Tragédie s federálním dopadem

Začíná léto 1964, v americkém hnutí za lidská práva nazývané létem svobody. Na jih Spojených států přijíždějí aktivisté – buď jednotlivě, nebo v malých skupinách. K jejich hlavním úkolům patří vyšetřování žhářských útoků zaměřených na černošské kostely a zapisování černochů na volební seznamy. Dne 21. června poblíž městečka Philadelphia v okrsku Neshoba County (stát Mississippi) beze stopy mizí tři mladíci. Narychlo vytvořenou teorii, že se jedná o kanadský žertík, rozšiřují někteří bílí Jižané s nápadnou horlivostí. Za velmi nevítané účasti FBI se však rozbíhá vyčerpávající pátrání, které ještě nabývá na intenzitě po objevení automobilu. Těla pohřešovaných jsou nalezena až za 44 dnů uvnitř hliněného náspu. Pachatelé tyto své oběti nejprve zastřelili (jednoho z nich – svého černošského souseda – ale předtím téměř umlátili), a pak je ukryli pomocí buldozeru.

V jaké době se osud mladých Američanů naplnil a kdo vlastně byli? Trojnásobná vražda na nich byla spáchána sedm a půl roku po úspěšném bojkotu segregovaných autobusů v Montgomery (Alabama), necelý rok po průlomovém pochodu amerických černochů na Washington, ale také rok po násilné smrti mississippského černošského aktivisty Medgara Everse. Svou činnost chtěli vykonávat na území jednoho z nejodlehlejších, nejvíce zemědělsky orientovaných států USA, ještě tehdy nechvalně známého nejtužší segregací.

Nejstarší z nich – čtyřiadvacetiletý Michael Schwerner, vystudovaný sociolog a následně sociální pracovník – už byl ze služebního hlediska považován za veterána. Na Jihu však svou činnost vykonával teprve půl roku. V mezilidské komunikaci se vyznačoval nenuceně přátelským jednáním, které mu snadno získávalo nové příznivce. Jeho nabídku ke spolupráci rychle přijal také student Andrew Goodman, o čtyři roky mladší než on sám; tomuto vysokoškolákovi sice chyběla aktivistická praxe, ale vynikal politickým rozhledem, uměním vést dialog a obrovským nasazením. Oba pocházeli z newyorských židovských rodin. Na Michaelovo přání se k nim přidal ještě občan Meridianu (Mississippi), Andyho vrstevník a další sociální pracovník – černoch James Chaney. Ten svého staršího kolegu zaujal proto, že se v jeho povaze spojila opatrnost s odvahou. Zatímco oba jeho
noví přátelé od dětství pozorovali dopad sociálních rozdílů, James účinek tohoto jevu několikrát přímo zažil. Jasně vyjádřenému občanskému postoji nakonec obětoval i středoškolské vzdělání. Později jako aktivista několikrát dokázal včas vyhodnotit hrozící nebezpečí.

Polovičatost americké justice

Po hrůzném nálezu pokračuje vyšetřování ve stejné sestavě, v níž začalo. Federální policii zastupují především dva zkušení i ctižádostiví agenti – John Proctor a Joseph Sullivan. Nezřídka jim výrazně pomáhá skutečnost, že Proctor jako alabamský rodák poměry na Jihu dobře zná.

Brzy vycházejí najevo šokující podrobnosti: Krátce před tragédií šerif okrsku Neshoba County Lawrence Rainey a jeho zástupce Cecil Price zatkli Schwernera, Chaneyho a Goodmana pro porušení dopravních předpisů. Mladíci byli několik hodin drženi ve vazbě; tehdy místní policisté vědomě jednali ve prospěch Ku klux klanu, jehož členům poskytli čas na zorganizování brutálního zásahu.

