V „černé Africe“ vyrůstali i vysokoškoláci bez „kádrových předpokladů“

Málokdo si uvědomí, že 3. prosince 2021 uplyne přesně 54 let od chvíle, kdy syn chudého kazatele Armády spásy v Kapském Městě Christian Neethling Barnard (1922-2001) transplantoval srdce Denisy Darvallové (oběti autonehody), Louisi Washkanskymu (obchodníkovi se zeleninou), který měl srdeční vadu a umíral. Prodloužil mu život sice o pouhých 18 dní, ale jeho další pacient Philip Blaiberg žil po operaci plných 563 dní. Dnes jde o běžnou operaci. Ale ta první byla 3. prosince 1967.

Tato skutečnost mě mimo jiné přivedla k tomu, abych se zamyslel nad tím, jaký vlastně mají naše generace vztah k Africe, zejména když jsem si přečetl jeden neuvěřitelný text, který připomenu dále. Náš vztah k Africe byl dán mimo jiné i cestopisy Emila Holuba a knihami Hanzelky a Zikmunda. Dále pak tím, že nám bylo vysvětlováno, co vše zapříčinil kolonialismus.

A že když byl „světový imperialismus donucen mezinárodním mírovým hnutím opustit politiku kolonialismu“, vytvořil si prý politiku tzv. neokolonialismu. Pochopitelně, že mnohé skutečnosti z oné doby (ale i z doby dnešní) nelze pominout. Nu a posléze jsme se občas mohli dozvědět, že je to na „černém kontinentu“ hrozné. O tom, že Christian Barnard, původem z nemajetné búrské rodiny, vystudoval medicínu v Kapském Městě a že vysokoškoláky byli i jeho další dva bratři, nám radši nikdo moc nezdůrazňoval. Tam kupodivu ano, ale u nás v té době zas tak každý studovat nemohl.

Přesto si lidé již z oněch časů odnesli jakýsi obrázek malých utlačovaných černoušků s vystouplými hladovými bříšky a ten v našich myslích ještě bohužel přetrvává. I když i to byla a jsou nesporná fakta. Realitu některých afrických zemí nám pomáhají poznat naši „Lékaři bez hranic“. Leč o jiných zemích toho zas tak moc nevíme. Například o tom, jak úžasně se k dobrému mění Habeš, jak jsme kdysi říkali Etiopii.

A teď k tomu textu. Musím se přiznat, že jsem se při jeho četbě trochu zastyděl nad tím, jak málo toho o Africe víme. Onen text se týkal hudebníka a jazzmana z „černé Afriky“. Tento famózní skladatel a trumpetista Hugh Ramopolo Masekela (1939-2018) byl v roce 2012 hostem festivalu „Colours of Ostrava“ a o dva roky později, v listopadu 2014, vystoupil ve „Strunách podzimu“ v pražském Rudolfinu.

Přiznám se, že jsem do té doby o tomto muži, který patřil k propagátorům jazzu v Africe a po emigraci se v roce 1968 dostal do čela americké hitparády s písní „Grazing In The Grass“, téměř nic nevěděl. Snad jen to, že svého času (1985) složil písničku „Bring Him Back Home“, která se stala jakousi hymnou a přispěla k pozdějšímu propuštění Nelsona Mandely, když posléze poté padl i apartheid. Mandela mu shodou okolností v té době poslal z vězení (!) dopis k narozeninám

Oním textem, nebo spíše těmi texty mám na mysli několik rozhovorů, které tento fenomenální hudebník a africký vlastenec před lety poskytl našemu tisku.

