Antisemitismus je prastará ideologie, která se objevila již ve starověku a s určitými proměnami trvá dodnes. Někteří současní antisemité (zejména nacisté) obviňují Židy, že se „spikli“ s komunisty. V současnosti jsou nejrozšířenějšími formami tzv. „pravicový extrémismus“ a „ultralevicový extrémismus“.

Za extrémně pravicovou formu nenávisti politologové označují nacistickou ideologii, byť má velmi blízko k ideologii ultralevicové. Obě politické skupiny si našly stejný cíl nenávisti, Izrael, sionisty, Spojené státy, „vrahy z volstrýtu“ a ilumináty. Obviňují Židy, že ovládají USA, světovou ekonomiku a vůbec celé dění. Ovšem nacistický antisemitismus je „pokrokovou“ společností, odsuzován, ideologie nadřazení rasy, krve a půdy není pro evropského levicového liberála přijatelná, avšak schvalován a vyžadován je antisionismus. Mnozí novináři v Evropě jedou podle tvrdé antisionistické linie, která se zrodila v Sovětském svazu. Je pravdou, že mnoho odpadlých Židů se přidalo k bolševické revoluci a pomohlo nastolit krvavý teror (z čehož jsou obviňováni dodnes nacisty); je však nutno rozlišovat mezi většinou Židů (asimilovaných, ortodoxních a sionistických) a jejich druhou skupinou – těch, kteří se ideologie judaismu, sionismu a židovských kořenů ve jménu revoluce zřekli a mnohdy se podíleli na pronásledování svých bývalých souvěrců a ničení synagog. O vztahu mezi Židy a počátku bolševického hnutí odkazuji na článek Jak je to s termínem „židobolševismus“ (NP, 23.3.2013).

Zde upozorníme na sovětskou protižidovskou linii od éry J. V. Stalina do 80. let 20. století. Po nástupu Stalina byli bolševici židovského původu zbaveni moci, pouze za druhé světové války Stalin dočasně utlumil antisemitismus, dovolil vznik Židovského antifašistického výboru, jehož nejvýznamnější osobností se stal Solomon Michoels, avšak po skončení válečného konfliktu propukl v SSSR antisemitismus naplno. Stalin Židovský antifašistický výbor zrušil a posléze došlo k frontálnímu útoku proti židovským spisovatelům, malířům, hudebníkům a intelektuálům všeho druhu. Tisíce židovských umělců, mezi které namátkou patřili Perec Markiš, Icik Fefer, David Bergelson, David Hofštejn, byly během zinscenovaných procesů odsouzeny k trestu smrti. Tvrdá ruka režimu dopadla i na uměleckého ředitele státního židovského divadla Benjamina Zuskina. Popraveni byli i bývalí redaktoři novin Izvestija Emilia Teuminová, Ilja Vatenberg a překladatelé Chajke Vatenbergová a Leon Talmi. Situace gradovala roku 1953, kdy devět lékařů, šest z nich židovských, bylo obviněno, že se ve spojení s britskými, americkými a sionistickými agenty pokusili otrávit Stalina. Tento monstrproces se měl stát předehrou ke Stalinovu "konečnému řešení židovské otázky", k hromadné deportaci všech Židů na Sibiř. Zasáhl však osud - Stalin zemřel před začátkem soudního procesu s lékaři. Jeho nástupci soudní řízení zastavili. Velká část zbývajících židovských umělců a intelektuálů odešla do nově zřízeného židovského státu a tento exodus pokračoval v různých vlnách až do současné doby. Ale i po Stalinově smrti pokračovala v zemi tvrdá protižidovská linie, která „zmutovala“ v tzv. „antisionismus“. Po holocaustu, masové vraždě Židů, už nebylo vhodné útočit na Židy přímo, tak sovětští ideologové přišli s označením „sionista“ a člověk s tímto „cejchem“ neměl přílišnou možnost prosadit se profesionálně, kulturně či politicky.

Po Stalinově smrti se dostal do čela Nikita Chrusčov, který na tajném zasedání UV KSSS Stalinovo jednání zavrhl. Jako první tajemník komunistické strany Ukrajiny sdílel tamější antisemitismus. Vždyť na Ukrajině bezprostředně po skončení druhé světové války došlo k několika pogromům. On sám po německé kapitulaci zastavil návrat židovských uprchlíků, kteří se domáhali svého domova. Své jednání ospravedlnil slovy: „Není v našem zájmu, aby Ukrajinci spojili návrat sovětské moci s návratem Židů.“ Když se dostal až na vrchol mocenské pozice, dal protižidovské propagandě jiný směr, zavedl termín „hospodářská kriminalita“- došlo k devíti zmanipulovaným procesům, při nichž bylo odsouzeno k trestu smrti velké množství Židů a jejich jména byla vystavena veřejnému ostouzení. Celkový počet synagog klesl za Chrusčovovy vlády ze 450 na 60. Nařídil, aby Akademie věd Ukrajinské SSR vydala nechvalně známý antisemitský traktát Judaismus bez příkras „komunistického Rosenberga“ Trofima Kyčka. Za Chrusčovovy éry se dramaticky obnovilo obvinění z rituální vraždy, propukaly antisemitské bouře, vzplály synagogy jak za doby hitlerovského nacismu v Německu.

