Pravé kouzlo Magny charty spočívá v tom, že je v jejím centru ukryta naděje

Mezi nacionalisty a radikály Magna charta vynikla zvláštním důrazem na vládu práva. Například původem německý autor John Sebastian Miller publikoval v roce 1780 své dílo nazvané Potvrzení Velké listiny Jindřichem III. a v popisku uvádí, že se samotnou existencí podobného dokumentu vyčleňují Angličané nad ostatní národy a činí je na světě jedinečnými.

Pro konzervativní představitele – kterým byl na příklad Jiří III., se Magna charta a její středověký původ staly obdobným nástrojem k dokazování vlastních idejí. Tím, že se jednalo o tak starý dokument, poukazovali konzervativci na to, že pojem lidských svobod má hlubokou a starou tradici, jejíž vývoj probíhá postupně a pomalu a není možné jej překotnými rozhodnutími a změnami narušovat. Radikálové naopak poukazovali na fakt, že Král Jan v roce 1215 nepřijal Velkou listinu o své vlastní, svobodné vůli. Magna charta mu byla vnucena silou – jednalo se o akt revoluce, dokument bořící zaběhnuté pořádky a uspořádání.

Když Thomas Paine publikoval ve Filadelfii v roce 1776 svůj bestseller Zdravý rozum (Common sense), kterým položil argumentační základy boji o nezávislost USA, neopomněl Američany burcovat k tomu, aby svou nezávislost otiskli do tvorby nové Velké listiny.

Na druhé straně se však ozývaly i hlasy, které zastupoval i slavný právník a reformátor Jeremy Bentham (1748 – 1832), které označovaly Velkou listinu za přestárlý a překonaný dokument. Bentham označil Kult Velké listiny za kamufláž, která má maskovat nerovnosti ve společnosti, a domníval se, že Magna charta bude moderním vývojem naprosto vyprázdněna a dojde zapomnění, v čemž se, jak se zdá, mýlil.

Přestože se, především skrze Ústavu USA, stala Magna charta zdrojem a inspirací velkého množství psaných ústav po celém světě, v domovině ji tento trend minul a Velká Británie nadále zůstává bez psané ústavy. Právě absence psané konstituce může stát i za přetrvávajícím zájmem Britů o Velkou listinu. Politická reprezentace v Británii velice rychle počala prezentovat Velkou listinu jakožto zároveň prapůvod psaných ústav, stejně tak i jako její adekvátní náhradu.

Jak například napsal v roce 1917 britský státovědec, politik a diplomat James Bryce, na Runnymede preláti a baroni sepsali něco, co zdaleka překročilo jejich vnímání světa a stalo se vzorem pro všechny méně šťastlivé národy při tvorbě jejich psaných ústav. Z pohledu této argumentace tak dochází k zajímavému paradoxu, kdy z jedné strany má Velká listina sloužit namísto psané ústavy v Británii, aby jinde inspirovala vznik jiných psaných ústav.

Magna charta byla a zůstává jedním z nejzajímavějších dokumentů právní historie. Přes všechnu svou sílu a občasná konstatování o tom, že se jedná o podobu psané ústavy, nelze pominout, že v platnosti zůstávají pouze tři původní články. Velké listině je letos 800 let – oslavme toto výročí, s vědomím toho, o jak silný symbol a o jak nadčasové dílo se jedná – Magna charta postavila krále pod úroveň zákonů, stanovila vládu práva a stanovila některá nepřekročitelná základní lidská práva.

Velká listina slavila 700 let v průběhu I. světové války a byla vnímána nejen jako odkaz dávných předků, ale i jako zdroj inspirace pro tvorbu nových dokumentů – byla dokonce vnímána i jako inspirativní zdroj pro možné budoucí kodifikované uspořádání vlády ve sjednocené Evropě. Jak napsala Helena Normanton, pravé kouzlo Magny charty spočívá v tom, že je v jejím centru ukryta naděje.

KONEC