Neviditelný pes

HISTORIE: Kdy vystřelila Aurora?

21.1.2016

10 + 1 verzí o Velké říjnové socialistické revoluci

Jak to bylo s oním legendárním výstřelem z Aurory, kterým byl dán signál k útoku na Zimní palác? Řekněme hned, že jinak, že legendární výstřel se změnil v legendu a na těch, jak známo, bývá pravdy pramálo.

Protože událost probíhala trochu groteskně, můžeme si dovolit začít vtipem:
Soudruhu Lenine, musíme Říjnovou revoluci odložit.“
„Proč?“
„Protože soudruh Ordžonikidze odjel na ryby.“
„A to nemůžeme udělat revoluci bez něj?“
„Můžeme, soudruhu Lenine, ale ne bez Aurory.“

K této eseji a dalšímu pátrání mě přivedl nedávno v televizi odvysílaný archivní pořad Zvědavé kamery z roku 1966. Přímo v Petrohradě, tehdy ještě Leningradě, pátrali jeho autoři, jak to s tou Aurorou vlastně bylo, a pomohl jim i ruský historik Petrov. Co se stalo autorům tohoto pořadu, se dozvíme dále, co se stalo tomuto historikovi, nevíme.

Dne 25. 10. 1917 byl v Petrohradě klid, probíhal obvyklý velkoměstský ruch, lidé k večeru chodili do divadel a kaváren a nejvíce živo bylo ve Smolném paláci, kde sídlil revoluční bolševický štáb. Ten pověřil Antona-Ovsejenka, aby zařídil vydání signálu k zahájení útoku na Zimní palác. Čas nebyl přesně určen. Tímto signálem měl být výstřel z Aurory, která v 15.30 hod. zakotvila u mostu Nikolajeva (v roce 1918 mostu Leutenanta Schmidta, dnes Blagoveščenského). Nikoli z malého signálního děla, jak se traduje, ale z jeho příďového kanonu 155 mm. Samozřejmě slepým nábojem.

Aurora měla ale k tomuto výstřelu dostat signál červeným světlem, či spíše červenou raketou z Petropavlovské pevnosti. To nezjistila jen Zvědavá kamera, tak to líčila i oficiální propaganda VŘSR. Proč ale nebyl ze Smolného dán příkaz přímo na Auroru? Pro to je jednoduché vysvětlení. Rádiové spojení jistě mezi palácem a lodí neexistovalo, telegrafické asi také ne. Střílet raketu ze Smolného nešlo, z města by byla těžko viditelná a Petropavlovská pevnost byla jen kilometr od mostu, kde kotvila Aurora. Navíc byla nepřehlédnutelným objektem, vždyť byla dominantou města. A také – již odpoledne byla v rukou bolševiků. Jenže večer padla mlha a signál z Petropavlovské pevnosti nebyl z Aurory vidět. V pevnosti zavládla nejistota; dohodnutý časový plán se začal hroutit. Aurora nevystřelila, stále neviděla nic červeného a čekala, v Petropavlovské pevnosti čekali také.

Kdo byl oním velitelem v pevnosti, který měl dát povel Auroře, jsem také nezjistil. Co se tam dělo, není úplně jasné. Doloženou skutečností, mimo jiné i zásluhou Zvědavé kamery, je, že v pevnosti se nakonec rozhodli vystřelit sami. Její kanony nebyly ale ke střílení připraveny, a tak trvalo nejméně půl hodiny, než se podařilo z jednoho vystřelit. Signál k revoluci tedy dala Petropavlovská pevnost a Aurora se pak připojila. Zimní palác byl pro ni ale daleko a střílet ostrou municí mohla jen na úzkou boční stranu paláce, a ještě ze špatného úhlu, takže byl těžko zasažitelný. Jelikož se zachovaly fotografie z následujícího dne 8. 11.1917 (gregoriánský kalendář), je z nich patrné, že fasáda poškozena byla – ale jen střelbou z pušek. Je pravděpodobné, že fotografie nejsou z uvedeného dne, ale že byly pořízeny o 10 let později, kdy režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn natáčel slavný film „10 dnů, které otřásly světem“.

Vzhledem k tomu, že palác nebyl poškozen dělostřeleckou palbou, je jasné, že jak z Petropavlovské pevnosti, tak z Aurory se střílelo jen slepými náboji. Kdyby totiž jen jeden výstřel z kanonu ráže 155 mm palác zasáhl, pak by jej značně poškodil, a kdyby jich bylo více, tak by z paláce udělaly ementál. Kanony tedy vytvářely zvukovou kulisu, stejně jako reflektory z křižníku a pevnosti kulisu světelnou Byla to revoluční show, jak se dále dočteme, na jedné straně celkem klidného přebírání moci a na druhé plná násilí, krve a krutosti.

