Některé historické události bychom si měli častěji připomínat. Proč? Není to poprvé, kdy Evropa jako celek, nebo chcete-li některé její státy, musí řešit velice nezáviděníhodné problémy. Žijeme sice již 70 let v míru, ale ještě před sto lety se Evropa zmítala v ošklivé válce nazvané první světovou. Bohužel, následná poválečná uspořádání a nejrůznější smlouvy byly v podstatě příčinou oné strašné války druhé. Dnešní události spojené se situací v Řecku nebo na Ukrajině mnohé z nedávné historie tak trochu připomínají.

V roce 1919 jednali plných šest měsíců zástupci Centrálních mocností a Státy dohody o praktickém ukončení první světové války. Jedním z výsledků byla Versailleská mírová smlouva. Její velice tvrdé podmínky pro Německo, diktované především Francií, k nimž měly zásadní výhrady například Spojené státy, nepřinesly bohužel nic dobrého. Přinesly také mimo jiné mezinárodní izolaci Ruska a Německa. O jisté řešení se pokusili zástupci 29 zemí v dubnu 1922 na tzv. Janovské konferenci. Šest dní po jejím zahájení se dohodli zástupci Německa a budoucího Sovětského svazu na smlouvě, která zcela podkopala základy Versaillské „mírové“ smlouvy. Stalo se tak 16. dubna 1922 v italském hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo. Ruský lidový komisař zahraničí Gregorij Čičerin a německý ministr zahraničí Walther Rathenau podepsali tzv. Rapallskou smlouvu.

Ta mimo jiné umožnila Německu obnovit zbrojní průmysl v míře nevídané a Versaillskou smlouvou nepředpokládané. Obě země začaly vytvářet společná vojenská školicí střediska a následovala bouřlivá hospodářská spolupráce doprovázená značnými úvěry poskytovanými Sovětskému svazu z německé strany. A také intenzivním zbrojením a vzájemným předáváním poznatků vojenské vědy. Nepomohlo ani to, že byl na Walthera Rathenaua spáchán v červnu 1922 atentát, který ministr nepřežil. Oba státy si vzájemně pomohly na nohy navzdory ostatním „vítězům“ první války.

Následovalo osmnáct let spolupráce obou států a neustálé uzavírání nějakých smluv. Tou poslední byl 23. srpen 1939 (pakt Ribbentrop-Molotov), jímž si obě země vlastně v tajné doložce rozdělily podstatnou část Evropy. Vyšlo to najevo až při Norimberském procesu, v SSSR se o tom začalo hovořit až v roce 1990. Je pravdou, že druhá světová válka započala 1. září 1939, když Hitler napadl Polsko ze strany jedné a Stalin o 16 dní později ze strany druhé. Oběma stranami byla uzavírána jedna tajná doložka za druhou. Podle jedné z prvních byly některé sovětské jednotky podřízeny německému velení v případě potřebných akcí proti „polským bandám“. V Brestu pak byla uskutečněna společná vojenská přehlídka Wehrmachtu a Rudé armády. Vojáci obou armád prožívali euforii přátelské družby. Stalin tvrdil, že mu v případě útoku na Polsko šlo především o bezpečnost Bělorusů a Ukrajinců.

Jak se historie opakuje, že? Nemá cenu vše vypočítávat. Když v květnu 1941 zaútočil Hitler na Francii, která po šesti týdnech kapitulovala, vyslovil Molotov velice srdečné blahopřání německému velvyslanci k úžasnému německému vítězství nad Francií.

Během druhé poloviny roku 1939 a během celého roku 1940 bylo sovětsko-německé přátelství zpečetěné v září především polskou krví umocněno sovětskými dodávkami strategických surovin. Hitler dostal jen za tuto dobu 865 000 tun ropy, 1 462 000 tun pšenice a 140 000 tun manganu a značné množství dalších komodit. Poslední vlak se surovinami přejel hranice ve stejnou chvíli, kdy začal Hitlerův útok na Sovětský svaz. Ten ovšem také začal již před 19 lety v Rapallu. Dvě totality se vždy dostanou nakonec proti sobě.

Ale vraťme se do roku 1922. Janovské konference se účastnila i československá delegace. Jeden z jejích členů, sociálnědemokratický poslanec Antonín Němec, o tom dne 22. května 1922 referovat v Národním shromáždění. Jeho slova do jisté míry bohužel přejímala to, co přijde, ale podivuhodně se tak trochu shodují s tím, co se nyní v Evropě objevuje. Jde o náhodu, či o nějaké prokletí? Nebo o něčí neschopnost? Vybral jsem jen pár pasáží; projev to byl dlouhý a promyšlený. Pochopitelně, je třeba si odmyslet různé archaismy a dobové reálie.

