Impéria mívají doby vzestupu, úpadku i pádu. Za vrchol římského impéria se pokládá 2. století po Kristu – doba „dobrých císařů“ Nervy, Trajána, Hadriána, Antonina Pia a Marka Aurelia. Vrchol sovětského impéria se pojí s rokem 1979.

Před 40 lety dosáhla Brežněvova Moskva největších zisků na úkor USA, a to čtyřmi invazemi, revolucemi či převraty. Už v lednu získala Kambodžu, kde promoskevští Vietnamci vytlačili genocidní Rudé Khmery. Pak ji potěšilo, že USA ztratily Írán, kde islamisté vypudili šáha. V červenci získala Nikaraguu, kde vyhráli revoluční marxisté. A v prosinci Afghánistán, kde Sovětský svaz vedl přímou invazi.

Už je to dávno, asi tak, jak lidé cinkající klíči v listopadu 1989 vnímali „Vítězný únor 1948“. Ale ty revoluční změny vykázaly až překvapivou trvalost. V čele Kambodže, Íránu i Nikaraguy stojí i dnes lidé, které vynesly k moci události roku 1979.

Uplynulo 40 let od doby, co z Nikaraguy utekl do USA diktátor Anastasio Somoza. Byl synem jiného diktátora Somozy, o kterém se dochovala hláška F. D. Roosevelta: „Je to sice bastard, ale náš bastard.“ (Ve skutečnosti americký ministr zahraničí Welles řekl: „Somoza je bastard.“ A prezident Roosevelt dodal: „Ale náš bastard.“)

Padlých diktátorů zná Latinská Amerika desítky. Zajímavější je osud jeho nástupce. Daniel Ortega patřil k řadě lokálních satrapů Moskvy. K těm, jejichž tváře se objevily i v Husákově Praze. V lednu 1989 vyšla jeho fotka s Jakešem na titulní straně Rudého práva. (Stačí si v Googlu vybrat obrázky a zadat řetězec Ortega plus Husák či Jakeš.)

A je tu otázka. Proč se Ortega po studené válce neodebral na příslovečné smetiště dějin? Inu proto, že v Latinské Americe žádný konec dějin nenastal. Svobodné volby sice Ortega prohrál. Ale porážka despoty a výhra liberální kandidátky Chamorrové k vítězství svobody nestačí. Systém bez pevných institucí a liberálních tradic, bez jakž takž fungující ekonomiky a rozvoje vzdělaných elit je až příliš křehký.

Ortega vyhrál prezidentské volby v prosinci 2006 na vlně boje proti korupci. Pak prosadil změny ústavy a kandidoval i vyhrával dále (2011, 2016). I proto muž známý z fotek s Husákem či Jakešem stále stojí v čele Nikaraguy. Proto je viceprezidentkou jeho manželka.

Jak že to řekl před 80 lety americký prezident Roosevelt? Je to sice bastard, ale náš bastard. Znělo to sice cynicky, ale zároveň to vyjadřovalo jistou odpovědnost velmoci za lokální despoty. Dnes tato odpovědnost už vymizela a v tomto smyslu opravdu lze mluvit o konci dějin.

I proto zastávají nejvyšší ústavní posty tří zemí hybatelé (nikoliv lídři) revolucí, převratů či invazí z roku 1979. V Nikaragui je to stále Daniel Ortega, v Kambodži Hun Sen a v Íránu ajatolláh Chameneí, od 4. června 1989 nejvyšší vůdce země.

LN, 17.7.2019