Největší porážka v dějinách amerického národa

Ti, kteří si myslí, že se „fake news“ začaly objevovat až za éry prezidenta Trumpa a mediální „uslintaná zamilovanost“ (odkaz na knihu Bernadra Goldberga „A slobbering love affair“ – pozn. red.) až za éry prezidenta Obamy, by si měli oživit v paměti éru prezidenta J. F. Kennedyho.

Jen si představme Obamovu éru bez Fox News, bez internetu, sociálních médií a komerčních rádií. Jen si představme tiskové konference, kde uctívání a patolízalství k Sarah Huckabee Sandersové, tiskové mluvčí Bílého domu, převyšuje všechno, čeho se dostalo Hillary Clintonové jako hostu v televizní talk show The View. Tak něčemu takovému se těšili prezident Kennedy a jeho tiskový mluvčí Pierre Salinger.

Je tragické, že dodnes v médiích a akademických kruzích převládají pohádky Kennedyho dvorních pisálků (s kohortami tehdejších mediálních uctívačů) smyšlené o Kennedyho rádoby pattonovském pojetí kubánské raketové krize – tento týden je tomu už 56 let.

Skutečnost, že v době kubánské raketové krize Chruščov zametl s vylekaným Kennedym, byla hlavním konzervativním závěrem pro období studené války. Například Richard Nixon a Barry Goldwater představovali ve své době v rámci republikánského establishmentu protipóly.

„Castrův komunismus jsme zamkli v Latinské Americe a klíč k jeho odstranění jsme zahodili,“ vrčel Barry Goldwater ohledně Kennedyho „řešení“ raketové krize. A Richard Nixon si postěžoval, že „Kennedy vytrhl porážku z vítězících čelistí a pak poskytl sovětským squatterům útočiště na našem zadním dvorku“.

Generálové Curtis Le May a Maxwell Taylor představují zase opačné póly v rámci vojenského establishmentu.

„Je to ta největší porážka v dějinách našeho národa!“ hřímal šéf letectva Curtis Le May a bušil přitom pěstí do stolu, když se doslechl o příslušných podrobnostech. A generál Maxwell Taylor si k témuž povzdechl: „Přišli jsme o velkou loď.“

„Naletěli jsme!“ ječel tehdejší šéf námořnictva George Anderson, když se 28. října 1962 dozvěděl, jak Kennedy raketovou krizi „vyřešil“. Admirál Anderson byl tím mužem, který měl na starosti „blokádu“ Kuby.

Státní tajemník a poradce Alexander Haigh napsal: „Je to mediální bajka, že Chruščov couvl před Kennedym. Legendu o konfrontaci tváří v tvář si vymysleli Kennedyho lidé a vynesla pěknou politickou dividendu. Ale ta záležitost Kennedy-Chruščov byla politováníhodnou chybou, jejímž důsledkem byl politický zmatek a utrpení lidí po celé Americe.“

William Buckley, zakladatel časopisu National Review, se v několika číslech věnoval tématu odhalení a kritiky této Kennedyho politiky ústupků. V populárním sloupku časopisu zvaném „Třetí světová válka“ James Burnham bez obalu odsoudil Kennedyho řešení raketové krize jako „porážku Ameriky“. Dokonce i demokratický velikán Dean Acheson si zoufal: „Tomuto národu se nedostává vůdců.“ Hudral kvůli „setkávání Výkonného výboru Národní bezpečnostní rady“ (ExComm – pozn red.), tolik oslavovaných ve filmu Třináct dní. „Ta setkávání probíhala opakovaně a bezcílně. Většina Kennedyho týmu postrádala jakékoliv zkušenosti vojenské i diplomatické. Bylo to jen maření času.“

Ovšem nikoli pro Sověty. Ve svých pamětech se Nikita Chruščov pochechtával: „Nakonec jsme vymámili všechno přesně podle svého: bezpečnost pro režim Fidela Castra i odstranění amerických raket z Turecka a Itálie. Až podnes USA dodržují závazek nezasahovat proti Castrovi a bránit komukoli jinému v zasahování proti Castrovi. Po Kennedyho smrti nás jeho nástupce Lyndon Johnson ujistil, že on také dodrží závazek na Kubě neintervenovat.“

