Neviditelný pes

HISTORIE: Jak poslední český princ dal vzniknout Kanadě

19.6.2014

Když se po více než sto letech v Praze zase narodil český princ, zabalili ho do těch nejjemnějších krajek a uložili do slonovinové kolébky vykládané zlatem. Křtiny byly náramně slavné, skoro jako korunovace jeho rodičů šest týdnů předtím. Ruský vyslanec přivezl šťastné rodince v padesáti kočárech truhly potažené červenou kůží, plné vzácných kožešin. Jiní diplomatičtí zástupci spřátelených mocností přijeli v povozech tažených cvičenými polárními medvědy nebo ochočenými jeleny. Zvony všech pražských kostelů vyzváněly, div se neurvaly, a moravští sokolníci drželi na vysoko zvednutých pěstích dravé ptáky, symbol nového života království.

Byl prosinec roku 1619 a princátko dostalo po slavném předkovi jméno Ruprecht von Wittelsbach. Sudičky se nad slonovinovou kolébkou ušklíbly, že tenhle princ stráví víc než polovinu života ve vyhnanství. Z království svých rodičů byl odvezen do exilu ještě před prvními narozeninami. O čtvrt století později prchal před Cromwellem z království svého strýce Karla I.

Ruprechtovi rodiče byli kurfiřt Fridrich Falcký, hlava Protestantské unie, a anglická princezna Alžběta, známí jako Zimní král a královna. Z Prahy uprchli ještě během bitvy na Bílé hoře, a tak jejich syn Ruprecht byl pravděpodobně první český pobělohorský exulant, dost možná i nejmladší. K tomuto zbrklému útěku se váže historka, že rodičové byli tak zaneprázdněni nakládáním pokladů, které na Hradě zbyly po Rudolfovi II., že na malého Ruprechta zapomněli. Naštěstí na sebe upozornil pláčem a duchapřítomný Kryštof z Donína ho ještě stihl strčit do posledního vozu.

Rupert- child

V Haagu, kam se jeho rodiče s početným potomstvem uchýlili, byl Rupert vychováván v přísném kalvínském duchu. Zřejmě ne příliš úspěšně, protože už jako dítě získal přezdívku Robert le Diable. Rostl rychle, v osmnácti letech měřil skoro dva metry. Od čtrnácti let se účastnil různých vojenských tažení a získal pověst neohroženého válečníka.

Princ Rupert, jak mu říkali později, byl znám jako poslední renesanční člověk. Ve třech letech už kromě němčiny žvatlal i anglicky, francouzsky a česky. Na leydenské univerzitě studoval matematiku, vojenské stavitelství a technické kreslení. V šestnácti letech byl pozván na londýnský dvůr, kde překvapil svou inteligencí a zralou osobností. Strýc Karel I. mu nabídl vojenskou expedici na Madagaskar, jehož králem by se Rupert v případě vítězství mohl stát. Ruperta nabídka zaujala, ale vložila se do toho jeho maminka, která jemu i Karlovi za takové nápady od plic vynadala.

A tak se princ bez království volky nevolky vrátil na evropský kontinent, kde byla právě v nejlepším třicetiletá válka. Aspoň tak.

Rupert - warrior

Když se Rupert ve švédském žoldu potýkal s Rakušany, byl zajat a uvězněn v Linci. Kriminál to musel být fešácký, protože tam hrál tenis, věnoval se umění, dokonce s doprovodem stráže i vyjížděl na lov. Také si tam vydržoval celou menažerii včetně fenky Puddle a cvičeného zajíce, který na povel čumáčkem otvíral dveře jeho cely.

Císař Ferdinand III. Rupertovi nabízel hodnost generála a navrch jakési malé knížectví, když přestoupí ke katolictví. Rupert odmítl a raději dál úpěl ve vězení. Zdokonalil se v tenise natolik, že Samuel Pepys o něm později psal jako o čtvrtém nejlepším hráči v Anglii.

