HISTORIE: Kde končí provokace a začíná zločin
Julius Streicher nebyl popraven za samotné antisemitské karikatury, ale za přispění ke genocidě
Přijde-li řeč na vyhrocené kauzy svobody slova, občas někdo poukáže na Julia Streichera a jeho časopis Der Stürmer. Vycházel v Norimberku v letech 1923–1945 a stal se dodnes nepřekonanou laťkou antisemitismu, rasové nenávisti i pornografie v tom nejoplzlejším balení. A přestože se jeho zakladatel, vydavatel a majitel Julius Streicher narodil právě před 130lety, více než toto výročí ho už v lednu připomnělo něco jiného: vystřílení redakce satirického časopisu Charlie Hebdo, který publikoval karikatury proroka Mohameda.
Debata po útoku na Charlie Hebdo tematizuje svobodu slova i zesměšňování symbolů. Právě v ní napsal Tomáš Halík v článku pro LN: „Když jsem viděl ,karikatury‘ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým.“ Ač to nevyřkl explicitně, dost lidí v poukazu na „antisemitský tisk“ vnímalo Der Stürmer Julia Streichera.
K vrcholu dospěl známý provokatér a relativizátor holokaustu Norman Finkelstein. Jasně prohlásil, že redaktory Charlie Hebdo nikdo vraždit neměl, leč vzápětí dodal: „Ale stejně tak platí, že neměl být oběšen Streicher.“ Narážel tím na fakt, že vydavatel časopisu Der Stürmer byl v roce 1946 při norimberském procesu odsouzen k smrti a popraven.
Z toho se rýsují otázky ke Streicherovu výročí. Byl Der Stürmer skutečně jen satirickým časopisem, který pouze otiskoval – jakkoliv byly odpudivé a urážlivé – karikatury Židů? Byla to jen blasfemie srovnatelná s tím, co tiskne Charlie Hebdo? Nepatří Streicher – jakkoliv provokativní byl jeho časopis – jen do škatulky „slovní zločiny“, a ne na šibenici?
Řekněme rovnou, že odpověď zní ne. Ale pro takový závěr je třeba shrnout různá fakta i argumenty.
Cestou starého bojovníka
Julius Streicher nebyl geneticky podmíněný zločinec. Narodil se 12. února 1885 ve franském (část Bavorska) Fleinhausenu v rodině učitele na obecné škole. Sám absolvoval učitelský ústav a od roku 1904 až do odchodu z profese v roce 1923 na obecné škole učil. Podle vzpomínek bývalých žáků prý projevoval prchlivost a diktátorské sklony, ale tím se nemusel nijak vymykat. Stačí si vzpomenout na učitele Hnízda ze Svěrákovy Obecné školy.
Jeho ideové i politické probuzení – tak jako u tolika jiných Němců – přichází hned po první světové válce, v čase hluboké společenské deprese z vojenské porážky. V únoru 1919 vstupuje do národně antisemitského Německého svazu ochrany a vzdoru. O rok později do Německosociální strany, což už je vysloveně hnědé podhoubí. Po jejím rozpuštění na podzim 1922 pak za osobní přítomnosti Hitlera do norimberské buňky NSDAP. Na to už reaguje školská byrokracie Výmarské republiky a Streichera suspenduje z výuky dětí.
Od roku 1923 se Streicher věnuje výhradně politice. Je poslancem Bavorského zemského sněmu i členem zastupitelstva v Norimberku. Právě tam se projeví jeho příští talent, když vede soudní spor s primátorem Luppem, při kterém využívá taktiku difamací a urážek.
To vše ho v rámci nacistického hnutí řadí mezi „staré bojovníky“. Ale Streicher si svoji bojovou linii stanovil už dávno před uchopením moci v lednu 1933. Tou linií je obecně boj proti židovství a konkrétně časopis Der Stürmer. To je pro něj víc než mandát poslance za NSDAP v Říšském sněmu, funkce gauleitera v Norimberku („vůdce Franků“) či hodnost obergruppenführera v SA.
Streicherův antisemitismus se vymyká nejenom v německé společnosti jako takové, ale dokonce i v rámci nacistického hnutí. NSDAP totiž preferuje protižidovství, které lze racionálně zdůvodnit či to alespoň předstírat. Ale Julius Streicher se vyžívá v antisemitismu vysloveně vulgárním, oplzlém, ba pornografickém. Tu je třeba hledat příčinu toho, že v roce 1940 byl zbaven funkcí a de facto držen v domácím vězení, takže exekutivně se nějak zvlášť ani provinit nemohl. Proto se jeho viny – ať už morálně, politicky či v jazyce spravedlnosti před norimberským tribunálem – týkaly „jen“ jeho časopisu.