Další záhadou je čas 21.40 hod. uvedený na památníku na nábřeží vedle Aurory, kdy mělo dojít k onomu oficiálně uváděného výstřelu z Aurory - signálu zahájení revoluce. Již odpoledne se dostavil do paláce vyjednavač ze Smolného s výzvou ke kapitulaci. Ministrům Prozatímní vlády byla večeře servírována v 18.30hod. a během ní přišla další výzva s již termínovanou kapitulací do 19.10 hod. (tento údaj se také v různých verzích liší, jisté je jen to, že v tu dobu byl již palác obklíčen). Ministři přerušili večeři a uchýlili se do Malachitového sálu rokovat o situaci. Kerenský se převlékl a vozem amerického vyslance odjel do Gatčiny, kde se měla nacházet jednotka věrná Prozatímní vládě, když téměř celá petrohradská posádka přešla na stranu bolševiků. Tento odjezd mu zachránil život. Jak zjistila Zvědavá kamera, v době uvedené na památníku – v čase zahájení útoku - se ale již revolucionáři probojovali do vinného sklepa paláce a začali oslavovat. To odpovídá i časové logice děje. Jestliže byla kapitulace termínována do 19.10 hod. (některé údaje uvádějí do 20.00 hod.), pak je nepravděpodobné, že by útok začal až za dvě a půl hodiny. Kdy tedy začal útok? Kdy začal boj o Zimní palác? Kdy začala Velká říjnová socialistická revoluce? Víme, že 25.10., resp. 7. 11. 1917. Ale v kolik hodin a kolik minut? Uvidíme, co se všechno ještě o času dočteme.

A jak to dopadlo se Zvědavou kamerou? Tehdejšímu reformnímu řediteli Jiřímu Pelikánovi se pořad líbil, odvysílat se jej ale neodvážil. Po vstupu sovětských vojsk 21. 8. 1968 byl Jiří Pelikán na příkaz Leonida Brežněva odvolán a tvůrci Zvědavé kamery z televize vyhozeni.

Než se pustíme do záhady dobývání Zimního paláce, je třeba vědět, že o VŘSR existuje řada verzí a sovětská historiografie ji dokonale zatemnila. Ale nejen sovětská – na internetu na stránkách Strany demokratického socialismu je publikována VI. kapitola ze souběžných Dějin SSSR a USA, z té sovětské části, jejímž autorem je francouzský básník a spisovatel, komunista Louis Aragon, velký obdivovatel SSSR, který se teprve po okupaci Československa od sovětského modelu komunismu poněkud odklonil. Z jeho líčení průběhu říjnové revoluce je patrné, že i on podléhá oficiálnímu výkladu, ale jsou v ní obsažena některá zajímavá fakta:

Lenin po svém příjezdu v říjnu 1917 z Finska, kam se uchýlil po vydání zatykače po pokusu o povstání v červenci, se uchýlil do Vyborgské čtvrti u Finského nádraží k Margitě Fofanovové. Ta mu spolu s jeho druhem z Finska Eino Rajchiou dělala spojku k Vojenskému revolučnímu výboru ve Smolném. Ten byl rozdělen, Kameněv a Zinověv byli proti zahájení povstání, chtěli, aby nejdříve proběhl 2. všeruský sjezd sovětů. Když pro Lenina přiběhl Eino se zprávou, že přes napětí, které ve městě vzniká, se Výbor nemůže rozhodnout, zda dá povel k povstání, tak si netrpělivý Lenin nasadil paruku a nasedl s Einem do tramvaje, aby odjel do Smolného. Je to neuvěřitelné, že Lenin jel zahájit revoluci tramvají, ale na druhou stranu to bylo normální, tramvaje dále normálně jezdily po městě, v Mariinském divadle dávali Musorgského operu Boris Godunov a fenomenální Fjodor Šaljapin zpíval v Národním domě. Ještě v 21.00 hod. si americký novinář John Reed objednal v hotelu France nedaleko Palácového náměstí večeři. Až po polévce ho číšník požádal, aby se odebral do jídelny v zadní části hotelu, protože se venku očekává střelba.

Když se Lenin po výstupu z tramvaje s Einem ubíral ke Smolnému, byl zastaven vojenskou hlídkou a kontrolován. Kontrola dopadla dobře a Lenin po příchodu do Smolného ve 22. hod. měl dát povel k povstání. Ale co čas na památníku – ve 21.40 hod. výstřel z Aurory? Malou pikantností je, že ve stejnou dobu do místnosti č. 100 ve Smolném dorazila i Forfanovová a hned po ní také Krupská. První přijela též tramvají a druhá nákladním autem, které stopnula ještě ve Vyborgské čtvrti. Obě na základě lístku, který Lenin nechal v bytě Forfanovové: „Jdu tam, kam jste nechtěla, abych šel.“

Jak různé jsou verze o průběhu povstání, ukazuje následující úryvek z jedné z nich:

Signál k útoku mělo dát červené světlo z Petropavlovské pevnosti a následný slepý výstřel z děla na přídi křižníku Aurora. Jenže světlo nemohlo být pro mlhu vůbec vidět, a tak byl čas výstřelu z Aurory zvolen zcela náhodně.

