Je tomu rovných čtyřicet let, co čtrnáct lidí ve Varšavě vydalo Výzvu ke společnosti a mocenským orgánům Polské lidové republiky, čímž se formálně zrodil Výbor na obranu dělníků, který nese polskou zkratku KOR (Komitet obrony robotników). Vznik této velevýznamné občanské iniciativy si vykoledovaly polské úřady: krutě potlačily dělnické vzpoury v továrně Ursus u Varšavy a v Radomi. „Lidé byli vyhazováni z práce a vysokých škol, byli nezákonně vyslýcháni, vydíráni,“ píší zakladatelé KOR ve výzvě z 23. září 1976. A pokračují: „Společnost... nemá jiné metody obrany před bezprávím než solidaritu a vzájemnou pomoc... Nezbytná je pomoc právní, finanční a lékařská... Neméně důležité jsou úplné informace o represích...“

Něco takového bylo ve společnosti ovládané komunistickou stranou (byť by se jmenovala Polská sjednocená dělnická strana) vskutku nevídané. Nutno ovšem říci, že KOR formálně vznikl v době, kdy byla zmiňovaná pomoc již v plném proudu: signatáři výzvy a mnoho dalších, kteří svá jména zveřejnili až později nebo vůbec ne, jezdili do rodin pronásledovaných dělníků, vozili pomoc – a nutno také říci, že ti, kteří ještě žijí, na to dodnes vzpomínají jako na úžasné zážitky, které jim přiblížily Polsko, jaké neznali. Intelektuálové byli z vlastní vůle konfrontováni s úplně jiným prostředím, než jaké dosud znali. Polská společnost totiž byla – podobně jako společnosti všech zemí, kde vládli komunisté – fakticky rozdělená do různých vrstev a okruhů. Média tenkrát sloužila do velké míry spíš propagandě než informování o tom, jak společnost skutečně vypadá a co se v ní děje... Ostatně stačí si otevřít staré noviny.

KOR, který se později proměnil ve Výbor společenské sebeobrany, ukončil činnost – s tím, že splnil své poslání – v době vrcholného vzestupu Nezávislého odborového svazu Solidarita. Byla to sice nesplněná naděje, ale přesto ukazuje, že smyslem a cílem nebylo jen bránit konkrétní pronásledované dělníky, projevovat jim solidaritu a účinně jim pomáhat, ale také snaha o celkovou změnu poměrů k demokratičtějším. Dá se říci, že se to povedlo: řada členů KOR záhy po vzniku Solidarity nastoupila do role poradců, soužití intelektuálů s dělníky bylo skutečně plodné.

A KOR měl ještě další smysl – možná původně ani nezamýšlený. V jeho řadách (nezůstalo u čtrnácti zakladatelů, výbor se rozrostl na několik desítek lidí) se sešli představitelé různých ideových proudů, od bývalých skautů přes vyhozené komunisty po představitele protinacistického odboje. Bylo to podobné jako o něco později v Československu v Chartě 77 nebo ve Výboru nespravedlivě stíhaných. Tlak sehnal svobodomyslné lidi s demokratickým cítěním do jednoho houfu. Nebyli jednotní v názorech, ale v tom, co dělali, o svých názorech a východiscích samozřejmě vedli diskuse a spory. A dnes? Mnohdy ani nejsou schopni posadit se za jeden stůl, natolik je rozvedly politické spory a zájmy...

LN, 25.9.2016