V době vlády Stalina a Chruščova sovětská antisionistická propaganda sílila, mohutněla co do intenzity a obsáhlosti. Zdůrazňovala spojení mezi sionismem, Židy a judaismem. „Židovská kázání jsou kázání buržoasních sionistů,“ bylo oznámeno v rozsáhlém kázáním v ukrajinštině z Korovogradu dne 9. listopadu 1959. Kujbyševské noviny Volžskaja kommuna 30. září 1961 napsaly:„Charakter židovského náboženství slouží politickým záměrům sionistů.“ Noviny Kommunist Moldavii v roce 1963 otiskly titulek: „Sionismus je neoddělitelně spojen s judaismem.“ Stovky článků v časopisech i v novinách po celém Sovětském svazu zobrazovaly sionisty (tj. Židy) a izraelské představitele jako spolutvůrce spiknutí založeného na Protokolech sionských mudrců.

Velmi krátký oddech pro Židy nastal po Chruščovově pádu roku 1964, ovšem po triumfálním vítězství Izraele nad arabskými agresory se sovětská moc k brutální antisemitské kampani vrátila. Kampaň proti Židům se stala trvalým rysem sovětského politického systému; byla vedena pod krycím názvem „boj se sionismem“. Po šestidenní válce charakterizovala Sovětskaja Latvia sionismus jako „mezinárodní Cosu Nostru se společným centrem, společným programem a se společnými fondy“. Trofim Kyčko ve své knize Judaismus a sionismus vydané roku 1968 použil tyto obraty: „Šovinistická idea o božské vyvolenosti židovského lidu je ideou mesiášství, nadřazenosti a vlády nad národy světa.“ Sovětský antisionismus byl produktem východoevropské levice naroubovaným na leninský antiimperialismus. Opět dramaticky poklesl počet Židů na vysokých školách, úřadech a v politické sféře. Mezi léty 1968-1969 jich studovalo 119 900, zatímco v letech 1975-1976 už pouze 66 900 a nakonec roku 1977 nebyl na univerzitní studia přijat ani jediný Žid; a tímto způsobem se postupovalo ve všech sférách veřejného dění. V této politice se projevovaly určité rozpory - na jedné straně Židy využít a vykořisťovat, jindy uvěznit či vyhnat.

Roku 1971 se Brežněv rozhodl otevřít hraniční závory a v průběhu dalšího desetiletí smělo odejít čtvrt miliónu Židů. Ale po každém nárůstu emigrantů došlo k prudkému nárůstu soudních procesů se Židy. Ti, kteří chtěli emigrovat, museli projít složitou, ostudnou procedurou. Židovský uchazeč o vízum potřeboval doporučení od zaměstnavatele, což často vedlo na pracovišti k jamémusi „lidovému procesu“- na veřejné schůzi byl zrádný pracovník zavržen a propuštěn ze zaměstnání. Často zůstal bez práce, bez peněz a vystavoval se riziku, že půjde do vězení za „příživnictví“ ještě před tím, než získá kýžené výjezdní vízum. V 80. letech se výjezdní procedura ztížila, uchazeči museli čekat roky, za každý další byrokratický krok museli platit stovky rublů a nakonec museli veřejně podstoupit pohanu: vzdát se sovětského občanství.

Sovětští komunisté líčili sionismus jako formu kolonialismu a imperialismu (nejvyššího stádia kapitalismu). Na začátku 70. let se stal hlavním sovětským ideologem Vladimír Begun, který napsal dílo Plíživá kontrarevoluce (1972), v němž nazval Bibli „nepřekonatelnou učebnicí krvežíznivosti, přetvářky, zrady, bezcharakternosti a morálního úpadku, žádný div, že sionisté byli gangsteři, když své ideje čerpali ze svitků svaté Tóry a receptu Talmudu“. Na závěr zmíním sovětského politika Valerije Jemeljanova, který v memorandu ústředního výboru ze dne 10. ledna 1977 píše: „Ameriku ovládli spiklenci, sionisté a zednáři, v jejichž čele stojí zdánlivě prezident Carter, ale ve skutečnosti tomu šéfuje „gestapo B´nair Brith“. Sionisté pronikli do gójské společnosti pomocí zednářů, z nichž každý byl aktivním sionistickým informátorem. Sionismus samotný byl založen na židovsko-zednářské pyramidě.“