Pořád se točíme kolem času. Udal tedy Anton-Ovsejenko čas k zahájení povstání? Kdo o tom rozhodl? Lenin, jak víme, měl dorazit do Smolného ve 22.00 hod. Ale je možné, že v tom zmatku si čas zahrál svoji vlastní roli!

Co se dělo v Zimním paláci?

Podobnou záhadou je i dobývání Zimního paláce. V Leningradě - myslím, že ve Smolném - jsem viděl něco na způsob našeho alegorického obrazu „Švédové na Karlově mostě“, jak jej známe z petřínského bludiště. Ovšem se všemi efekty, střelbou, výkřiky, výbuchy – hrozná řežba, něco jako dobývání Bastilly.

Ve skutečnosti byl podle jedné z verzí Zimní palác převzat pokojným způsobem:

V noci ze 6.11. na 7. 11. obsadili Rudé gardy a revoluční námořníci palác, aniž by narazili na nějaký významnější odpor. Po obsazení důležitých objektů během dne – nádraží, 11 tiskáren, elektrárny, telefonní a telegrafní ústředna, pošta, Petropavlovská pevnost, zbývalo sídlo Prozatímní vlády. Útočící bolševici se však po prvých výstřelech kadetů stáhli, ale podobně tomu bylo i u obránců, kteří opouštěli svoje stanoviště a začali se mísit do davu obléhajícího palác. Tak za vzájemného „ústupu“ útočníků a obránců proniknou revolucionáři do paláce a několik raněných a dokonce jeden mrtvý měl na svědomí alkohol, pod jehož vlivem přelézali útočníci bránu. Teprve po zajetí ministrů a obsazení paláce vniká do jeho sálů a komnat lůza, která demoluje a ničí jeho zařízení a také znásilňuje několik ženských stráží.

Z této verze „dobývání“ Zimního paláce vzešel zřejmě vtip vyprávěný za „totáče“, že jsme si mohli celých 40 let totalitního režimu ušetřit, kdyby byla obrana paláce důslednější. Kdyby se opravdu bojovalo a ne jen předstíralo, jak na to byli lidé za komunistů zvyklí.

Bylo to ale tak? Ejzenštejnův zmíněný film tomu odporuje. Jeho boj o palác odpovídá oné alegorické scéně; střílí v něm pušky i kulomety a bolševici se probíjejí do paláce za cenu filmových obětí. Dokonce i kompars tvoří bývalí útočníci a v puškách mají i ostré náboje, kterými střílí po vázách a lustrech v paláci; jsou stejně opilí jako tenkrát a při této recidivě způsobí větší škody než při prvním dobývání.

To je ale jediná ověřená skutečnost, podal o ní svědectví sám režisér, který jen díky infarktu unikl tragickému osudu mnoha svých kolegů z filmového a divadelního světa, kteří se stali oběťmi stalinského teroru.

Byl tedy boj o Zimní palác jen útokem opilců a opravdu se bojovalo jen v Ejzenštejnově filmu? Proto jsem uvítal vydání „Dějin Ruska 20. století“ od autorského kolektivu historiků v čele s Andrejem Zubovem (nakladatelství Argos, Praha, 2014). Je to fundované dílo o dvou obsáhlých svazcích a s autorem jsem měl možnost hovořit při jeho nedávné přednášce na FF UK v Praze. Jenže, jak jsem zjistil z těchto Dějin, ono se opravdu bojovalo. Tvrdě a krutě. Podle citovaného svědectví jednoho junkera se asi v 18 hod. na Palácovém náměstí v davu před palácem několikráte zablýsklo a ozvalo se několik výstřelů. Pak další a další. „Na další jsme nečekali a zahájili odvetnou palbu.“ Tak tedy útok začal v 18 hod. A jsme zase u času – signál měl být přece dán až v 21.40 hod.

