Pakt Molotov–Ribbentrop, podepsaný před osmdesáti lety, započal válku a rozdělil Evropu na desítky let

Druhou světovou válku v Evropě nezačaly anšlus Rakouska (březen 1938), obsazení Sudet (podzim 1938) či zbytku Československa (březen 1939) nacistickým Německem ani okupace Albánie fašistickou Itálií (duben 1939). Válku začalo až spojenectví nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu paktem Molotov–Ribbentrop, uzavřeným 23. srpna 1939.

Tímto paktem se Hitler a Stalin stali spojenci a rozdělili si Evropu. Válka neměla agresora jednoho, nýbrž dva. A ti nesli vinu stejnou měrou.

V letech 1938–1939 v Evropě existovaly tři politicko-ideologické formace: západní demokracie (Francie, Británie), nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz.

Buržoazní (občanské) demokracie byly konzervativní, chtěly zachovat status quo a válku si nepřály (jak velice názorně ukázaly v Mnichově v září 1938, když kvůli Československu do války nešly). Naopak nacistické Německo i komunistický Sovětský svaz byly revoluční, revizionistické mocnosti, jež změnit status quo ve svůj prospěch chtěly, i za cenu války. Tak jej změnily a válku rozpoutaly. A došlo k tomu, že dvě revoluční armády pod dvěma rudými vlajkami, na jedné svastika, na druhé srp a kladivo, se v září 1939 setkaly uprostřed katolického Polska a podaly si ruce.

Nacisté i komunisté usilovali o světovládu, tedy jejich cíle byly vzájemně neslučitelné; bylo jen otázkou času, kdy k válce mezi nimi dojde. Ale ne v roce 1938, ne v roce 1939. Hitler nechtěl bojovat na dvou frontách, takže spojenectví se Stalinem pro něj bylo v roce 1939 výhodné. A Stalin si myslel, že druhá světová válka bude opakováním první světové, tj. buržoazní tábor (západní demokracie) i třetí říše se po dlouhých letech války vzájemně oslabí a vyčerpají a pak, až přijde vhodná chvíle, Rudá armáda celou Evropu až po kanál La Manche „osvobodí“, tj. převálcuje.

Sovětští komunisté a němečtí nacisté byli dva roky, od léta 1939 do léta 1941, spojenci. Pak se v průběhu války spojenecké aliance prohodily, což dodnes komplikuje naše chápání války a u mnoha lidí vyvolává falešnou představu, že Sovětský svaz byl její obětí, nikoli pachatelem. Francie, která byla v roce 1939 v protiněmecké alianci, se v roce 1940 vnitřně rozštěpila: ta reprezentovaná režimem ve Vichy přešla na stranu Německa; Svobodní Francouzi generála Charlese de Gaulla zůstali na straně Britů.

Itálie, která byla na začátku války na proněmecké straně, se v roce 1943 taky rozštěpila: monarchistický režim přešel na stranu západních spojenců, Mussoliniho „Italská sociální republika“ zůstala na Hitlerově straně.

A Sovětský svaz, který do války vstoupil jako Hitlerův spojenec, byl v červnu 1941 přinucen stát se jeho protivníkem; ne že by chtěl, Stalin nevěřil nikomu kromě člověka, který ho podrazil; tím člověkem byl Adolf Hitler. Navíc v prosinci 1941 byla do původně vnitroevropské války zatažena i Amerika.

Selhání západních politiků

Británie a Francie v září 1938 kvůli Československu nebojovaly proti Německu; bojovaly proti Německu až v září 1939 kvůli Polsku. Válečným cílem západních demokracií byla nezávislost polského státu. Té v květnu 1945 dosaženo nebylo. V letech 1944–1945 byla jedna okupace Polska – a celé střední Evropy, jíž je Polsko členem nejdůležitějším – nahrazena okupací jinou; shodou okolností Hitlerova dobrého spojence z roku 1939, který s Hitlerem v Evropě válku rozpoutal, tedy Stalina a Sovětského svazu. Stalinovi nešlo o osvobození Evropy od nacismu; šlo mu o její dobytí pro komunismus. To se mu v květnu 1945 v případě poloviny Evropy povedlo.

Historikové mohou diskutovat o tom, proč a jak bylo dovoleno Stalinovi, který válku začal jako Hitlerův spojenec, dovést Rudou armádu až k Labi, do centra Evropy. Evidentně se jednalo o selhání státnického umění západních politiků. Ale ve hře bylo i něco mnohem horšího; v západních demokratických vládách byli Stalinovi ochotní kolaboranti, agenti a špioni. Oni nebyli vinni jen chybou v úsudku či naivitou (jako nemocný Franklin Roosevelt), nýbrž i vědomou velezradou. Antikomunistický senátor Joseph McCarthy měl více pravdy, než se obecně ví.

Stalinovo ovládnutí poloviny Evropy vedlo ke studené válce, tj. k obnovení jeho nepřátelství vůči Západu. To byl přirozený stav Stalinovy mysli a režimu; co bylo v letech 1941–1945, byla odchylka; co bylo před rokem 1941 a po roce 1945, bylo sovětskou normou. Nezapomínejme, Stalin byl na začátku války coby protizápadní tyran spojencem Hitlera. Po pádu Hitlera se ke svému protizápadnímu boji vrátil.

Studená válka nebyla novou válkou odlišnou od druhé světové; byla jejím pokračováním. Byla zakódována už v paktu Molotov–Ribbentrop, ba přímo v bolševické revoluci 1917.

Západní demokracie vstoupily do války v září 1939 kvůli svobodě a samostatnosti Polska. Té – a tudíž i válečných cílů západních demokracií – bylo dosaženo až v roce 1989. Padesát let po začátku války. Před třiceti lety.

LN, 23.8.2019

Autor je ředitel Občanského institutu