ztrátu ideálů po pádu komunismu. Putin činnost pravoslavné církve účinně podporuje a podobně jako Mikuláš I. před Krymskou válkou v polovině 19. století se i on přihlásil do role ochránce pravoslavných Rusů všude ve světě, nyní by se rád stylizoval do role ochránce všech křesťanů. Připomíná to velmi Brežněvovu tezi omezené suverenity socialistických zemí i Hitlerovu péči o německé obyvatelstvo. Stejně jako Německo se nemohlo smířit s výsledky I. světové války, tak i dnešní Rusko se staví k výsledkům studené války.

V tom všem pochopitelně nachází současný prezident podporu i u moskevského patriarchy Kirilla, který Putinovu éru popsal jako „Boží zázrak“. O vlivu církve snad nejlépe svědčí výstavba kostelů po ateistické politice bolševiků. Počet pravoslavných chrámů vzrostl v Rusku z 6 800 (1986) na 32 500 (2013). Průměrně dochází k otevření 200 až 250 chrámů ročně. Podobně tomu je i s výstavbou klášterů. Zato počet škol se snížil z 68 110 (1991) na 45 031 (2013). Člověk by nerad někomu něco bezdůvodně podsouval. Vyloučeno ale zcela není, že sám Kirill do jisté míry závidí postavení katolického papeže. Nic by asi nenamítal proti tomu, aby v rámci svého úřadu a postavení Moskvy se on stal i hlavou celosvětové pravoslavné církve. Ta je tradičně autokefální - o což se právě ruská církev v minulosti nejvíc zasloužila. S vatikánským papežem byl Kirill ochoten setkat se na Kubě (první setkání mezi hlavami římskokatolické a ruské pravoslavné církve v dějinách), ale do své Moskvy ho za žádnou cenu nepustí. Tam katolíci nemají co dělat. Pouze mohamedánům jsou povoleny stavby monumentálních mešit, pokud Rusko nehodlá riskovat náboženské nepokoje (z 12 milionů obyvatel Moskvy asi 2 miliony vyznávají islám; počet mešit v Rusku vzrostl ze sta roku 1980 na sedm tisíc v roce 2014).

Rusko se neustále vyrovnává s Evropou: střídavě ji obdivuje a střídavě jí pohrdá. Ale ať tak či onak – neustále vyžaduje zvláštní zacházení, uznání nějakých svých domnělých práv rozhodovat o svých sousedech. Také není vždy zcela zřejmé, ve kterém světadílu se Rusko nachází. Pokud se v ruských televizních debatách mluví o zemích západně od Ukrajiny, zpravidla zazní výraz jako „u nich v Evropě“. Přitom každý Rus jistě ví, že Evropa sahá až k Uralu. Ačkoliv nejeden car otvíral Rusku okna do Evropy, stále to vypadá, že spolu mluvíme přes zavřené dveře a jejich byt se v Evropě nenachází. V ruské zapšklosti vůči Západu je asi zakomponována složka přezíravosti, kterou chovala již Byzanc vůči tehdy barbarštějšímu Západu. Bylo by dobré, kdyby se Rusko pokusilo předložit Evropě a světu nějaký důkaz svého světodějného poslání; nějaký popis toho, čím a jak hodlá spasit svět a co pro to dosud udělalo a dělá. Porozhlédne-li se kdokoliv po své domácnosti, nenajde tam ani jednu maličkost, která by pocházela z Ruska (pokud ovšem nevlastní samovar nebo kalašnikov). Ale buďme upřimní – jmenovat bychom zde mohli alespoň knihy vynikajících ruských autorů nebo cédéčka ruských komponistů a interpretů.

I když se Rusové vždy považovali ne-li za nejsilnější velmoc, tak alespoň za jednu ze dvou nejsilnějších velmocí světa (a dosud největší co do rozlohy). A přesto již nejméně sto let trpí pocitem, že je stále někdo ohrožuje a snaží se jim ubližovat, je pokořit, podmanit, ovlivnit. A to nejen nějaká zemička, jako je třeba Estonsko a podobně. Ale i tři lidé s plakátem na Rudém náměstí. Pokud ruská tenistka (shodou okolností žijící v USA) je obviněna z dopování, tak je to považováno za záměrný útok na ruský sport a Rusko jako takové. V souvislosti s nedávnými tzv. Panama Papers, kde se mezi mnoha tisící jmen z celého světa objevilo i několik jmen z okruhu prezidenta, ten se dal slyšet, že celá tato záležitost je jen „západní akce s cílem podkopat jednotu Ruska“. Přitom to byl právě Sovětský svaz, který jako jediný po válce podstatně rozšířil svoje území na úkor svých sousedů.

A touha po dalších územních a politických ústupcích stále pokračuje, jak dokazují poslední události na Ukrajině a zejména Krymu. „Poloostrov Krym má pro Rusko strategický význam jako spirituální zdroj rozvoje mnohovrstevnatého, ale pevného ruského národa a centralizovaného ruského státu,“ prohlásil šéf Kremlu a pokračoval: „Bylo to na Krymu, ve starobylém městě Chersonésos, kde byl kníže Vladimír pokřtěn předtím, než přinesl křesťanství na Rus.“ A tím se opět dostáváme k otázce Třetího Říma. Je až podivuhodné, s jakou zarputilostí včerejší marxističtí ateisté se teď hlásí ke křesťanství. Putin jako by usiloval povýšit pravoslavnou církev na „morální kompas národa“, jímž po tisíciletí již bývala. „Přijetí křesťanství,“ prohlásil, „bylo mezníkem v osudu naší vlasti, neoddělitelnou součástí křesťanské civilizace, což umožnilo stát se jednou z největších mocností světa.“ Křest na Rusi byl jistě významný historický počin. Historici však upozorňují, že v 11. století Rusko ani Ukrajina neexistovaly. „Oba státy jsou následníky východní křesťanské entity, která se objevila a vzkvétala mezi 10. a 11. stoletím. Politicky není jejím přímým dědicem ani jedna z těchto zemí.“ To je, jako když naši bratři před Bratislavským hradem odhalili sochu prvního krále starých Slováků – velkomoravského knížete Svatopluka. Snad by si i dnešní Moravané a Slováci také mohli dělat nárok na kousek Krymu? Vždyť v onom Chersonesu slovanský věrozvěst Cyril v roce 861 (tedy více jak sto let před křtem Vladimíra) nalezl ostatky i kotvu svatého Klimenta a donesl je na Moravu.

V roce 2015 měla být při příležitosti tisíciletého výročí úmrtí svatého Vladimíra jeho čtyřiadvacetimetrová socha odhalena na Vrabčích horách jako dominanta moskevského panoramatu. Na protest se postavili studenti a profesoři Moskevské státní univerzity, jejíž sídlo stojí nedaleko plánovaného místa pomníku. Další plánovaná místa umístnění v okolí Kremlu opět odporují požadavkům UNESCO. O osudu sochy se nepodařilo zjistit další údaje. Sám Vladimír k Moskvě absolutně žádný vztah mít nemohl. Žádný rozumný člověk by jistě nepostavil v Praze na Letné sochu Cyrila a Metoděje. To jen horliví komunisté tam umístili gigantickou sochu Stalina.