Dejme slovo zmíněným Dějinám Ruska: Přes Palácové náměstí se rozběhli námořníci, ale junkeři je odrazili střelbou z kulometu. Útočníci však do paláce pronikli postranním vchodem od Zimního kanálu. Propukl chaos – vybuchovaly granáty, střílelo se všude, ozýval se křik a nebylo možné rozlišit útočníka od obránce. Ženy od úderné roty se držely do posledního duchu. Kolem druhé hodiny noční začala střelba utichat. Bolševici Prozatímní vládu zatkli.... Vláda se nevzdala, jen se podřídila síle, oznámil tajemníkovi vojensko-revolučního výboru V. A. Antonovu-Ovsejenkovi ministr zahraničí Těreščenko. Zatčené ministry dopravili do Petropavlovské pevnosti. Když vítězové ve sklepech objevili obrovské zásoby lihovin, začali slavit svůj triumf, rozbíjet vzácný porcelán, vylamovat zásuvky a ničit nábytek. K Zimnímu paláci se stáhla Petrohradská škola ženijních praporčíků, 2. oranienbaumská praporčická škola, Praporčická škola severního frontu z Gatčiny, všechny pod vedením plukovníka Osvalda Germanoviče von Prüsnitze. Toho uvítaly již dříve přisunuté roty ženského úderného praporu.

Prüssnitz zanechal svědectví, jehož citace z knihy by byla příliš dlouhá. Podle něj některé bolševické oddíly pronikly do paláce již před generálním útokem. V paláci se rozpoutal klasický boj o místnosti až do setmění, protože byla vypnutá voda i elektřina, bojovalo se při svíčkách, na schodištích a chodbách se stavěly barikády z nábytku. Uvádí, že banda opilých bolševiků se již odpoledne dostala od Zimního kanálu do paláce a pronikla až na jeho půdu a útočila seshora. Když útočníci zjistili, že proti nim bojují ženy, snažili se je přetáhnout na svou stranu. Většina z nich se ale dostala do jejich rukou a začaly se odehrávat otřesné scény. Co se s nimi dělo, se dá těžko popsat. Jejich obránci junkeři byli pobiti. Mnoho žen bylo svlečeno, znásilněno a posazeno na bodáky upevněné na barikádách. Za nimi se vršily hromady padlých bolševiků, které zvýšily na šířku i na výšku barikády a vytvořily i předprsně.

Podle oficielních údajů měla útočící strana jen šest padlých, na straně obránců měli být jen tři lehce ranění junkeři. Skutečnost byla ale děsivější Osud mnoha obránců paláce, kteří se pustili do posledního beznadějného boje, byl strašlivý. Zajaté junkery mlátili, některé zabili, ženské hromadně znásilňovali. Jednu asi 35člennou skupinu odvezli do Petropavlovské pevnosti. Od jedné přišla zpráva: „Vylíčit, co se s námi dělo, nejsem s to... Bylo by ale bývalo lepší, kdyby nás postříleli, než aby nás po tom všem, co jsme museli zažít, pustili domů.“ (A. Bočarnikova: „V ženskom bataljoně smerti“, Dobrovolicy, Moskva 2001). Téměř neuvěřitelně a v rozporu s oficielní sovětskou historiografií je tvrzení Prüssnitze, že když viděl, že posily nepřicházejí, dohodl se s bolševiky a kolem osmé hodiny večerní Praporčickou školu Severního frontu z paláce stáhl. 26 přeživších žen převlékl za junkery a odvedl s sebou... (O. von Prüssnitz: „Zaščita Zimněgo dvorca. Soprotivlenije bolševizmu 1917-1918“, Moskva 2001)

Podívejme se ještě na jednu z lehčích verzí:

Samotný útok na Zimní palác probíhal značně chaoticky, přičemž nepočetné jednotky jeho obránců kladly pouze minimální odpor. Příslušnice ženské jednotky, nazývané Prapor smrti, dostaly po výstřelech z děl Petropavlovské pevnosti, které poškodily římsu Zimního paláce, hysterické záchvaty. Krátce na to opustily svoje stanoviště. Také posluchači vojenských učilišť vzali brzy do zaječích.
Největší překážku pro rudé gardisty a vojáky, kteří vpadli do Zimního paláce, tak představoval objev vinných sklepů, který útok málem osudným způsobem zdržel. Proto teprve 8. listopadu (26. října) ráno mohl člen Vojenského revolučního výboru Vladimír Antonov-Ovsejenko, později první sovětský vyslanec v Československu, pozatýkat zbývající ministry Prozatímní vlády, kteří chtěli vzdorovat bolševickému útoku.

Co se vlastně v Zimním paláci dělo? O čem vlastně psal John Reed (1887-1920), americký novinář, básník a komunistický aktivista – jediný Američan pohřbený u Kremelské zdi? Sehrál také roli užitečného idiota jako jeho zapálený kolega Julius Fučík? Nevím. Vím jen, že o dobytí Zimního paláce existují tři verze. Ta první oficielní sovětská a jí poplatné (Aragon), druhá antisovětská, kterou představuje předchozí odstavec, a třetí ze svědectví přímých účastníků bojujících proti nastupující rudé moci (O. von Prüssnitz). Jistě víme jen to, že VŘSR byla, že začala někdy večer 7.11.1917, že ji řídil Vojenský revoluční výbor v čele s Leninem a že Naděžda Konstantinovna Krupská u toho byla také.



zpět na článek