Do švarného vězně se brzy zamilovala černooká Susanne, dcera velitele pevnosti hraběte Kuffsteina. Právě když se Rupertovi podařilo Zuzanku svést a jejich štěstí neznalo mezí, strýc Karel jako na potvoru zaplatil výkupné. Potřeboval totiž Ruperta jako velitele kavalerie a později generála v boji proti Cromwellovi.

Rupert se osvědčil jako strategický génius, byť zprvu trochu mladicky zbrklý. Všude ho provázel bílý pudl Boye, kterému pověrčiví puritáni připisovali čarodějné schopnosti. Boye zatančil, kdykoliv uslyšel jméno krále Karla I., a zvedl nožičku a vyčůral se, kdykoliv slyšel jméno Pym. Princ hluboce truchlil, když byl věrný pejsek v roce 1644 zastřelen během bitvy na Marston Moor.

Princ Rupert Stuartům věrně sloužil celých třicet šest let jako generál, lodivod, korzár a admirál. Vděčný Karel II. ho odměnil štědrou apanáží a místem ve své tajné radě.

Penzionovaný válečník s titulem vévody z Cumberlandu se se svou smečkou usadil jako guvernér Windsorského paláce. Jak se zpětně díval na svou vojenské kariéru, nám poví nápis na jeho náhrobku: „Život vojáka je plný cti, ale ani pes by ho nežil.“ Konečně měl příležitost rozvíjet i jiné stránky svého všestraného nadání.

Princ Rupert

Princ Rupert, zakládající člen Královské vědecké společnosti, byl považován za učence rovného siru Isaacu Newtonovi nebo Christopheru Wrenovi. Ve Windsorském paláci si zařídil laboratoř a kovárnu. Seznam jeho vynálezů a zlepšováků je úctyhodný. Patří mezi ně první prototyp torpéda, předchůdci revolveru a kulometu, nová metoda odlévání broků, a dále užitečná slitina mědi a zinku zvaná „princův kov“. Skleněné „Rupertovy kapky“ vedly k vynálezu neprůstřelného skla. Vynalezl také novou metodu vrtání dělových hlavní, která zpřesňuje cílení, námořní kvadrant umožňující měření za bouře a „potápěcí stroj“, který se úspěšně použil pro vyzvednutí španělských zlatých mincí z vraku lodi u ostrova Hispaniola. Když se na podzim 1667 musel podrobit trepanaci lebky pro ulevení migrénových bolestí, navrhl a vykoval pro ni chirurgické nástroje.

V malířském ateliéru princ pěstoval své další talenty. Vytvořil nový způsob použití perspektivy pro zobrazování budov a techniku malování na mramoru. Uvedl do Anglie techniku mezzotintu, které se naučil v Německu. Jeho mezzotinty se dodnes považují za jedny z nejlepších.

Princ Rupert byl nadaný matematik a stejně jako jeho prababička Marie Stuartovna proslul svou schopností vytvářet a luštit kódy. Inteligence a láska k vědění byly v rodině z obou stran. Knihovna Fridricha Falckého v Heidelbergu patřila k nejslavnějším v Evropě. Rupertova sestra Alžběta, proslulá svou krásou, skromností a zbožností, se odmítla provdat a věnovala se filosofii, matematice, geografii a historii. Plynně ovládala více než deset jazyků. Stala se abatyší protestantského kláštera Herford ve Westfálsku a během období pronásledování protestantů poskytla mnohým azyl. Její korespondence s Descartem, v které kritizuje jeho myšlenky dualismu a komunikace mezi rozumem a tělem, patří mezi nejvýznačnější filosofické spisy své doby. Zachovala se i její korespondence s řadou dalších význačných myslitelů.

Dovedete si představit, jak by vypadaly české dějiny, kdyby na trůně zůstala tato obdivuhodná dynastie?

