V posledních dnech se znovu rozhořel spor Izraele s Polskem o to, zda se Poláci za druhé světové války podíleli na vraždění Židů. Když izraelský premiér Binjamin Netanjahu utrousil, že ano, jeho polský protějšek Mateusz Morawiecki zrušil polskou účast na summitu V4 v Jeruzalémě, a když se Netanjahu ze své poznámky vykroutil, nový izraelský ministr zahraničí Jisrael Katz, jehož rodiče přežili holokaust, bez obalu prohlásil, že „Poláci sají antisemitismus už s mateřským mlékem“. Debatu vloni vyvolal polský zákon, který podobné výroky trestal vězením; Varšava nakonec po izraelské kritice vězení vypustila a Jeruzalém se s novou podobou zákona smířil, přestože jeho znění dál odmítá podíl Poláků na nacistických zločinech. Mnoho Židů, kteří přežili holokaust, však izraelskou vstřícnost nestrávilo, protože o Polácích vědí své.

O tom, že s nacisty kolaborovali a Židy pronásledovali, udávali i vraždili, svědčí tisíce výpovědí svědků uložených v památníku holokaustu Jad Vašem v Jeruzalémě.

Nenávist k Židům nevládla v Polsku odjakživa. Když tam začali v 10. a 11. století přicházet, byli v zemi vítáni a těšili se ochraně panovníků. Ani k pogromům dlouho nedocházelo. Časem se však objevila křivá obvinění Židů z rituálních vražd, moru či dokonce kanibalismu a například při pogromech za Chmelnického povstání kozáků a nevolníků v roce 1648 zahynulo možná až dvě stě tisíc Židů. Pak ale až do 20. století žili na polském území v relativním klidu a hospodářsky i kulturně prosperovali. Změnilo se to až po vyhlášení samostatného Polska v roce 1918; Poláci a jejich katolická církev považovali vliv zhruba tří milionů tamějších Židů za příliš velký a obviňovali je z podpory bolševické revoluce. Přišla diskriminace, násilnosti i pogromy.

Nacisti si Polsko nevybrali za sídlo svých koncentračních a vyhlazovacích táborů náhodou – Poláci proti nim neprotestovali a mnozí je tiše schvalovali. Na polském území jich bylo nejvíc, a ty nejhorší – Osvětim, Treblinka, Sobibor, Majdanek, Belzec a další. Ze tří milionů polských Židů přežilo holokaust jen asi 50 000.

Jak ve svých knihách uvádí polsko-americký historik Jan Gross, mnozí Poláci nacistům s vražděním ochotně a aktivně pomáhali. Za války provedli několik hrůzných masakrů – při pogromu ve Szczuczyně v červnu 1941 zahynulo na 300 Židů a hned v červenci další stovka. V témže měsíci Poláci zabili nejméně 70 Židů ve Wąsoszi a ti, co před vražděním uprchli do Radziłówa, byli zabiti tam. Nejhorší byla v červenci 1941 událost v polské vsi Jedwabne, jejíž obyvatelé nahnali 340 Židů do stodoly, podpálili ji a dívali se, jak lidé umírají. Poválečné Polsko dlouho přičítalo vinu nacistům; pravdu odhalil až Gross a vyšetřování polského Ústavu národní paměti to následně potvrdilo. Podle Grosse nenávist k Židům za války podněcovala i polská katolická církev. Nepomáhal jim ani polský odboj, který se naopak často podílel na jejich pronásledování.

Antisemitismus Poláky neopustil ani po válce, kdy podle Grosse hrála svou roli i jejich neochota vrátit ukradený židovský majetek. V roce 1946, kdy svět ještě nestrávil hrůzy holokaustu, Poláci zavraždili 37 Židů v Kielcích. Židy, kteří se po válce vrátili do svých domovů, z nich často noví „majitelé“ vyhnali a docházelo i k bití a zabíjení. Antisemitismus neustal ani za komunismu – oficiální protižidovská kampaň v roce 1968 přiměla k odchodu ze země na 13 000 polských Židů.

Podle jednoho průzkumu z roku 2013 sice 90 % Poláků nikdy žádného Žida nepotkalo, ale přesto hlásají antisemitské názory, jako třeba že Židé ovládají mezinárodní bankovní systém a média. Tyto názory v Polsku prudce zesílily vloni po přijetí zákona o holokaustu, jak dosvědčila řada polských Židů, kteří denně slýchali antisemitské poznámky. Máslo na hlavě má ostatně i premiér Morawiecki, který si na jedné nedávno objevené nahrávce z roku 2013, kdy ještě nepůsobil v politice, stěžuje na „hamižné a bohaté Židy“.

Je samozřejmě pravda, že i Poláci za války nesmírně trpěli, a nacistická okupace jich připravila o život tři miliony, stejně jako tři miliony polských Židů. Rovněž je třeba zdůraznit, že bylo mnoho Poláků, kteří Židům za války pomáhali a ukrývali je, přestože jim za to hrozila smrt. Stát Izrael poctil titulem Spravedlivý mezi národy skoro 6900 Poláků, což je ze všech zemí nejvíc.

Mnoho jiných se však neodpustitelně provinilo. Jak napsal svědek holokaustu Jack Schwartz, „byli to Poláci, kdo drželi Židy na popravišti, zatímco jim nacisti utahovali oprátku“. Polský Žid Calel Perechodnik, který zahynul v roce 1944, zase ve svém deníku píše, že někteří „Poláci plenili, kradli a zabíjeli, jak se jim zlíbilo, a vinu svalovali na Němce... Každé německé Aktion se účastnil dav Poláků, kteří nacistům pomáhali Židy hledat.“ Polsko-kanadský historik Jan Grabowski dospěl ve svém bádání k závěru, že Poláci měli za války přímo či nepřímo na svědomí životy 200 000 Židů.

Památník Jad Vašem zdůrazňuje, že „pomoc Poláků Židům za holokaustu byla poměrně vzácná, zato útoky proti nim a dokonce i vraždy byly rozšířeným jevem“. Popírání historických faktů dnešní polskou vládou na tom nic nezmění – jen ukazuje, že Polsko dodnes nedokáže vinu svých občanů za války přiznat a unést.