Desetitisícové městečko Lienz je centrem východních Tyrol a honosí se přízviskem Perla Dolomit. Sami tvrdí, že tady začíná ten pravý JIH...

K tak krásnému místu se však váže jedna z mnoha poválečných tragédií, ke kterým docházelo všude, kde se začala plnit usnesení Jaltské a Teheránské konference: Jednalo se totiž o násilnou repatriaci všech občanů SSSR, jak zařídil dnes už známý vrah Stalin.

V květnu 1945 opouští severní Itálii mohutná kolona kozáků pocházejících většinou od Donu a z Kubáně, složená z 25 tisíc mužů, žen, dětí i starců. Zabírala mnoho kilometrů – vždyť tisíce koní a povozů i velbloudů se snažily dostat do anglické okupační zóny, kde se chtěli hromadně vzdát. Podobně jako Vlasovci patřili organizačně k Wehrmachtu a bojovali na straně hitlerovského Německa proti SSSR. (Společně s nimi sloužil v německé armádě jeden milion cizích dobrovolníků, pocházejících z Německa, Belgie, Čech, Holandska, Finska, Francie, Řecka, Maďarska, Polska, Portugalska, Španělska, Švédska - dokonce i Britové se mezi nimi objevili a další obyvatelé pobaltských států a z Balkánu. Ruští uprchlíci ze Sovětského svazu založili Ruskou Osvobozeneckou Armádu(ve zkratce ROA), která čítala další milion členů.]

Za zády měli jugoslávské a italské partyzány, kterým se samozřejmě vzdát nechtěli, když s nimi ještě před pár dny tvrdě bojovali. Zastavili se až v údolí řeky Drávy, kde právě leží Lienz a tam rozložili tábor.

V těchto místech došlo dne 28. května 1945 k „Tragédii na řece Drávě“, kdy Britové nalákali do pasti 1500 kozáckých důstojníků pod záminkou čestného jednání ohledně vyřešení jejich pobytu. A potom je klidně vydali Rudé armádě, která se mezitím přiblížila na dosah.

1. června obklíčili Angličané celý kozácký tábor, kde uprchlíky mlátili obušky, pažbami pušek a s použitím bodáků je cpali do nákladních vozů a transportních vlaků, aby je vyvezli do okupační sovětské zóny k předání sovětským úřadům.

V průběhu předávání se odehrávaly srdceryvné scény: otcové střílejí své děti a poté sami sebe, ženy svírají své děti v náručí a vrhají se do divoké horské řeky, těm, co odebrali zbraně, nezbylo nic jiného než vyšplhat se na smutně proslulý viadukt, ze kterého se vrhali do náruče smrti...

Ty zbylé, přeživší celou tragédii, Sověti posílali do lágrů na Sibiř, kde na ně čekala jistá smrt.

Takhle podrobnou zprávu vydal Ataman Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska v roce 2012.

Nejstrašnější na celé téhle události je, že velká většina kozáků v životě nežila v SSSR a tím pádem nespadala do Stalinova repatriačního programu, do kterého na konci 2. světové války zapadly dva miliony takhle postižených lidských bytostí.

Jenom pár se dožilo amnestie, kterou po smrti smutně proslulého Stalina udělil Chruščov.

O kozácké tragédii dokonce vyšla v exilové literatuře i menší brožurka. Jinak kniha Vojska generála Vlasova otevřela oči mnoha exulantům a bohužel dodnes je toto téma skoro jakoby zapovězené...

Zachytil jsem ale velice zajímavou zprávu z Afriky, kde se prý uvažovalo o umístění tak obrovského množství vynikajících bojovníků podél břehů veletoku Zambezi.

Místo obrovského utrpení a zničených životů mohli kozáci ohlídat hranice mezi teroristickými severními státy a civilizovaným jihem, kam patřila v první řadě Rhodesie, Jihoafrická republika a Jihozápadní Afrika.

Jak by se historie jižního cípu afrického kontinentu zcela změnila a co všechno mohly pro lidstvo vytvořit tyto země, kdyby se nemusely snažit bránit teroristům a potírat socialistické nesmysly, které vybraným domorodcům zapadaly do vymytých mozků v Moskvě a přilehlých guberniích...