Už jsme tu psali vícekrát, že je užitečné připomínat události staré 80 let. Myšleno od nástupu Reinharda Heydricha do Prahy 27. září 1941 přes první heydrichiádu až po výcvik a výsadky československých parašutistů pověřených úkolem zastupujícího říšského protektora zabít. (A za pár měsíců i samotný úspěšný atentát na něj.)
Ve čtvrtek se však připomínala událost, která z tohoto řetězce sice zdánlivě vybočuje, ale svým způsobem do něj zapadá. Německo i svět si připomněl 80 let od konference ve Wannsee, jak se té události říká. Byl to den, který sice nezahájil holokaust (ten už byl odstartován norimberskými zákony i dalšími krůčky až po povinnost všech Židů nosit žlutou hvězdu a také likvidačními akcemi německých nacistů na dnešním území Polska či Ukrajiny). Ale dal holokaustu jasný byrokraticko-manažersko-průmyslový charakter.
Fakt, že konferenci svolal právě Reinhard Heydrich (zřejmě z Prahy), týž Heydrich, na kterého už měl políčeno československý odboj, dává té události zvláštní ráz. Lze říci, že v onom půlroce od konce září 1941 do začátku června 1942 se moderní české (československé) dějiny nejvíce prolnuly se světovými. Že Kubiš s Gabčíkem zabili nejenom „katana českého lidu“, jak se tradičně říkalo, nejenom extrémně výkonného nacistu, jehož i Hitler pokládal za nenahraditelného, ale i muže, který byl skutečným strůjcem konference ve Wannsee – tedy rozhodnutí o „konečném řešení židovské otázky“, jež na ní padlo.
Náš největší zápis do historie
Sousloví konference ve Wannsee je eufemismus. Nebyla to konference, kde se pronášejí příspěvky a diskutuje se o nich. Byla to, řečeno dnešním jazykem, pracovní porada manažerů.
Pro názornost. Ona „konference“ trvala 90 minut a zúčastnilo se jí 15 nacistických úředníků. Z jejich jmen jsou šířeji známá jen dvě. Heydrich, neboť ho o čtyři měsíce později zabili odbojáři jako vůbec nejvýše postaveného nacistu během druhé světové války. A Eichmann, neboť byl 15 let po válce dopaden a odsouzen k smrti v Izraeli. Všechna ostatní jména jsou známá jen zasvěcenýcm historikům. Slyšeli jste někdy o tajemnících Stuckartovi, Klopferovi či Meyerovi? Za připomínku ale stojí fakt, že osm z těchto 15 mužů mělo akademické doktoráty.
Úhrnem: Reinhard Heydrich svolal poradu 15 nacistických manažerů a ti na ní během 90 minut rozhodli, že evropští Židé už nebudou likvidováni nahodile, ale systematicky, pomocí internačních ghett (Terezín, Sereď, Drancy…) a likvidačních táborů (Osvětim, Treblinka, Majdanek…).
Na konferenci ve Wannsee je dodnes pozoruhodné to, jak anonymně, rychle a hladce se dala tak obludná věc rozhodnout. Přijdete-li v Jeruzalémě do památníku Jad vašem, ukazuje tu anonymitu na listu kancelářského papíru formátu A4. Na něj se vešel seznam evropských zemí a čísel vedle nich, která znamenala počet Židů v nich žijících, tedy určených k likvidaci. Vymyká se Estonsko s poznámkou „judenfrei“, tedy „Židů prosté“. To měl být ideál pro ostatní Evropu.
Tady se vraťme k Heydrichovi a Praze. Když do ní přišel, soustředil se na „řešení“ Čechů, ale v kapse už měl Göringovo pověření k přípravě holokaustu. Můžeme jen spekulovat, zda svůj hlavní úkol viděl v plném začlenění protektorátu do „německého prostoru“, nebo ve vyhlazení Židů. Jisté je, že už v Praze uplatňoval vůči Židům jednotný eliminační koncept. Že si svým způsobem nacvičoval to, co pak ve velkém rozvinul na konferenci ve Wannsee.
Ať už to bylo jakkoliv, Gabčík s Kubišem zabili muže, jenž prosadil průmyslový ráz holokaustu. I proto je atentát na něj největším československým zápisem do moderní historie.
LN, 20.1.2022