Papež František se za to, že v Arménii připomněl genocidu Arménů z roku 1915 a vyjádřil nad ní lítost, dočkal napomenutí: turecký vicepremiér pravil, že zmínka byla „velmi nešťastná“ a že „připomíná mentalitu křižáckých výprav“. Mluvit jedním dechem o současné hlavě římskokatolické církve a o křižáckých výpravách je samozřejmě nesmysl, což o to, krom toho se tehdejší masakry neodehrávaly v Turecku, nýbrž v osmanské říši, ale problém s pohledem na minulost tu nepochybně je.

Napřed tedy k tomu, co se před 101 lety stalo: Od 24. dubna byli v Istanbulu a po celé zemi zatýkáni představitelé Arménů a 29. května vydal Mehmed Talat paša, osmanský ministr vnitra, tzv. Vysídlovací a vypořádávací zákon. Na jeho základě byli Arméni sídlící v osmanské říši – tedy ti, kteří nebyli rovnou vyvražděni – deportováni do řady koncentračních táborů v syrské poušti, kolem Aleppa a v Dajr Az-Zauru. Slovo „vypořádávací“ v názvu zákona znamenalo, že Arméni museli veškerý majetek nechat na místě s tím, že se jim po návratu vrátí. 26. září 1915 osmanský senát ratifikoval zákon o opuštěném majetku a arménský majetek byl zabaven a rozdělen Turkům. Ono už by ho stejně nebylo moc komu vracet... 5. února 1919 byl v Istanbulu zřízen tribunál, který vládu, jež vraždění a deportace nařídila, odsoudil k smrti za „deportace a masakry“. Jenže lidé, jichž se uložený trest týkal, nebyli k mání, uprchli po prohrané válce.

„Genocida“ je pojem z mezinárodního práva, který v roce 1915 ani v roce 1919 ještě neexistoval. „Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy“ přijalo Valné shromáždění OSN 9. prosince 1948. Úvahy o tom, zda někdo mohl spáchat genocidu, když mezinárodní právo ještě takový pojem neznalo, však pokládám za poněkud formalistické. Ostatně víme, že mezinárodní soudní tribunály se zřizují tehdy, když v zemi, kde ke genocidě došlo, není naděje na odsouzení a potrestání viníků. Zřizovat nějaký mezinárodní tribunál v záležitosti masakrů Arménů v roce 1915 asi nemá mnoho smyslu, žádný z provinilců už dávno nežije a navíc ty hlavní odsoudila k smrti jejich vlastní země.

Hrůzy roku 1915 ale leží Arménům velice na srdci, a protože arménská diaspora je několikanásobně početnější (a vlivnější) než samotná Arménie, přijímají různé parlamenty zákony či usnesení, jimiž někdejší vraždění a vyhánění Arménů označují za genocidu a odsuzují. Nejzajímavější mi na celé té věci přijde, jak úporně představitelé Turecka, téměř stoprocentně podporovaní obyvatelstvem, brání zločiny osmanské říše, která je sama stihla odsoudit a většinou i potrestat (hlavní pachatelé byli povražděni v exilu, kam uprchli). Přičítám to malému či špatnému povědomí o minulosti, které lze léčit pouze všeobecnou vzdělávací kampaní s použitím masových médií. Ale není proč se moc divit: ono se totiž úplně stačí podívat, jak čeští občané po šestadvaceti letech svobody vnímají vyhnání sudetských Němců v roce 1945.

LN, 1.7.2016