„Jsme rádi, že se zbavíme občanů, kteří nejsou muslimové,“ řekl turecký konzul v Římě Anthonymu Gadovi Bigiovi, architektovi a urbanistovi, který nyní žije ve Washingtonu, D.C., poté, co podal žádost o vzdání se tureckého občanství. Bigio si uvědomil, že se toho od doby, kdy jeho dědeček Gad Franco upadl kvůli tureckému státu do chudoby, příliš nezměnilo.

Úpadek a pád Franca, který Bigio popsal ve své nové knize „A Sephardi Turkish Patriot“ byl typickým příkladem tíživé situace tureckých Židů – a vlastně všech nemuslimských menšin, které byly tureckým etnonacionalismem marginalizovány a pronásledovány. Francova tragédie byla obzvláště dojemná, neboť svou kariéru zahájil s velkými nadějemi, že nezávislé Turecko, nástupnický stát Osmanské říše, bude vzorem rovnosti, tolerance a úcty k občanským právům a právům menšin. Francův příběh je v Bigiově knize dovedně vpleten do obecné historie tureckých Židů.

Ve svém rozkvětu se Osmanská říše rozprostírala od bran Vídně až po severní Afriku a hranici s Persií. Disponovala prosperujícími, kosmopolitními obchodními přístavy, jako byly Tunis, Alexandrie, Bejrút, Soluň a Izmir. Izmir se pyšnil řeckou většinou, tisíci „levantinských“ a zahraničních obyvatel, Arménů a Židů. V 19. století však západní mocnosti podporovaly práva menšin a z říše se odtrhly celé části, když Bulhaři, Rumuni, Srbové, Albánci a Řekové vyhlásili svou nezávislost.

Na počátku 20. století sužovaly rozpadající se Osmanskou říši války. Arménské a řecké územní ambice vedly k masakrům. Turci spáchali genocidu na více než milionu Arménů a další tisíce násilně vysídlili. Řekové a Turci si vyměnili místa v rámci procesu, který se eufemisticky nazývá „etnické zjednodušení“.

Moderní turecký stát vyšel z války značně oslabený, avšak v Lausannské smlouvě z roku 1923 se zavázal chránit práva menšin.

Franco, který se narodil v roce 1881, byl novinářem, právníkem a právníkem, jenž se vypracoval vlastními silami, a patřil k vlivným členům frankofonní elity s vynikajícími kontakty na politiky a intelektuály. Jako stoupenec asimilační sítě škol Alliance Israélite se stavěl proti sionismu. Jako zástupce komunity bojoval za integraci Židů do nově nezávislého Turecka pod vedením jeho reformního, na Západ orientovaného vůdce Kemala Atatürka. Zatímco mnoho Židů emigrovalo, Franco se v roce 1920 z Francie vrátil, aby pomohl s budováním nového Turecka.

Ačkoli se Franco stal úspěšným a bohatým právníkem, obával se, že kemalistické Turecko se stává stále autoritářštějším a etnonacionalističtějším. Osmanský ideál sekulárního, pluralitního státu s rovnými právy pro všechny ustupoval do pozadí, zatímco Atatürk bojoval o udržení kontroly proti kurdskému povstání. Místo toho, jak píše Bigio, usilovala Turecká republika o vymýcení náboženství a zrušení komunitních institucí v sovětském stylu.

Poté přišla kampaň namířená proti všem menšinám, které nemluvily turecky.

Židé v Turecku žili již 2 000 let, ovšem většinu této komunity tvořili lidé latino-mluvící, kteří uprchli před španělskou inkvizicí. V Turecku žili již 500 let – a stěží je bylo možné nazvat cizinci. Stát se nicméně pustil do kampaně za turkizaci zaměřené především na jazyk. „Spoluobčane, mluv turecky!“ zněl oficiální slogan ve 30. letech 20. století. S tím, jak Řekové a Arméni mizeli ze scény, stali se Židé oblíbeným obětním beránkem. Byli obviňováni ze spekulací a obchodování na černém trhu.

V květnu 1941 byli arménští, řečtí a židovští muži, včetně Francova bratra Marcela, odvedeni do pracovních praporů. Rozhodujícím úderem však byl rok 1942, kdy stát uvalil na všechny nemuslimské menšiny drtivou daň z majetku (varlik vergesi), aby doplnil své vyčerpané státní pokladny. To znamenalo legalizované vyvlastnění nemuslimské obchodnické třídy. Spolu s dalšími 5 000 lidmi, kteří nemohli zaplatit, byl Franco poslán vykonávat vyčerpávající práci v nucených pracovních táborech. Při odklízení sněhu se mu zhoršil zdravotní stav. Zraněn zradou Turecké republiky vůči jejím věrným občanům naléhal na svého syna, aby emigroval do Palestiny.

Čtyři roky před svou smrtí, v roce 1950, napsal Franco článek „Mea Culpa“, v němž se omluvil za to, že věřil, že Židé mají v Turecku budoucnost. Jedinou ochranou před rasovou a náboženskou diskriminací byl sionismus. Zhruba 40 procent turecké židovské komunity nakonec uprchlo do Izraele.

Až do nedávné doby, kdy vyšly najevo napjaté vztahy s Izraelem za vlády islámského fundamentalisty Recepa Tayyipa Erdogana, Židé v moderním Turecku nepřitahovali přílišnou pozornost ve srovnání s tím, jak s nimi bylo zacházeno v arabských státech.

Zatímco arabské státy kriminalizovaly sionismus roku 1948, Turecko jej prohlásilo za nezákonný již v roce 1934. Zatímco arabské státy jako Irák zakázaly Židům ve 40. letech 20. století přístup do veřejné služby, Turecko tento zákaz zavedlo již ve 30. letech. Zatímco Egypt a další země Arabské ligy v roce 1947 zavedly zákon o arabizaci podniků, který nařizoval, že 75 % zaměstnanců musí být muslimové, Turecko již v roce 1923 trvalo na tom, aby byli nemuslimové z podniků propuštěni. Ti, kteří byli zbaveni svého majetku v rámci daně Varlik Vergisi, nikdy nedostali odškodnění.

Židé v arabských zemích čelili násilným nepokojům ve 40. letech 20. století, avšak jejich předzvěstí byly nepokoje v Thrákii z roku 1934, kdy turecký stát násilně vyhnal 10 000 Židů. A během relativně klidných poválečných let vypukly v roce 1955 nepokoje namířené proti řecké menšině: 30 lidí zemřelo, zatímco policie nečinně přihlížela. Dalších tisíce Židů byly donuceny odejít.

www.jpost.com/