Do konce roku 1964 je zatčeno osmnáct mužů, které však státní zástupce pro údajný nedostatek důkazů odmítá postavit před soud. Ještě na počátku roku následujícího se mississippský soudce William Cox ohání argumentem, že zatčení – kromě Raineyho a Price – nejsou státními úředníky, a nemohou tedy být obviněni za jednání "v odstínech zákona"; jeho výrok se pochopitelně zakládá na dobové právní normě státu Mississippi. Následně se v aféře angažuje vláda Spojených států. Ta sice úspěšně prosazuje obvinění podle dvou federálních zákonů, ale Coxovi případ neodebírá. Viníci si znovu oddechnou, protože předpokládají, že v tomto soudci opět najdou stoprocentního spojence. Cox se nezachová zcela podle jejich očekávání, přesto však jedná velmi rozporuplně. Nejprve je zklame výrokem, že z takového procesu nelze učinit frašku. V říjnu 1967 spolu s porotou uděluje sedm nepodmíněných trestů – za vraždy prvního a druhého stupně, ve výši od tří do deseti let. S časovým odstupem prohlašuje: "Zabili jednoho negra, jednoho Žida a bělocha. Dostali, co podle mého názoru zasluhují." Všichni obžalovaní jsou do šesti let propuštěni.

Ohlasy jednotlivé, týmové a hromadné

Přes krajně nepříznivá fakta stále zbývá naděje na vývoj žádoucím směrem. Obrovským stimulem se stávají reakce veřejnosti, která se rozhodně nespokojuje s přežvykováním mediálních informací. K trvalému zájmu a narůstajícímu vzdoru přispívá několik podnětů. S obdivem se setkává statečnost několika set dalších mladých mužů a žen – čerstvě vyškolených aktivistů směřujících do Mississippi ještě v době, kdy Michael, James a Andrew zůstávají nezvěstní. Během posledních rozloučení (za okolností, kdy obětem ještě nelze uspořádat společný pohřeb, natož připravit společné místo posledního odpočinku) Andyho otec krátce prohlašuje, že zármutek rodiny nabyl dvou podob – soukromé a veřejné. V neposlední řadě zejména mladé lidi burcuje tvorba písničkářů, kteří na mississippskou tragédii reagují nezávisle na sobě, ale v hojném počtu.

Zpívající básníci posílají soudcům a politikům naprosto srozumitelné vzkazy. Relativně nedostupná dnes zatím zůstává píseň Carolyn Hesterové (Three Young Men), ale ostatní skladby se i po půlstoletí vrývají do paměti. Od tázavé reminiscence, jež svou drásavou přímočarostí otřese největším počtem posluchačů a s níž vystupuje Pete Seeger (Those Three Are on My Mind), přes děsivé vyprávění Toma Paxtona (Goodman, Schwerner and Chaney), sled momentek obohacených uměleckou fantazií v podání Richarda a Mimi Fariñových (Michael, Andrew and James), jeden dylanovsky laděný protestsong (A Church Is Burning) i jedno starší, lehce upravené a katarzně vyznívající spojení elegie s protestsongem (He Was My Brother) v repertoáru dvojice Simon a Garfunkel, výběr hlavních soudobých problémů, který předkládá nejstarší ze všech uvedených interpretů – Malvina Reynoldsová – a jenž nešetří ani agenty FBI (What’s Going On Down There), po Phila Ochse a jeho rozhořčený výčet nešvarů v mississippském veřejném životě (Here’s to the State of Mississippi).

Převládající lítost a vztek nelze ignorovat. Ve zjitřené společenské atmosféře podepisuje prezident Lyndon Johnson dne 2. července 1964 Zákon o občanských právech (Civil Rights Act), zakazující diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství nebo národnosti. Kongres jej sice schválil už krátce před zmizením tří aktivistů, ale většina obyvatel USA vnímá toto časové propojení jako symbolické. V následujících týdnech z veřejných prostranství v Mississippi mizí nápisy "bílí" a "barevní". Několik koupališť je ostentativně uzavřeno, první černošští návštěvníci integrovaných kin utrpí pár zranění z rukou fanatického davu, ale vývoj už nelze zastavit. Poté osud Michaela, Jamese a Andrewa přímo ovlivňuje veškerá jednání ohledně Zákona o hlasovacích právech (Voting Rights Act), zakazujícího diskriminaci voličů; jeho podpisu dne 6. srpna 1965 přihlížejí i Rosa Parksová (jejíž tichý veřejný protest se svého času stal inspirací pro alabamský bojkot autobusů) a Martin Luther King.

