Posledně jsem se tu zmiňoval o polské režisérce Agnieszce Hollandové v souvislosti s jejím filmem Šarlatán. Z dětství se pamatuju, jak se mluvilo o pánovi, k němuž se chodí léčit i Zápotocký. Víc mě ale zaujal jiný film téže režisérky nazvaný Pan Jones. Musí se načerno stáhnout z internetu, tam je k mání s vloženými českými titulky.
Upozornil mě na něj komentář politologa Josefa Mlejnka na stanici ČRo Plus. Jde o film historický, titulní postava Gareth Jones skutečně žil. Jako novinář přivezl z Ruska do Evropy informace o hladomoru z let 1932/1933. Svět ale nechtěl tyto zprávy vnímat. Připomeňme třebas tu známou předscénu z Osvobozeného divadla, ve které Voskovec s Werichem duchaplně ironizovali nafouklá bříška dětí umírajících hladem. Kolik jich tenkrát umřelo, není spočítáno, odhady jdou od tří milionů nahoru. Svět, zvláště pak ten intelektuální, víc než Jonesovi věřil moskevskému zpravodaji New York Times Walteru Durantymu, který nadšeně referoval o úspěších Sovětského svazu. Ukrajina se dnes snaží, aby svět uznal tehdejší hladomor jako komunistickou genocidu. Světu se do toho zjevně nechce. To bychom byli o krůček dál k uznání, že nacismus a komunismus jsou dva čerti z jednoho pytle. Do toho není velká chuť. S komunismem se zapletlo příliš mnoho veličin, než aby tahle teze došla obecného uznání.
Přijde mi nepochopitelné, proč se ten film nedostal ani do České televize. Když už Josef Mlejnek připomněl neuváděný film polské režisérky, dovolím si připomenout jiné jméno s hladomorem spojené – Viktor Kravčenko. Taky na něj mám dětskou vzpomínku. Komunistická propaganda ho v padesátých létech přibíjela na pranýř těmi nejhrubšími hřeby, až ho zatloukla. Dnes ho nikdo nezná. Tento sovětský inženýr a diplomat požádal v roce 1944 o azyl v USA. V roce 1946 vydal v Americe knihu Zvolil jsem svobodu. Popisuje v ní ukrajinský hladomor a poměry v gulagu, zažil to na vlastní kůži. Soukolím Stalinovy mašinérie prošel natolik úspěšně, že ho za války poslali do USA, kde přebíral dodávky do SSSR, a tam se rozhodl svědčit.
Celý pokrokový svět se proti němu postavil a francouzský časopis Les Lettres françaises ho dostal až k soudu. Proti němu se u soudu postavily intelektuální špičky jako Frédéric Joliot-Curie, Roger Garaudy nebo spisovatel Vercors. Evropa ale byla tehdy plná uprchlíků a Kravčenkovi obhájci našli konkrétní lidi, kteří vystoupili v jeho prospěch jako svědci jednotlivých pasáží inkriminované knihy. Souboj s intelektuální elitou obhajující masovou vraždu je obsah druhé Kravčenkovy knihy. Ta se jmenuje Zvolil jsem spravedlnost. Kravčenko soud vyhrál. Jak to se spravedlností dopadlo? Že by happy end? Ne. NKVD ho dopadla a zabila střelou do hlavy. Jeho jméno je zapomenuto. A New York Times? Ten je pořád stejně progresivní.
LN, 7.9.2020