HISTORIE: Masakr u Kfar Etzion
Novodobá historie Guš Ecionu, oblasti vzdálené asi 12 mil od Jeruzaléma a 1,25 km západně od silnice Jeruzalém-Hebron, se datuje do roku 1927, kdy skupina ortodoxních jemenských Židů založila Migdal Eder, malou zemědělskou komunitu postavenou na půdě, která se stala první moderní židovskou osadou v Judských horách. Průkopníci však zjistili, že drsné fyzické podmínky činí jejich zemědělské plány nepraktickými, ne-li nemožnými, a krátce nato je Arabové během velkých pogromů v roce 1929 napadli a osadu zcela zničili.
Roku 1934 založil charedi (ultraortodoxní židovský) obchodník Šmuel Holtzman vesnici Kfar Etzion, ovšem za dva roky byli židovští obyvatelé opět vyhnáni při velkých arabských nepokojích, které propukly v celé Svaté zemi. Zde je vystaven pozoruhodný a historický dokument, originál kupní smlouvy z 10. října 1934, kterou Holtzman převedl 25 dunamů v Kfar Etzionu na jistého Geršona Chokina za 250 lir. Holtzman jedná jménem společnosti El HaHar, jejímž deklarovaným cílem je organizovat a napomáhat intenzivnímu židovskému osídlení v horské oblasti mezi Hebronem a Jeruzalémem, a kupující stanoví, že pozemky využije pro účely rozvoje výsadby ovocných stromů a smíšeného zemědělství.
O sedm let potom, co běsnící arabští teroristé vypudili z vesnice a kibucu Kfar Etzion všechny Židy během velké vzpoury proti politice britského mandátu, ho zakladatelé Kfar Etcion, z nichž většina získala vzdělání v Polsku v oboru náboženského sionismu, obnovili jako zemědělský kibuc. Tři blízké kibucy - Masuot Jicchak (1945), jehož členy byli přeživší holocaustu z východní a střední Evropy, Ein Tzurim (1946), který založili náboženští pionýři Bnei Akivah a Revadim (1947), o jehož vznik se zasloužili marxističtí mladíci z hnutí Hašomer Hatzair- následovaly nedlouho poté a na konci roku 1947 měly tyto čtyři osady, známé pod společným názvem „Guš Etzion“ (blok Etzion), 163 dospělých a 50 dětí.
Přestože osady Guš vznikly na půdě, kterou Židé koupili nebo legálně získali, palestinští Arabové považovali Guš za „cizí zásah“ do své půdy. OSN ve svém plánu rozdělení z 29. listopadu 1947 zařadila celý Guš do hranic zamýšleného arabského státu a zakázala zde jakékoli židovské osídlení.
Po přijetí rezoluce o rozdělení země palestinští Arabové znásobili své odhodlání zabránit vzniku židovského státu, zejména blokádou Jeruzaléma a okolních židovských osad včetně Guše. David Shaltiel, okresní velitel Hagany v Jeruzalémě, doporučil evakuaci celého Guš Ecionu, a skutečně, 5. ledna 1948 byly ženy a děti přepraveny do Jeruzaléma. Ben Gurion však rozhodl, že se Židé nestáhnou z žádné oblasti bez boje, a to ze dvou důvodů: za prvé proto, že Guš zaujímal důležitou strategickou pozici na jižním přístupu k Jeruzalému od Hebronu, a za druhé proto, že stažení by podlomilo bojovou morálku židovské komunity v celé zemi.
Dne 14. ledna 1948 zaútočily tisíce Arabů pod vedením Abdula Kadera El-Husseiniho na Guš a očekávaly snadné vítězství, ale přestože usmrtily několik strážců Hagany, nemnoho dalších židovských obránců způsobilo arabským silám obrovské ztráty, a ty byly proto nuceny ustoupit. Po této ponižující porážce přijal El-Husseini novou strategii: povede bitvu o strategicky důležité cesty mezi Hebronem a Jeruzalémem.
Bez ohledu na některé nouzové lety z Jeruzaléma a Tel Avivu do Guše stále chybělo dostatečné zásobování. Arabové pravidelně napadali konvoje přivážející potraviny a vybavení pro židovské bojovníky, z nichž spoustu zabili, ale nejvýznamnější ztrátu utrpěli Židé dne 15. ledna 1948, když si Arabové všimli nouzového konvoje jedoucího pod rouškou tmy, na který okamžitě zaútočili a po celodenní zuřivé bitvě usmrtili všech 35 bojovníků Hagany a zohavili jejich těla. Britové, kteří pasivně přihlíželi na nedaleké policejní stanici, dorazili až po skončení tohoto krveprolití a ani poté neposlali těla „35“ zpět do Jeruzaléma, protože se obávali arabské odplaty.
V březnu roku 1948 vyslala Hagana do Guše „konvoj Nebi Daniel“, velkou flotilu 51 obrněných vozidel. Při návratu z Kfar Etzionu do Jeruzaléma ho přepadli arabští vojáci a během následné 30hodinového těžkého boje přišlo o život 15 bojovníků Hagany a zbytek se udržel až do vyproštění, když se Haganě podařilo zajistit britskou intervenci. Avšak Hagana ztratila všech 51 vozidel, což byla pro ni a obránce Jeruzaléma i Guše obrovská rána, z nichž většinu později využili Arabové při svém závěrečném útoku na Guš Ecion.