Nadále však hladinu čeří soupeření obou hlavních politických stran. V předvolební kampani na konci šedesátých let nasazuje Richard Nixon takzvanou jižanskou strategii. Musí se už samozřejmě vyjadřovat velmi opatrně, a tak alespoň zdůrazňuje "práva státu"; tento termín si mnozí obyvatelé vykládají jako protiváhu čerstvě vybojovaných občanských (či lidských) práv a příslušná rétorika skutečně pro Republikánskou stranu získává hlasy mnoha bílých Jižanů. Roku 1980 pronáší Ronald Reagan svůj první předvolební projev právě ve Philadelphii, Mississippi, kde opět zmiňuje víceznačný nixonovský pojem. Dodnes se vedou spory o tom, zda měl na mysli pouze ekonomické svobody, nebo zda se na svého předchůdce snažil programově navázat.

Před koncem Reaganova druhého funkčního období vzniká vůbec nejznámější ohlas mississippské tragédie – do kin přichází film režiséra Alana Parkera Hořící Mississippi (Mississippi Burning, 1988). Tvůrci neváhají razantně oživit vzpomínky, které se účastníci řadu let snažili vytěsnit. Film kombinuje prvky dramatu a thrilleru. Velká frekvence násilí poměrně logicky předjímá jakousi – byť velmi drsnou – střední cestu, pro niž se podle scénáře rozhodují agenti FBI. Svým hereckým výkonem upoutává především Gene Hackman v roli federálního policisty pocházejícího z Jihu. Hořící Mississippi patří mezi nejkontroverznější filmy své doby, a samozřejmě k celému smutnému případu znovu přitahuje mezinárodní pozornost.

Poslední zúčtování?

Roku 2004 se Edgar Ray Killen – jeden z hlavních aktérů vraždy – pokouší vystoupit ve prospěch organizace s názvem Nacionalistické hnutí. Snaha o pozdní politickou angažovanost ale končí jeho zatčením. Už 21. června 2005 – v den výročí – je Killen nepodmíněně odsouzen na šedesát let (dvacet za každou oběť). Rozhodně se však nabízí otázka, proč justice otálela tak dlouho, až se nakonec vypořádávala s osmdesátiletým zločincem na invalidním vozíku.

K odkazu tří obětí

Obrovský ohlas, který vražda mladých aktivistů vyvolala, nepochybně souvisel
se skutečností, že dva z nich byli běloši. Zatímco toto zjištění vyvolává smíšené pocity, jiné konstatování lze bezesporu označit za pozitivní: Spolupráce dvou Newyorčanů s kolegou z Jihu doložila obrovský význam solidarity amerických Židů s Afroameričany a potvrdila,
že se jedná o vzájemné obohacování. Mimoto se jen zřídka uvádí skutečnost, že Andrew Goodman byl nadšeným studentem antropologie, a tím pádem si nepochybně ověřil nesmyslnost pseudovědeckých teorií o rasové nadřazenosti či méněcennosti. Dalším nenápadným faktorem, z něhož se Amerika mohla hodně naučit, se stalo sblížení všech tří rodin.

Současný stát Mississippi působí při krátké návštěvě jako území, které se viditelně změnilo k lepšímu; vysoké procento černochů na vedoucích postech nelze přehlédnout, černí a bílí Jižané v každodenních situacích komunikují uvolněně. Zběžné vyjádření se však pochopitelně týká pouze veřejné sféry tamního života. Někdejší zármutek a rozhořčení, jež v roce 1964 spojily většinu národa, každopádně vedly k výrazným změnám a ty se v jiných částech světa mohou stát inspirací.