Ve skutečnosti se Chruščov připravoval stáhnout rakety ještě před tím, než ho Kennedy zkoušel „zastrašovat“. „Cože!“ vyjekl Chruščov 28. října 1962, jak vzpomíná jeho syn Sergej; „On (Fidel Castro) navrhuje, abychom zahájili nukleární válku? Ale to je šílené! ... Odstraňte je (naše rakety) co nejdříve! Než bude příliš pozdě. Než se stane něco hrozného!“ nařídil sovětský premiér.

Tolik o „galantních rytířích od kulatého stolu“, nutících Rusy k ústupu. Ve skutečnosti to byly genocidní choutky bratří Castrů a Che Guevary, co přimělo řezníka od Budapešti stáhnout rakety mimo jejich dosah. Vezme-li se v úvahu převaha USA nad Sověty v časech té tzv. raketové krize (našich pět tisíc jaderných hlavic proti jejich třem stům), je těžké si představit prezidenta Nixona – tím méně Reagana –, jak se třese před Chruščovovým trikem à la Kennedy. Skutečná hrozba přicházela – nikoli z Moskvy – ale od Castrů a Che Guevary.

„Kdyby tam rakety zůstaly, vystřelili bychom je přímo do srdce USA, včetně New Yorku. Vítězství socialismu stojí za pár milionů obětí atomových úderů.“ (Che Guevara k Samu Russellovi v listu The London Daily Worker, listopad 1962.)

„Samozřejmě jsem věděl, že rakety nesou jaderné hlavice,“ odpověděl Fidel Castro Robertu McNamarovi na setkání v roce 1992. „A přesně proto jsem naléhal na Chruščova, aby je použil. A samozřejmě, že Kuba by pak na oplátku byla zcela zničena.“

Castrovu režimu byl zaručen nový status. Nazvěme ho MAP (Mutually-Assured-Protection, vzájemně zajištěná ochrana). Kubánští bojovníci za svobodu, působící na jihu Floridy, se náhle stali předmětem zátahu kvůli „porušování amerických zákonů o neutralitě“. Někteří z těchto ohromených mužů skončili za mřížemi, jiní v „karanténě“, kdy nesměli opustit Dade County, správní oblast na jihovýchodě Floridy. Pobřežní hlídka na Floridě byla vybavena dvanácti novými plavidly a sedmi letouny, aby bylo zajištěno, že Castro nebude rušen.

Kennedyho „řešení“ raketové krize ho také zavazovalo, že ihned skoncuje s podporou Castrových odpůrců, kteří působili přímo na Kubě. Sám Raul Castro připustil, že v době raketové krize byli armáda a sovětští poradci na nohou proti 179 různým „bandám banditů“, jak označil tisíce kubánských antikomunistických rebelů, bojujících tehdy urputně a fakticky bez pomoci na kubánském venkově, s pomocí menších zbrojních dodávek od jejich druhů na jihu Floridy, což pro ně představovalo jedinou životně důležitou spojnici.

Kennedyho ujednání s Chruščovem tuto spojnici přetnulo. Tato zuřivá guerillová válka, 90 mil od amerického pobřeží, jako kdyby probíhala někde na planetě Pluto, podle toho všeho, co se o tom dočtete v hlavních médiích a co o tom píší Kennedyho dvorní pisálci, když onu raketovou krizi nazývají „vítězstvím“. Jednou z možností, jak získat představu o protivenstvích, kterým čelili tito zrazení kubánští rebelové, o jejich zoufalém boji a utrpení, je opětovné zhlédnutí Tony Montany při posledních 15 minutách filmu Zjizvená tvář (Scarface).

Převzato z Townhall.com. Komentář zveřejněn k 27. říjnu 2018. Pro Konzervativní listy přeložil Jozef Zummer.