Zvířecí pudovost, chorobnásvůdnost...
Tady se blížíme jádru věci. Der Stürmer je vším možným, jen ne satirickým časopisem. Některým dnešním estétům mohou jeho karikatury Židů připomínat karikatury muslimů, které tiskne Charlie Hebdo. Ale to je velmi povrchní srovnání. Zakrývá totiž niterný charakter obrázků ve Stürmeru, který je vulgární, ba pornografický, prostě na hony vzdálený veškeré satiře.
Streicher byl v tomto směru asi nějak poznamenaný. Jak píše francouzský historik Serge Cosseron, šířil prý Streicher o Göringovi fámu, že je impotentní a jeho dcera byla počata umělým oplodněním. Poté dal Göring Hitlerovi ultimátum, že buď on, nebo Streicher, a Hitler si údajně s těžkým srdcem vybral leteckého maršála, zatímco hlavního židobijce odstavil.
Ať už je to pravda, nebo ne, velmi to koresponduje s obsahem časopisu Der Stürmer. Jeho hlavním tématem – linií, která se vine jeho obsahem po celých 22 let – je boj proti degeneraci nordické rasy, způsobené jejím hanobením, a tento boj je podáván na velmi sexualizované rovině. Tezi o hanobení rasy Der Stürmer nedokládá pomocí analýz DNA, jak by se to dělalo dnes, ale de facto sadistickým líčením toho, jak jsou německé (árijské) ženy znásilňovány a jinak sexuálně zneužívány Židy.
Der Stürmer rozvíjí tzv. impregnační teorii, bizarní představu, že dědičné vlohy německých žen jsou kontaminovány pohlavním stykem už jen s jedním Židem, takže ve výsledku už nemohou plodit árijské potomky. Řeknete si, že je to jen pseudovědecký blábol. Že jakkoliv ho provázejí odporné karikatury, jakkoliv ty karikatury líčí zvířecky pudové Židy a jejich chorobnou svůdnost, jakkoliv se vyžívají v homosexuálních, pedofilních či perverzních zobrazeních, lze to přece racionálně vyvrátit. Ale hlavní háček je jinde.
Je v tom, že odporné obrázky tam nejsou samy. Der Stürmer k nim přidává udavačské články, které obsahují plná jména konkrétních Židů – lékařů, advokátů, obchodníků či řemeslníků z Norimberka a okolí. K tomu slouží rubriky ve stylu černých kronik a soudniček. A tady se odporná karikatura nějakého abstraktního typu mění ve velmi konkrétní udání.
Rubriky jako „Na pranýři“ (pranýřuje árijské ženy i muže, kteří „zapomněli na způsoby“) či „Milý Stürmere“ (zveřejňuje antisemitské a udavačské dopisy čtenářů) mohou z dnešního pohledu působit i směšně. Ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že od roku 1935 je vyhodnocovalo gestapo.
Julius Streicher nemá na své straně jen zájem čtenářů. Má na ní i zájem státu. To stát nechává zřídit „skříňky Stürmeru“ (Stürmer-Kästen) – výlohy na veřejných místech vystavující nové vydání. Na své straně má i justici. Když je v roce 1937 na list podána žaloba pro urážku na cti, soud ji zamítne se zdůvodněním, že Der Stürmer „má za úkol probouzet a prohlubovat v lidu pochopení pro rasové myšlenky a podporovat nutný boj proti židovství“. A má na své straně i režim, jenž list objednává pro své instituce. Proto náklad vystoupá až k půl milionu, z čehož těží Streicher. Der Stürmer totiž není orgánem strany NSDAP, ale soukromým byznysem vydavatele.
Der Stürmer není měřítko
Z toho všeho plyne pár věcí na závěr. Estetické srovnávání těch či oněch karikatur v tom či onom časopisu samo o sobě nikam nevede. Důležitý je kontext. Zatímco kontext časopisu Charlie Hebdo je vrcholně provokativní, proticírkevní, protiinstituční, protináboženský, protifundamentalistický ve stylu padni komu padni, Der Stürmer byl součástí genocidní mašinerie – a ještě předtím se staral o to, aby se ta mašinerie genocidní stala.
Streicher měl za sebou stát, justici i byznys. Neprovokoval hlavní proud (jak se o to snaží Charlie Hebdo), ale sám ho formoval ke zločinné konformitě. Karikatury „povýšil“ na udání, provokaci na cestu ke genocidě.
Nelze říci, že bez Streichera by nebylo vyvražděno šest milionů Židů. Ale lze říci, že bez něj by to nešlo tak spořádaně a hladce. Nepoměřujme Streicherem a Stürmerem provokativnost karikatur ani míru svobody slova.
LN, 16.2.2015