Když se naučil číst, byly mu čtyři roky. Žil v Johannesburgu. Psal se tedy rok 1943. O malých černoušcích s vypouklými břichy se u nás v té době nic nepsalo, protože byla válka a naše země byla okupována. Leč ono mínění přežívalo. V dalších letech jsme se dočkali osvobození, avšak do jaké míry jsme byli svobodni? Nebyli svobodnější vrstevníci Masekelovi v Africe? Ten v jednom z rozhovoru uvádí:

„Měl jsem štěstí, moji rodiče byli bývalí učitelé, takže nás doma vzdělávali, měli jsme skvělou britskou výchovu, nutili nás číst, už když nám byly čtyři pět let. Jako teenageři jsme četli všechno od Goetheho, Nietzscheho, Charlese Dickense. Vždycky na konci týdne si s námi otec sedl a ptal se nás, co jsme četli a co jsme si z toho odnesli. Ještě teď jsem schopen nakreslit mapu Československa, vím, kde jsou hory, kde rybníky, jaké je tu klima. Museli jsme umět nakreslit mapy všech zemí, vědět, jaké tam mají nerostné bohatství. Učil jsem se od pěti let hrát klasickou hudbu na piano. A země, ve které jsem vyrostl, byla plná hudby. Hudby migrantů, chorálů, písní dětí ulice, kostelních písní katolíků, luteránů, presbyteriánů, afrických verzí toho všeho…“

Takže to bylo asi před sedmdesáti lety v „ černé Africe“. Člověka maně napadne, kolik je asi u nás dnes, v roce 2021 rodin, jejichž rodiče s pětiletými (či staršími) dětmi v nedělních podvečerech probírají díla Goetheho či filozofii Nietzscheho, případně jiných světových autorů a filozofů.

Hugh Masekela v závěru rozhovoru s jistou nostalgií říká, že bohužel „lidé dnes do Afriky jezdí, aby se dívali na zvířata a ne na lidi“.

Zatímco v Evropě je to naopak. V posledních třiceti letech u nás a v dalších postkomunistických státech může v podstatě vystudovat každý, neboť se značná část vysokého školství až nepěkně zkomercializovala. Dokonce i právnické rigorózum můžete „získat“ v takové malé vesničce na Slovensku.

Vzdělávání ale moc nepomáhá. Je neuvěřitelné, jak uvažují naši i další evropští občané. V loňském roce proběhl průzkum nezávislého think-tanku GLOBSEC, který sídlí v Bratislavě. Zúčastnilo se ho celkem 10 zemí, z toho 9 z bývalého sovětského bloku a pak Rakousko.

Think-tank též zkoumal postoj k Židům. 51 % respondentů na Slovensku uvedlo, že Židé mají v rukou příliš moci a kontrolují světové vlády a instituce. A o dvě procenta méně tento názor převládá v Maďarsku. V Česku tento názor zastává 25 % odpovídajících, v Rakousku 21 %.

A následují perličky o jednotlivých zemích. 54 % Slováků prý věří, že protesty, které vedly k výměně premiéra, byly placeny a řízeny ze zahraničí. 49 % Maďarů a 56 % Čechů údajně věří tomu, že protivládní protesty byly zosnovány a placeny finančníkem Georgem Sorosem (*1930). 45 % Rumunů věří, že protesty v roce 1989 organizoval a platil Západ. 33 % Čechů pak míní, že „sametovou revoluci“ vyvolaly tajné služby, nikoliv protesty v ulicích a 48 % Poláků míní, že se Solidarita dohodla s komunisty a Polsku stále vládnou socialistické kádry.

Je to blázinec? Ale zase takový nikoliv. Například v poslední době vychází v Lidových novinách každý den velká křížovka. Někdy se mi podaří ji vyluštit celou. Není to tak těžké. Pod spodní linkou křížovky je vždy text. Dnešní znění tajenky: a tajenka již není tajenkou. V pondělí 16. 8. se mi již nechtělo luštit, takže jsem se podíval pod spodní linku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Tajenka zněla: Kdykoliv něco vyslovíte, riskujete, že nějaký blbec s vámi bude souhlasit.

Ještě, že nikde neřečním, pouze občas píši na tento web. Leč ti, co řeční? Nebojí se v dnešní době riskovat?