Jak to bylo tenkrát na Reichstagu

Martin Bílý ve svém příspěvku Plenění a rabování (NP 21. 3.) aktuálně připomněl i jednu opomíjenou a neméně dramatickou stránku válek, bohužel mu však posloužila i jako názorná ukázka upravování historie. Mimo jiné píše:

Vlajka nad Reichstagem

„Povím vám jeden starý příběh. Rudá armáda dobyla Berlín a nad Reichstagem zavlála rudá vlajka. Bylo to v hluboké noci a nikdo to nevyfotil. Moment, řeknete, já přece znám tu fotku! Ale ta ikonická vznikla až později, byla naaranžovaná. A nejenže aranžovaná, ona byla i retušovaná, protože si před publikací všimli, že voják, který je na fotce, má dvoje hodinky.“

Nemíním rozvíjet autorovy úvahy o plenění a rabování, je to téma značně neuchopitelné, táhnoucí se celými dějinami lidstva. Museli bychom totiž současně připomenout i řádění nositelů našich revolučních tradic. Husité navíc, při vyplenění nějakého kláštera, neopomněli ohněm na víru pravou obrátit přítomné mnichy a předem znásilněné řádové sestry, či při dobytí nějakého ´odporného´ města pozabíjet zvláště německy mluvící obyvatele včetně žen, jako třeba při krvavém březnu 1421 v Chomutově.

Zaujala mě však právě ta přifařená zmínka, kterou autor dokonce vydává za ´starý příběh´, ta o aranžování rudé vlajky nad Reichstagem a v té souvislosti i tradovaná bajka o vyretušovaných, předtím zřejmě zrekvírovaných hodinkách přítomného důstojníka.

To se ovšem v této souvislosti musím nejprve vrátit až do května 1972, kdy se v Praze konalo mistrovství světa v hokeji. Přijel na něj služebně i Vladimír Grebněv, moskevský spolupracovník naší redakce GÓL a bývalý válečný fotograf a kameraman. Na cestu přibalil i kolekci svých fotografií z bojů o Berlín, též jednu z těch slavných z vyvěšování vítězné vlajky nad dobytým Říšským sněmem.

Vladimír Grebněv v Praze, 1972

Přítomnosti mnohokrát vyznamenaného ostříleného fronťáka, nositele dvou řádů Rudé hvězdy, jsem pochopitelně využil: ještě během šampionátu vyšlo v týdeníku Květy obsáhlé povídání o jeho válečné cestě, doprovázené řadou fotografií. Ta nad Reichstagem ovšem není jediná existující, a všechny byly skutečně naaranžované a to hned druhý den. Autorem nejpublikovanějšího snímku byl ovšem Grebněvův kolega Jevgenij Chalděj, fotili tenkrát na střeše spolu. Série snímků měla pro dokumentaci velké historické události rozhodně větší význam, než když si bývalá nezapomenutelná ministryně české obrany Karla Šlechtová na Masarykově brněnském okruhu pořizovala selfie se světovými hvězdami motocyklového sportu.

Podrobnější informace o frontovém tažení fotografa Grebněva lze najít ve zmíněném článku v archívních Květech, ve Wikipedii pod heslem Vladimír Petrovič Grebněv. Na pokyn vladimir grebnev pictures war reichstag pak Google nalezne soubor několika na první pohled námětově stejných, přesto viditelně rozdílných fotografií z dramatického umísťování vlajky na střeše sněmu. Na tom nejznámějším (ve Wikipedii pod heslem Vztyčení vlajky nad Reichstagem) má přítomný důstojník skutečně na obou rukách cosi jako hodinky, mohl to však být stejně tak kompas či jiný chronometr. Každopádně tato neinformovaným Bílým zmíněná fotografie nebyla dodnes podrobena žádné zmíněné ideologicky zastírací retuši.

Takže to nebylo z mé strany nic k tématu válečného rabování a plenění, které i já z hlediska ´vyššího principu mravního´ pochopitelně odsuzuji, ale jako novináře k tématu tak aktuálního válečného zpravodajství. Jenom jsem na připomínce onoho ´starého příběhu´ cítil potřebu ukázat, jak snadno vznikají a přežívají podobné fejky. Jak nenápadně a většinou podle potřeby lze – i hodně po letech - upravovat historii. Zvláště tu válečnou.