Rezidenti Guš provedli od 12. dubna do 4. května několik odvetných přepadů jednotek Arabské legie, které podle vlastní analýzy Hagany přispěly ke změně strategie legie z izolace Guše na jeho úplné vyhlazení. V souladu s tím zahájily spojené síly jednotek Arabské legie vyzbrojené a vycvičené Brity velký útok na Kfar Etzion, a přestože Hagana kladla tuhý odpor a útok se nakonec nezdařil, již tak prořídlé síly Hagany ztratily 12 vojáků a 30 dalších bylo zraněno. Neúspěch útoku Legie však ještě více přiměl Araby k odhodlání zničit Guš, a tak dne 12. května 1948 došlo k brutálnímu vyhlazení téměř všech Židů v Guš Ecionu, kdy dvě roty Arabské legie a stovky místních palestinských Arabů provedly závěrečný ničivý útok na Kfar Ecion.
Obyvatelé kibucu se s podporou vojáků Hagany drželi a bránili osadu tři dny, než byli vyvražděni spojenými silami britské Arabské legie a zástupy místních palestinských Arabů. Když Ben-Gurion 14. května 1948 vyhlásil vznik Izraele a když se toho rána dozvěděl o masakru v Etzionu, řekl: „Národ jásá, ale já uprostřed jásotu truchlím.“
Přesný průběh událostí týkajících hromadného vraždění Židů ve Kfar Etzionu se různí, nicméně základní líčení válečných zločinů palestinských Arabů se liší jen v některých relativně nepodstatných detailech. Snad nejvěrohodnější jsou svědectví Jaakova Edelsteina, Alisy Feuchtwangerové a bratrů Nachuma a Jicchaka Ben-Sirů, jediných čtyř přeživších, kteří se dožili vyprávění.
Když se 133 bojovníků Hagany a židovských kibucníků ve Kfar Ecionu přesvědčilo o naprosté beznadějnosti své pozice, složili zbraně, vyvěsili bílou vlajku, vzdali se a seřadili se ke kapitulaci před německým klášterem. Po jejich vyfotografování zahájili vojáci z Arabské legie a její místní spojenci z řad palestinských Arabů palbu ze samopalů a mnohé z nich zabili a skupinu 50 židovských obránců, které se podařilo uniknout do sklepa kláštera, Arabové zavraždili, když vhodili do sklepa granáty a vyhodili budovu do povětří.
Posléze, když Arabové Kfar Etzion vyplenili a srovnali se zemí, obrátili svou pozornost k útoku na zbývající tři osady v Guši. Izraelští vůdci v Jeruzalémě se oprávněně obávali, že Židy z těchto osad postihne stejný osud jako ty ve Kfar Ecionu, a proto vyjednali dohodu o předání osad pod podmínkou, že arabská legie bude chránit jejich obyvatele. Červenému kříži bylo povoleno odvézt zraněné Židy ze tří osad a Arabská legie převzala zbytek jako „válečné zajatce“, kteří byli v březnu 1949 propuštěni z jordánského zajateckého tábora v Mafraku.
K opětovnému založení Gush Etzionu došlo o 19 let později, kdy Izraelci během šestidenní války roku 1967 oblast Guš znovu dobyli a osvobodili, ženy a děti, které byly z Guše před 19 lety evakuovány, uspořádaly veřejnou kampaň s širokou podporou obyvatelstva za znovuzřízení Guš Ecionu a požádaly tehdejšího premiéra Leviho Eškola, aby s tím souhlasil. Přestože Guš považovali za „zvláštní případ“ i mnozí Izraelci, kteří obecně vystupovali proti osadám v Judeji a Samaří, Eškol s vydáním odpovědi otálel. Když ale arabský summit v Chartúmu 1. září 1967 skončil přijetím nechvalně známých „tří ne“ - žádný mír s Izraelem, žádné jednání, žádné uznání -, oznámil aktivistům Guše, že jejich petici schválí. V hluboce emotivním prohlášení jim řekl: „Děti, můžete se vrátit domů“ a oznámil jim, že se tam budou moci modlit o Roš hašana, tedy až o měsíc poté.
Izraelci obnovili Kfar Etzion jako kibuc v září 1967 a jednalo se o první izraelskou osadu v Judeji a Samaří po válce, přičemž jádro nové osady tvořilo 71 „dětí Etzionu“, které během masakru přišly o své rodiče. Jak prohlásil místopředseda vlády Jigal Alon: „Vrátili jsme se do Guš Ecionu ne jako dobyvatelé, ale protože je to část země našich předků.“
Přestože obrana Guše roku 1948 nakonec skončila pro Izraelce neúspěchem, tak těch půl roku, kdy ho statečně bránili a odolávali neustálým útokům palestinských Arabů, se ukázalo jako klíčové pro konečné přežití a vítězství Izraele ve válce za nezávislost. Po mnoho měsíců musela Arabská legie odvádět řadu svých vojáků od Jeruzaléma, což má zásluhu na záchraně židovské poloviny Jeruzaléma. Jak řekl Ben-Gurion: „Pokud existuje židovský Jeruzalém, patří náš největší dík obráncům Guš Ecionu.“ „Nedokážu si představit žádnou bitvu v análech Izraelských obranných sil, která by byla velkolepější, tragičtější nebo hrdinštější než boj o Guš Ecion...“
Guš má hlubokou a trvalou emocionální odezvu jako věčný symbol izraelského hrdinství a mučednictví. Datum masakru v Guš Ecionu bylo zakotveno jako izraelský Den památky a židovští mučedníci z Guše budou navždy žít v izraelském panteonu hrdinů.
https://www.ifcj.org/news/stand-for-israel-blog/remembering-the-kfar-etzion-massacre
