Mizrachijští Židé, pocházejí z Blízkého východu, zatímco aškenázští Židé žili dlouhou dobu v Evropě a Severní Americe. Jsou Pešové, Chasunové, Firouzové a Morenosové. Mnoho Goldsteinů, ani Kleinů mezi nimi nenajdeme, ale společně představují jeden národ se stejnou vírou, sjednocenou ke vzájemné podpoře a k podpoře Izraele.

Mizrachijští Židé patří nejstarším původním obyvatelům na Blízkém východě. Jsou jako američtí indiáni, původní obyvatelé v regionu Blízkého východu. Židovské komunity - v Bagdádu a Káhiře - předcházejí arabské dobytí až o 2000 let a přínos těchto Židů arabským společnostem byl a je obrovský.

Judaismus se zrodil na Blízkém východě. Posvátná Tóra, velcí rabíni a filosofové, Maimonides a Filón, zapustili kořeny právě zde.

Pravdou je, že židovská centra v amerických kampusech se nazývají Hillel, podle velkého rabína, který žil v Jeruzalémě. Ovšem Hillel se narodil v Babylonu, v dnešním Iráku. Takže židovská centra na amerických univerzitních kampusech jsou pojmenována po iráckém Židovi, Mizrahimovi.

Přesto po nich dnes nezbyla téměř žádná stopa. Z arabských zemí a Íránu bylo vyhnáno a naprosto ožebračeno téměř 900 tisíc Židů, kteří se „provinili“ jen tím, že byli Židé. Jediní Židé, kteří tam zůstali, jsou už jen na ti hřbitovech, mrtví Židé.

Židovské domy, podniky, synagogy, školy, nemocnice, domovy důchodců a další majetek komunity v Káhiře, Alexandrii, Bagdádu, Aleppu, Tunisu, Adenu a Tripolisu byly buď zabaveny, nebo zničeny. Tento region je nyní v podstatě „Judenrein“- „bez Židů“. Slovy Bernarda Lewise, známého britského odborníka na Blízký východ, se mizrachijští Židé stali „stínem historie“.

To je hlavní důvod, proč mizrachijští Židé založili organizaci JIMENA, „Židé žijící na Blízkém východě a v severní Africe“. Chtějí vyprávět americkému a evropskému židovskému i nežidovskému obyvatelstvu svůj příběh, že také oni se stali uprchlíky a přišli o své domovy a majetek.

Jednou z nejvýznamnějších zemí v regionu Blízkého východu je Egypt. Kořeny egyptských Židů sahají až do biblických dob a jsou neodmyslitelně spjaty s Izraelem. Příběh, který je popsán v Druhé knize Mojžíšově- Exodu, z nich v podstatě dělá první diasporu. A krutým zvratem dějin byli opět násilně vypuzeni z Egypta- došlo druhému (a konečnému) exodu. Židovská komunita v době vzniku Izraele čítala 80 tisíc lidí.

Egypt byl na začátku 20. století pluralitní, mnohonárodnostní a multikulturní zemí. Žili v něm Egypťané, Řekové, Syřané, Italové, Francouzi, Arméni, Židé, Britové, Čerkesové, Turci a další, všichni s různým náboženstvím, kulturou a původem, ale vycházeli spolu velmi dobře. Léta 1900 až 1945 byla pro egyptské Židy i pro všechny zde pobývající cizince skutečně zlatým věkem.

Egyptští a iráčtí Židé byli jedni nejbohatších a nejkulturnějších lidí ve Středomoří. Žili na východě, ale byli vystaveni evropské kultuře a prvotřídnímu vzdělávacímu systému.

Francouzská kultura byla všude na Blízkém východě. Francie zřídila ve velkých egyptských městech řadu škol zvaných Lycée Français, které se staraly o všechny Egypťany. Většina egyptských Židů mluvila třemi nebo čtyřmi jazyky, někteří dokonce pěti. Židé byli lékaři, inženýři, profesoři, bankéři, majitelé malých obchodů a státní úředníci. Mnoho Židů zastávalo odpovědné funkce ve státní správě a v obchodě. Například maloobchod byl obecně baštou židovských rodin.

Židé v Egyptě vynikali i v dalších oblastech, z nichž jedna si zaslouží zvláštní zmínku. Jeden židovský právník byl mezi těmi, kdo ve dvacátých letech 20. století vypracovali pro krále Fuada egyptskou ústavu. Málokdo z egyptských muslimů ví, že na přípravě jejich ústavy se podílel Žid. Je to stejné, jako kdybychom řekli, že americký indián byl jedním ze signatářů americké ústavy.

