Než začnete nadávat na umělé hranice v Arábii, vzpomeňte si na umělé hranice v Evropě

Sejde-li se čerstvý problém se symbolickým výročím, už jsou po ruce nové objevy. Teď máme jeden takový před sebou či alespoň v médiích.

Každý ví, že Blízký východ skomírá. Že k moci přicházejí síly, pro které současné státy a hranice nemají význam. Na jedné straně džihádisté usilující o chalífát. Na druhé straně Kurdové usilující o národní stát. Odkud se to vše vzalo? Sté výročí Sykesovy-Picotovy dohody skýtá lákavé vysvětlení. Původní příčina je prý v tom, že za první světové války dostali slovo mapoví inženýři imperiálního Západu. Brit Sykes a Francouz Picot narýsovali hranice v arabském světě, aniž by brali ohled na etnické a náboženské poměry.

Dost na tom je, ale... V době, kdy pánové Sykes a Picot kreslili hranice, jak budou v Arábii vypadat po čtyřech stech letech vlády Osmanů (fakt, že ta území byla od roku 1516 turecká, se jaksi nepřipomíná), se tomuto hobby věnovali i pánové T .G. Masaryk a Woodrow Wilson. I oni, aniž by brali velký ohled na etnické poměry, uvažovali, jak budou vypadat hranice v Evropě, až skončí čtyři sta let vlády Habsburků. Tak vznikly lecjaké, občas bizarní náčrty států a jejich hranic.

Z těch postřehů neplyne nic definitivního. Snad jen tohle. Pokud někde po stu letech selhává uměle narýsované a potom smluvně dohodnuté (Liga národů) uspořádání, neznamená to, že všechna uměle vytvořená a potom smluvně dohodnutá uspořádání jsou dílem ďáblů, imperiálních inženýrů a jejich pekelných kartografů.

Na jedné historické vlně

Výraz „umělá hranice“ slouží jako zaklínadlo, jež vysvětlí jakýkoliv problém a vytěsní méně zjevné příčiny. Jenže přitom si nepřipouštíme, kolik hranic je ve světě umělých – ba že umělé převažují nad přirozenými. Luxus přirozených hranic si dovolí jen ostrovy (Japonsko, ale už ne Británie: ta má umělou a kontroverzní hranici s Irskem) a potom pár zemí (třeba Chile, jejíž hranici tvoří hřbet And, ale ani ten nezabránil územnímu sporu s Bolívií).

Kdo tvrdí, že na nynější průšvih Blízkého východu zadělaly umělé hranice narýsované před sto lety, soustřeďuje se na jeden problém, ale potlačuje ty ostatní. Doménou umělých hranic narýsovaných Evropany je Afrika. A přestože uplynulo už šedesát let od její dekolonizace, ty inženýrské hranice překvapivě stále fungují (odtrhly se pouze Eritrea a Jižní Súdán).

Ještě víc může překvapit fakt, že doménou umělých hranic je i sama Evropa. Stačí si položit vedle sebe politické mapy z let 1820, 1920 a dneška. Otázka pro školáky: které úseky hranic najdete beze změny na všech třech mapách?

Umělým projektem bylo již uspořádání z Vídeňského kongresu po napoleonských válkách. Některé státy zmizely (Polsko), jiné vznikly (Belgie). A kdo se dnes děsí, že Sykesovo a Picotovo uspořádání vydrželo jen sto let, ať si připomene, že je to více než uspořádání metternichovské. A že jen díky jeho konci vděčíme za svou samostatnost.

Československo přinesla táž historická vlna, na níž jeli pánové Sykes a Picot. Přinesla ho v době, kdy se rozkládala impéria (habsburské, ruské, osmanské) a příští vítězové války chystali nová uspořádání. Hranice Československa, Polska či Maďarska byly právě tak umělé a etnicky nelogické (pro Maďary tragické) jako hranice budoucí Sýrie či Iráku. A přece v jádru trvají dodnes.

Plus Evropy je v tom, že nelogické hranice později přehlušil společný zájem. A minus arabského světa pak v tom, že ač je etnicky i jazykově homogennější než Evropa, společný zájem v něm nikdy nepřevážil. Připomeňme krátkodeché pokusy typu Sjednocené arabské republiky.

My nic. To všechno oni

Společný zájem nefunguje ani teď. Jedni Arabové na Sykese a Picota nadávají, jiní se jimi zaštiťují. Uvažujete-li, proč nevznikl palestinský stát, najděte si na webu znaky oficiálních palestinských organizací. Od sekulárního Fatahu až po islamistický Hamás mají ve znaku siluetu Palestiny v podobě britského mandátu á la Sykes a Picot. Jen proto, že na téhle mapě není Izrael. Jak s touto mentální výbavou chtějí seriózně jednat o mírovém soužití?

Celky, jež si dávají mapy do znaků, působí nejistě. Jako by si potřebovaly něco dokazovat. Třeba Kypr (ani silueta celého ostrova na vlajce nepopře jeho rozdělení), Kosovo (totéž) či Sachalinská oblast Ruské federace (silueta zdůrazňuje Kurilské ostrovy – i ty, jež si nárokuje Japonsko).

Jenže jak tvrdí politolog Ari Šavit, problém arabského světa není v mapách, ale ve vlastním selhání. Mladým lidem nabízí jen přísné monarchie, vojenské diktatury, islámské teokracie či vražedný chaos. A Západ to zase odmítá nazývat pravým jménem. S Araby zachází jako s neodpovědnými adolescenty a všechny neduhy arabské politiky připisuje jiným: imperialistům, kolonialistům, sionistům.

Ale říkejte tohle všechno někomu, kdo vidí v Sykesovi a Picotovi tak krásný doklad ničemného Západu.

LN, 18.5.2016