Princ Rupert se neoženil, ale uznal a štědře podporoval svoje nemanželské děti - dceru Rupertu měl s herečkou Margaret Hughes a syna Dudleyho s Francescou Bard, dcerou irského aristokrata. Ruperta se vdala a její rodina pokračuje dodnes. Dudleyho ve dvaceti letech zabila turecká šavle při obléhání Budy.

Když po úpadku baltické hanzovní ligy vzrostla cena kožešin, začal se princ Rupert ohlížet po jejich levnějším zdroji. Britské námořnictvo také potřebovalo zdroje dřeva, mědi a konopí. Ruperta napadlo, že by nebylo marné připravit Francii o monopol na výnosný severoamerický trh s kožešinami. Když se v Londýně objevili renegáti z Nové Francie, pánové Radisson a Groseilliers, pozval si je Rupert na slovíčko a vyzpovídal je ohledně indiánských zpráv o ložiscích mědi a zlata.

Princ byl se získanými informacemi spokojen a dal se do shánění finančních zdrojů pro expedici do Hudsonova zálivu. Král zapůjčil dvojstěžník Eaglet a Rupert a jeho společníci zakoupili menší loď Nonsuch. Obě vypluly v červnu 1668, expedici vedli zkušení Radisson a Groseilliers.

Eaglet s Radissonem se kvůli škodám utrpěným v bouři musela vrátit, ale Nonsuch doplula do James Bay, kde posádka pod Groseilliersovým vedením navázala obchodní styky s indiány. V srpnu 1669 Nonsuch připlula do Londýna s nákladem kožešin. Expedice nejen pokryla náklady, ale také potvrdila, že nápad přezimovat v Hudsonově zálivu není úplně hloupý.

A tak 2. května 1670 král Karel II. vydal listinu, kterou princi Rupertovi a jeho společníkům daroval veškerá moře obklopující Hudsonův záliv a povodí řek, které se do něj vlévají. Těchto 7000 slov napsaných na pěti listech pergamenu z ovčí kůže znamenalo založení nejstarší stále existující akciové společnosti na světě. Její území, zvané Rupertova země, zahrnovalo téměř polovinu dnešní Kanady, od Labradoru až po Skalisté hory, a většinu dnešních států Minnesota a Severní Dakota. Při troše dobré vůle se dokument dal vykládat tak, že území zahrnovalo i povodí řek Columbia, Fraser, Skeena a Yukon, které se vlévají do Tichého oceánu.

Na oplátku se akcionáři zavázali zaplatit dva jeleny a dva černé bobry, kdykoliv by Karel II. nebo jeho dědicové Rupertovu zemi navštívili. Tato platba byla dosud uskutečněna pouze čtyřikrát, naposledy při návštěvě královny Alžběty a prince Philipa v roce 1970. Tehdy byl královně předán živý párek bobrů v akváriu. Během předávací ceremonie se bobříci poprali, načež se začali pářit. Královna se divila, co že to dělají. Guvernér Hudson Bay Company lord Amory zachoval kamennou tvář a odvětil: „Mě se neptejte, madam, já nejsem ženatý.“

Po vydání zakládající listiny akcionáři nemeškali a v rekordním čase založili skvěle organizovanou síť pevností, ze kterých indiánům prodávali kovové nástroje, kotlíky, vlněné přikrývky a další zboží za přesně stanovený počet kožešin určité kvality. Dodnes si v obchodních domech The Bay můžete koupit tradiční bílé přikrývky s barevnými pruhy. Jejich velikost se řídí počtem vetkaných černých vláken – každé znamená jednu vydělanou bobří kožešinu.

Přítomnost pevností Společnosti Hudsonova zálivu na jinak řídce osídleném západě Severní Ameriky byla v roce 1818 rozhodující při určování anglo-americké hranice. Kanada tedy vděčí poslednímu českému princi mimo jiné za to, že má tichomořské pobřeží. Ruprecht von Wittelsbach sice svou zemi nikdy nenavštívil, ale byl první z dlouhé řady českých exulantů, kteří se o ni zasloužili.

© Zuzana Kulhánková 2014



zpět na článek