Za touto slupkou bezpečí a prosperity se však skrývaly obavy nejistoty a strachu. Ačkoli antisemitismus ještě nevypukl naplno, stále tam byl. Židé byli z hlediska islámu občané druhé kategorie, jejichž budoucí prosperita vždy závisela na tom, jak se chovali vůči svým arabským/muslimským vládcům.

Krátké, padesát let trvající období relativního klidu mezi Araby a Židy v Egyptě, náhle a dramaticky skončilo na konci druhé světové války roku 1945. Bylo to tak zásadní, že se to stalo nezvratným. Tehdy zemřely tři tisíce let židovské historie.

Arabský nacionalismus, antisemitismus a xenofobie se šířily rychlostí blesku, nejprve proti britským a francouzským okupantům, poté proti Židům. Za tímto záchvatem nenávisti stálo zejména Muslimské bratrstvo, fanatická a fundamentalistická organizace založená v roce 1927. Jejím posláním bylo islamizovat Egypt. Mezi její členy patřili Ayman al Zawahiri ( Ben Ladenova pravá ruka), Gamal Abdel Násir, budoucí egyptský prezident, a bohužel i Anwar El Sadat.

Nic však nebylo pro arabské vůdce hrozivější než vznik Státu Izrael v květnu roku 1948. Obtěžování a zastrašování Židů se stalo běžnějším a zhoubnějším ve všech částech arabského světa. Imám mešity na univerzitě Al Azhar prohlásil, že všichni Židé jsou sionisté, čímž automaticky podléhají trestu vězení. Bylo zavedeno stanné právo, které omezovalo občanská a lidská práva židovského obyvatelstva. Židé byli uráženi, znvažováni a biti na ulicích.

V Iráku vedlo již roku 1941 spojenectví mezi jeruzalémským muftím Hajj Aminem Al Husseinim a iráckými pronacistickými Araby k vytvoření loutkové pronacistické vlády. Bezprostředně po tom následovaly jedny z nejhorších protižidovských nepokojů a masakrů za posledních několik set let, zvané Farhúd. Iráčtí Arabové vedeni radikálně islámskou a nacistickou ideologií zmasakrovali téměř 200 Židů, další tisíce zranili, židovský majetek vyrabovali a židovské obytné domy vypálili.

Mezitím situace gradovala v Egyptě. Egyptská vláda již dříve přijala zákon o státním občanství, který Židům téměř znemožňoval získat občanství, zejména proto, že židovské náboženství bylo jasně vyznačeno v rodných listech. Pouze 5 % Židů mělo egyptský pas.

Egyptští Židé byli také ekonomicky škrceni. V roce 1947 egyptská vláda přijala zákon o společnostech, který omezoval zaměstnávání Židů v mnoha podnicích. Mnoho Židů se ocitlo bez práce.

S tím, jak se palestinská otázka vyhrocovala, obavy Židů napříč arabským světem rostly. Pět arabských armád se chystalo napadnout a odstranit z povrchu zemského znovuzrozený židovský stát. Arabské země si byly naprosto jisté svým vítězstvím. Generální tajemník Ligy arabských států, Egypťan Azzam Paša, dal v OSN jasně najevo, co se stane:

„Bude to vyhlazovací válka a osudový masakr, o kterém se bude mluvit jako o mongolském masakru a křížových výpravách“.

Dne 15. května 1948 se na titulní straně deníku New York Times objevil následující titulek: „Válka se odehraje ve světě:

„Židé ve vážném nebezpečí v muslimských zemích“.

Takže pouhé dva roky po holocaustu šesti milionů Židů se Arabové světu chlubili, že zmasakrují ještě několik set tisíc dalších.

Válka proti Izraeli navzdory všem očekávání skončila pro Araby ponižující porážkou, Stát Izrael přežil a obhájil svou existenci. Arabští vůdci začali v odvetě útočit na své židovské občany. Židovské čtvrtě Káhiry, Tripolisu, Tunisu, Adenu a Bagdádu byly zasaženy bombami. Stovky Židů byly zabity, zmrzačeny, ženy znásilněny a židovský majetek vyrabován a vypálen.

V Káhiře a dalších arabských hlavních městech místní arabské davy skandovaly:

„Al Yahud Kelab el Arab „ Židé jsou psi Arabů.
A „Edbah el Yahud“, vyvražďujte Židy.

Bylo to jako peklo v Dantově Pekle.