Poslanec Němec: Mezinárodní hospodářská konference v Janově, o níž dnes již celý den jednáme, byla všude s velkým napětím provázena. Měla řešiti hospodářské úkoly, které však nejen neřešila, nýbrž se řešení jich ani nepřiblížila a dostala se na docela jiné pole, na pole politické.

Když se podíváte blíže, vidíte, že rozpaky v Cannes zplodily Janov a bezúčinnost janovské konference zplodila zase Haag, aby znovu bylo prokázáno, že kapitalistické řády byly světovou válkou otřeseny až ve svých základech, že nelze hospodářsky nemocný svět vyléčiti spekulacemi a konferenčními řečmi, i kdyby byly sebe důmyslnějšími a ve formě nejbrilantnější předneseny. Válka vznikla z příčin hospodářských a sociálních a strašlivé její důsledky nemohou býti jinak zažehnány než zase činností hospodářskou, změnou, jak jsem již řekl, řádů hospodářských.

Cechovní diplomaté se scházejí a konají nákladné a dlouhé porady o úpravě poměrů hospodářských a zkonsolidování Evropy, a zatím pokračuje v ní finanční a sociální rozvrat silou nezadržitelnou a my jsme mnohem blíže bankrotu kapitalistického hospodářství Evropy než její konsolidaci hospodářské. Dokud tato nebude provedena, nebude konsolidace politické ani sociální v Evropě.

Když se podíváte na stav průmyslu, vidíte, že nevyváží ani z daleka tyto ohromné schodky, jež možno jedině zmírniti k snesitelnosti snížením státních dluhů a daní. Jest však naděje na to? Jest možno doufati, že něco takového bude v dozírné době provedeno, ba, že to může býti provedeno? Zajisté, že ne! Nelze na to prozatím ani zdaleka pomýšleti.

Když se podíváte na jednotlivé státy a jejich finanční stav, poznáte hned na první pohled, že poměry jsou naprosto neudržitelné a že spějeme k naprostému rozvratu, a kdybychom deklamovali a povídali cokoli, nic nám to nepomůže.

Že tomu tak jest, že jsme v naprostém rozvratu, to nám ukazuje na př. Německo. Německo má platiti 278 miliard fr. ve zlatě. K tomu ohromné výdaje na armády francouzské, anglické a americké v obsazeném území porýnském. A tu když ptáte se lidí, kteří jsou odborníky, sdělí vám, že tolik zlatých mincí není na celém světě. Je to také naprosto nemožno, když si představíte, co tyto vojenské náklady toho obsazení tam stojí, je přirozeno, jestliže je do 31. května t. r. stanovena lhůta k zaplacení části reparace, že ta lhůta asi nebude dodržena, poněvadž Německo těchto prostředků prostě nemá. Podíváte-li se na účinky, vidíte: Marka klesá, tím přirozeně stoupají mzdy a platy. A když stoupají mzdy a platy, tak se tiskne, a čím více se tiskne, tím více zase marka klesá, tím více stoupá drahota, a tak to jde v tomto okruhu dále, že přijde jednou den, kdy už to konečně zajisté nepůjde dále a bude následovati naprostý rozvrat – krach. Tak na př. v posledních dnech v Německu byly zvýšeny platy státním úředníkům a zřízencům o 50 miliard marek. Těch 50 miliard marek se tedy vytiskne a hodí se na peněžní trh a představte si nyní účinky toho. Jeden význačný finančník v Berlíně nám řekl, když jsem s ním o těch věcech mluvil: Dokud se bude tisknouti, dokud bude tiskací stroj v činnosti, není možno mysliti na nějakou nápravu a ten tiskací stroj vlastně připravuje úplný rozvrat Německa a občanskou válku, která z toho vznikne. To tedy řekl vynikající finančník. My jsme mu odporovali, ale co řekl: Když se podíváte na vítěznou Francii, seznáte, že Francie dluhuje cizozemsku 83.272 milionů franků, z nichž platí ročně 4828 milionů franků úroků. Naproti tomu má od spojenců Francie dostati 8873 milionů franků, zůstává tedy cizozemsku dlužna 74.399 mil. franků, z nichž platí 4300 mil. fr. úroků. Vedle toho má však vnitřní dluh přes 200 mil. fr. a dohromady je jí tedy platiti 9 miliard fr. úroků. To nesežene, i když bude dostávati pravidelně všechny ty reparace z Německa.