Komunističtí ideologové v 80. letech stvořili novou antisemitskou konstrukci. Komunisté obvinili sionisty z toho, že jsou rasistickými následníky nacismu. „Pravdivost“ tohoto obvinění vycházela z „důkazu“, že samotný Hitlerův holocaust byl židovsko-nacistickým spiknutím, které mělo za cíl zbavit se chudých a nepoužitelných Židů pro sionistické plány a územní expansi. Vždyť samotný Hitler, jak se uvádělo, převzal své ideje od Herzla. Židovští milionáři, kteří ovládali mezinárodní finanční kapitál, nařídili židovsko-sionistickým představitelům, aby pomáhali SS, a Gestapu hnát nepotřebné Židy do plynových komor a pecí krematorií. Na pozadí této smyšlenky o židovsko-nacistické konspiraci obvinila sovětská propagandistická mašinerie izraelskou vládu ze zvěrstev v průběhu libanonských vojenských operací roku 1982. Sovětští novináři, politici a ideologové obvinili sionisty, že měli velkou radost, že se mohli přidat k Hitlerovi při vyhlazování svých „méněcenných“krajanů, není tudíž překvapením, že likvidují naprosto bezbranné libanonské Araby, které opět berou jako druhořadé tvory.

Tento povážlivý vývoj v antisemitské politice sovětské vlády byl více než návratem k carské praxi, rozdíl byl jen v tom, že carský režim vždy dovoloval Židům, aby hromadně emigrovali. Sovětský režim se co do zločinnosti zařadil hned za hitlerovský režim - z ideologických důvodů vyhladil celé třídy lidí. Kdyby se položilo rovnítko mezi Židy a sionismus, pro který měla sovětská doktrína místo jen na šibenici, bylo by pak pro stranické vedení velmi jednoduché ospravedlnit ideologickým jazykem krajní opatření proti 1 750 000 sovětským Židům, například oživit Stalinův plán z let 1952-1953 a hromadně je deportovat na Sibiř. Tyto úporné pomluvy se objevily i v OSN.

Už Společnost národů projevila v meziválečném období neschopnost chránit židovské obyvatelstvo před nacisty, avšak aktivně se nepodílela na jejich pronásledování. Při zasedání Valného shromáždění OSN 1. října 1975 byl se všemi poctami přijat kanibal a vrah, ugandský prezident Idi Amin. Byl zodpovědný za hromadné masakry vlastních lidí. Zástupci arabských zemí mu aplaudovali vestoje, když prohlásil: „Je škoda, že nemůže stát Hitlerova socha v Německu; tak se postarám o vztyčení památníku tohoto velkého muže v Ugandě.“ Dále zavrhl sionisticko-americké spiknutí, požadoval vyloučení Izraele z OSN a jeho konečné vymýcení i s obyvateli. Ovšem o 16 dní později dosáhli komunističtí a arabští představitelé svého největšího triumfu, když třetí výbor Valného shromáždění schválil 70 hlasy ku 29 (27 se zdrželo, 16 nepřítomných) odsouzení sionismu jako formy rasismu. 10. listopadu 1975 pak schválilo rezoluci celé Valné shromáždění v poměru 67 ku 55, 15 členů se sdrželo. Chaim Herzog, budoucí izraelský prezident upozornil přítomné delegáty, že hlasování proběhlo v den sedmatřicátého výročí Křišťálové noci (velkého protižidovského pogromu v nacistickém Německu). Hlas rozumu zazněl od amerického delegáta Daniela P. Moyhana, jenž pronesl s ledovým opovržením „Spojené státy slavnostně prohlašují před celým Valným shromážděním OSN a před celým světem, že neuznávají tento hanebný akt, nebudou se jim řídit a nikdy se s ním nesmíří."

Jedno z hlavních ponaučení židovských dějin je, že opakované slovní útoky vedou dříve či později k fyzickému násilí. Po celá staletí představovaly antisemitské texty stále znovu strašlivou inspiraci, která vrcholila potoky židovské krve. Nacistické konečné řešení bylo výjimečné svými zvěrstvy, nicméně jeho předobrazem byla antisemitská rasistická teorie z 19. století. Antisemitský příval ze sovětského bloku a arabských států vytvořil svoji vlastní formu násilí - státem financovaný terorismus. Největšími teroristickými organizacemi se staly Organizace pro osvobození Palestiny, Lidová fronta pro osvobození Palestiny, Lidová fronta pro osvobození Palestiny- Hlavní vedení. Tito teroristé smutně prosluli mnohými strašnými zločiny, např. masakrem izraelských sportovců v Mnichově a pokusem o vraždu izraelských a diasporních Židů v Entebbe.

Potřeba Státu Izrael se po celou jeho existenci nezmenšila. Izrael se stal útočištěm obětí evropského i arabského antisemitismu a poskytl přístřeší těm, kdo přežili holocaust. Domov v něm našly i židovské komunity vyhnané z arabského světa. Izrael se stal garancí záchrany ohrožených Židů kdekoliv na světě. Stal se strážcem Židů shromážděných uvnitř jeho hranic a jediným reálným garantem toho, že nedojde k dalšímu holokaustu. Neúnavná kampaň sovětského a arabského antisionismu budila dojem, že pokud by se jim naskytla příležitost, mohli by se pokusit samostatně nebo společně sáhnout po dalším konečném řešení. Izrael musel počítat s touto možností a vyzbrojit se pro ni.