Židé byli tak vyděšení, že se obávali opustit své domovy. Někteří Židé uprchli do Súdánu a do jižní Afriky, jiní do Evropy. Většina však přečkala v domnění, že se situace nakonec zlepší.

Avšak to bylo špatné rozhodnutí, protože v červenci roku 1952 se novým egyptským vládcem stal Gamál Abdel Násir, který se stal ztělesněním zla, megalomanie a antisemitismu.

On a jeho kolegové začali systematicky zabavovat soukromý majetek Židů, muslimů a křesťanů. Někteří Židé byli uvězněni, z jiných se přes noc stali chudáci. Několik odvážných rodin propašovalo s pomocí pilotů leteckých společností do bezpečí nějaké peníze nebo šperky. Jiní však zemřeli na stres nebo upadli do deprese.

Tento vzorec obtěžování, věznění a vyhošťování zachvátil celý arabský svět, od Casablanky přes Tripolis až po Damašek. V Iráku bylo v lednu 1969 za jásotu zběsilého krvelačného arabského davu veřejně oběšeno devět Židů. V Sýrii byli Židé ve smrtelném strachu, někteří z nich prchali o život, mezi nimi byla i matka Jerryho Seinfelda. V celém arabském světě zůstalo toto šílenství zabíjení, znásilňování a mučení bez povšimnutí světa a OSN.

Pozadí této nenávisti je nasnadě. Po čtrnáct století byli Židé na Blízkém východě pod nadvládou Arabů/muslimů. Byli dhimmí, definovaní muslimským právem a kulturou jako tolerovaná menšina, která jim byla k dispozici. Zrod nezávislého židovského státu však náhle obrátil arabský svět naruby. Kdysi byli Židé jejich poddanými a otroky. Nyní byli svobodní a silní. Právě tento vzdor vzbudil hněv Arabů proti Židům na celém světě.

Pro většinu arabských vůdců je pohled na Židy, kteří již nejsou pod jejich kontrolou, stále ještě nepřijatelný.

Když tedy Arabové vyhnali své židovské občany, vytvořili problém uprchlíků obrovských rozměrů. Celý národ se najednou stal bezvýznamným, ale v OSN bylo hrobové ticho. Nespravedlnost se odráží v následující skutečnosti: Arabové a tzv. Palestinci zahájili v roce 1948 vyhlazovací válku proti Izraeli, prohráli ji a stěžují si, že jsou obětmi.

Na rozdíl od tzv. Palestinců se kultura Mizrachijů učí dívat se dopředu, ne dozadu. To neznamená, že nebojují za svá práva nebo neutíkají před svými povinnostmi. Vskutku, kamkoli přišli, vyhrnuli si rukávy, utáhli opasky a dali se do práce pro budoucnost svých dětí. Tzv. Palestinci naopak používají své potomky jako zbraně hromadného ničení, jako sebevražedné atentátníky.

Mizrachijští Židé stále mají ke svým předchozím domovům sentimentální vztah, ale nikdy nedovolili, aby jim to bránilo v budování jejich nového vlastního života. Jsou stoičtí a pragmatičtí. Dokonce si ani příliš nestěžovali na to, že přišli o veškerý svůj majetek. Zejména egyptští Židé mají sklon k pohodě a shovívavosti.

Dvě třetiny z 900 000 židovských uprchlíků z arabského světa odešly do Izraele, kde pomohli vytvořit novou zemi, silnou a demokratickou. Díky pomoci, které se jim dostalo od amerických Židů, se zotavili.

Levicoví antisemité na celém světě považují Izrael za bílou kolonialistickou mocnost. Ignorují, že více než polovina izraelské židovské populace jsou Mizrahové nebo Sefardi. Rovněž zamlčují skutečnost, že někteří Židé jsou „barevní“ lidé z Etiopie, Jemenu a dalších zemí.

Všichni, kdo si přejí skutečný mír a spravedlnost na Blízkém východě, musí slyšet i hlasy těchto Židů, nejen hlasy tzv. Palestinců. Pokud někdo o sobě tvrdí, že je zastáncem lidských práv, nemůže být selektivní. Porušování lidských práv volá po pozornosti v Súdánu, Nigérii, Čadu, Indonésii, Saúdské Arábii, Egyptě, Íránu a na mnoha dalších místech. Ale cílem nenávisti mnohých levicových pokrytců je pouze Izrael. Nyní se zdá, že mizachijští Židé mají jediné lidské právo, a to právo zmizet.