HISTORIE: Izrael a Jeruzalém
Jeruzalém má duchovní význam i pro křesťany. V Betlémě 7 km od Jeruzaléma se narodil Pán Ježíš, v Nazaretě strávil své dětství, v Galileji činil zázraky a v Jeruzalémě zemřel za hříchy světa, po třech dnech zde vstal z mrtvých a z Olivové hory vystoupil do nebe. Na hoře Sijón byli učedníci Ježíšes naplněni Duchem svatým.
Stále se opakuje tvrzení, že je Jeruzalém (arabsky Al Kuds) zmíněn v Koránu a že má význam pro muslimy. Údajně měl z Jeruzaléma prorok Mohamed "vykonat svou noční jízdu do nebe". To však není prokázané. Jeruzalém se výslovně nikde v Koránu nevyskytuje. Ve zmíněné súře 17 je pouze řeč o "vzdáleném místě". Až do roku 923 nezmiňuje žádný arabský historik té doby Jeruzalém jako svaté město muslimů. Legenda vzniká teprve 300 roků po Mohamedově smrti, že to "vzdálené místo" je Jeruzalém, odpovídá muslimskému boji o politickou moc. Proto muslimové tvrdí, že Mohamed vystoupil do nebe ze stejného místa jako Pán Ježíš.
Přes tisíc roků byl Izrael pouští a močálem, ani kočovníci se zde nechtěli usadit. Teď, kdy se z pouště stala zahrada a na ruinách z biblických časů byla vybudována kvetoucí města, požadují Arabové zemi jen pro sebe. Právě proto, že země má dnes pro Izrael opravdu cenu, vedou se o ni tak urputné války. Cizinci přehlížejí, že chování ozbrojených Izraelců je reakcí na předcházející akce. Národ, který je vystaven terorismu, se musí podle toho zařídit. V kterých arabských sídlištích se musejí odpadkové koše a nádoby zajišťovat proti bombám, jak je tomu v izraelských městech? Nebo musejí mít arabští školáci na svých vycházkách ozbrojený doprovod? Proč se nemusejí Arabové chránit? Protože židovští extrémisté nepoužívají zdaleka tak agresivních metod jako arabští extrémisté. Všechny války byly Izraeli vnuceny. Hned po vyhlášení státu Izrael jej přepadly arabské armády s cílem vyhnat a vyhubit židovské obyvatelstvo. Později musel vést Izrael další sebeobranné války (Sinajská válka, Šestidenní válka, Jomkipurská válka).K tomu ještě započítáváme vyčerpávající "opotřebovávací válku".
Palčivým problémem arabsko-izraelského konfliktu je osud palestinských uprchlíků. Palestinští uprchlíci jistě trpí v utečeneckých táborech a z lidského hlediska zaslouží soucit. Nicméně osudem palestinských uprchlíků není vinen Izrael, ale arabské státy. Roku 1947 OSN většinou hlasů schválila rozdělení britského mandátního území na dva státy, židovský a arabský. Usnesení vstoupilo platnost 14. května 1948. Arabské státy je ale odmítly a právě založenému státu Izrael, kde žilo 650 tisíc Židů, vyhlásilo 160 milionů Arabů válku. Z lidského hlediska bylo jasné, kdo vyjde z tohoto konfliktu jako vítěz. Proto velitelé arabských vojsk vyzvali své soukmenovce, palestinské Araby, aby na dva týdny opustili Izrael, protože "naše bomby neumí rozeznat Žida od Araba, až budeme Židy bombardovat a zbytek zaženeme do moře." Tisíce Arabů tak opustily tuto oblast v naději, že se za dva týdny "vrátí přes hory židovských mrtvol, aby vyplundrovali prázdné židovské domy".
Připomínám výroky Arabů na adresu Židů a Izraele:
Azzam Paša, generální tajemník Arabské ligy řekl 15. května 1948: "Tohle bude válka, která Židy zničí, něco jako křižácké výpravy a mongolské krvavé lázně dohromady."
Amin al Husseini, jeruzalémský muftí, vyzval 17. května 1948 ke Svaté válce: "Pobijte všechny Židy, všechny je vyhubte."
Splnilo se však heslo Davida Ben Guriona: "Kdo nevěří na zázraky, není žádný realista."
Proti všemu očekávání zvítězil Izrael, Arabové (700 000) zůstali venku a tak začal problém palestinských uprchlíků. Existuje o nich několik stovek rezolucí: Neexistuje ale žádná o židovských uprchlících z arabských zemí (900 000), kteří byli drasticky ožebračováni a vyhnáni. Osud těchto uprchlíků OSN nezajímá. Dokud bude OSN "v zajetí" muslimské a komunistické propagandy, nemůže hrát významnější roli při řešení mezinárodních konfliktů.