A nyní, jak je to ve Velké Britanii, státě vítězném? Tam stouply výdaje státní pětkráte, anglické bohatství však nevzrostlo, naopak pokleslo a nyní tedy, když sledujete, že státní dluh se zdesateronásobní a roční platy na tyto dluhy zpateronásobily, vidíte, že i tam stejné příčiny mají stejné účinky. Třeba se nejeví takovým křiklavým způsobem jako jinde, ale přece je viděti, že se jim tam dobře nevede a že poměry jsou tam také neudržitelné jako jinde.

A jak je to ve Spojených Státech? Před válkou měly 3 miliardy dolarů státního dluhu. Nyní vzrostl státní dluh už na 25 miliard dolarů, tedy ze 3 na 25 během několika let. A tu se říká, že Amerika je tak bohatá, že nikdo jiný není s to, aby nějakým způsobem se proti Americe finančně postavil, a že ona všechno dovede zdolati.

A nyní, přátelé, když se podíváte na Rakousko, Uhry, Polsko, všude tam, kde se tiskne, musíte se ptáti, kam to může dospěti a co může z toho vzniknouti. Čím více se tiskne, tím přirozeně klesá kupní síla papírových peněz a tím více roste fikce, že to vlastně nejsou peníze, že to jsou jen poukázky.

Ale nemám v to žádné důvěry, poněvadž jednání ruských sovětů v Janově nebylo toho rázu, aby vzbuzovalo valnou důvěru, neb všechno jejich jednání není takové, abychom mohli očekávati, že s nimi v dozírné době bude možno vážně a účelně jednati. Jedna věc se v Janově jaksi vytyčovala jako veliký úspěch politiky ruské a politiky německé: smlouva Ruska s Německem je prý velikým úspěchem německé a sovětské diplomacie. Vážení přátelé! Já se na tu věc dívám poněkud jinak; smlouva tato je sice zcela pochopitelná, ale když se podíváte blíže, vidíte, že stát úplně rozvrácený vyhledává společenství státu, jenž stojí těsně před rozvratem.

Zejména je pozoruhodno, jak si tam počínalo Rusko. Ač prohlašuje všude, že jest státem čistě dělnickým, že nemá jiného zájmu na mysli než zájem a potřeby dělnictva, a vedle toho ještě že hájí zásady socialistické a komunistické, v Janově se ukázalo, že tam nehájilo Rusko nic jiného než jenom státní zájem sovětů, že o věci ostatní neměla ruská delegace nejmenší péče a starosti.

Tam není svobody spolčovací, není svobody shromažďovací, není svobody tiskové, co není komunistické, je všecko potlačeno, a co nejhlavnějšího, není tam parlamentu, není parlamentní kontroly sovětských činitelů a následkem toho nemůžeme považovati takový stát za pokrokový, nýbrž prohlašujeme, že je to stát naprosto absolutistický, ba mnohem absolutističtější než kterýkoli jiný stát na světě.

Přátelé, ke konci mi dovolte ještě několik slov. Jak jsem prokázal, není možno na nynějších základech kapitalistických bez proniknutí všech našich hospodářských poměrův a bez jejich naprosté konsolidace na podkladě jiném, na podkladě socialistickém, přijíti ke konsolidaci Evropy. My, sociální demokraté, spějeme za tímto cílem. Ale ovšem my nepravíme, že toho cíle dobudeme obratem ruky.

Ale my nemůžeme se prohlásiti pro romantické pokusy a experimenty. Dělnictvo jest již příliš vyspělé, než abychom je mohli voditi na takové cesty a přivoditi u nás v republice stav takový, jaký jest v sovětském Rusku. Ze sovětského Ruska učinili komunisté za necelých 5 let pohřebiště. Celé Rusko je hřbitovem a my si nepřejeme, aby poměry takové zavládly také u nás, poněvadž nevidíme v tom žádného pokroku a žádného prospěchu dělnictva. A proto budeme státi při naší republice a budeme ji držeti potud, pokud bude se jeviti jako stát demokratický a pokrokový a pokud dělnictvu bude v něm zaručena možnost k nejvyšším vrcholkům vývoje sociálního a kulturního.

Duben – Italie – Rapall. Duben 1922. Říšský kancléř Joseph Wirth se sovětským velvyslancem v Británii Leonidem Krasinem, sovětským lidovým komisařem zahraničí Georgijem Čičerinem a sovětským vyslancem v Německu Abramovičem Joffe.