aneb Připodotknutí váženému panu prezidentu

Každá válka začíná protiútokem (G.K. Chesterton )

Sesednou se strejci u piva a komentují politické dění. „Já bych, Venco, celou tu zlodějskou bandu… já bych ty lumpy… já bych všechny cikány…“ A tak dále. Kromě toho „já bych“ se pochopitelně nic neděje a dít nebude, takže je to jen takový hospodský folklor. O něco povážlivější je, když podobné řeči vede osoba veřejná; jmenovitě náš vysocectěný pan prezident se na mezinárodním fóru rád dává slyšet, jak on by, pane, rázně a jednoduše zatočil s problémem, s nímž světové státnictvo, samý summit a samý kulatý stůl, ne a ne pohnout. Neupadlo v zapomnění, co poradil Izraelcům v té věkovité palestinské patálii: Odsunout Araby! A je to, bum a basta. To víte, my Češi rádi odsouváme, vynikající výsledek zaručen. No, a teď zase. Řeže se to, mydlí se to na té Ukrajině, konce tomu žádného není, ale pan prezident má řešení v rukávě: finlandizaci! Ať se Rusové s Ukrajinci srovnají jako před třičtvrtěstoletím s Finy a bude vystaráno.

Inu, zapomněl se pan Miloš a místo státnického slova vypustil z úst hospodský šplecht. To se mu občas stává, však ne náhodou chtěl být prezidentem spodních… s těmi deseti miliony to drobet přehnal, ale dejme tomu prostších až prostoduchých lidových vrstev. Tentokrát se mě ale dotkl na citlivém místě. Znám Finy a jejich zemi z vícenásobné osobní zkušenosti a vážím si jich; znám dost podrobně i jejich nedávnou historii a vím, co byla i co naopak vůbec nebyla finlandizace. A, tu poznámku si neodpustím: obzvláště reprezentant národa českého by měl s tímto pojmem zacházet zdrženlivě, neboť co doporučil Ukrajincům, spíš si zaslouží názvu čechoslovakizace. Finové přijali okleštění své suverenity až po dlouhém a urputném boji; Benešovo Československo vlezlo sovětské krajtě do huby bez odporu, se slovanskými písněmi na rtech. Ale nechám už úvodů a pokusím se vylíčit sled událostí, na jejichž konci stála ona panem prezidentem poněkud lehkovážně z úst vypuštěná finlandizace.

*

Uzavření paktu o neútočení s Německem v. srpnu 1939 uvolnilo Stalinovi ruce, čehož využil k podělení s Hitlerem o Polsko a k záboru tří baltských zemí. Pak mu už zbývalo jen podmanit si Finsko, aby rekonstrukce impéria v carských hranicích byla kompletní. Neboť vládcové a ideologie přicházejí a odcházejí, ruské imperiální myšlení však věky přetrává. Už od dob Leninových Rusko ve svých slabých chvílích akceptuje nezávislost některých území, ale jen do času, kdy nabude sil k obnovení hranic, jak je vyťala kozácká šavle v době největšího rozmachu carské říše. Čehož buďme pamětlivi i my, jelikož ruskému medvědu už zase začíná být jeho kůže těsná. Ale pokračujme v načatém.

Třicátého listopadu 1939, dva měsíce po uzavření tzv. paktu Molotov-Ribbentrop, zaútočily Stalinovy armády na Finsko. Tak započalo střetnutí zvané v dějinách Zimní válka. Ofenzivě předcházely územní nároky, o nichž se dalo předpokládat, že je Finové nebudou ochotní přijmout. Odůvodněny byly zabezpečením Leningradu, v jehož poměrné blízkosti tehdy probíhala finská hranice. Přeneseme-li logiku toho požadavku do současných podmínek, mohl by pan Andrej Kiska zrovna tak dobře zatroubit k šturmu na Vídeň; leží přece po čertech blízko Bratislavy! Chyběla ještě záminka, a i ta se promptně našla: dle sovětského tvrzení ostřelovala 26. listopadu finská artilerie ruskou obec Mainila. Finská vláda obvinění odmítla, Sovětský svaz s ní přerušil diplomatické styky, prohlásil sovětsko-finskou dohodu o neútočení z roku 1932 za neplatnou a čtyři dny poté, zcela v duchu citátu v záhlaví tohoto článku, se ruský medvěd vzepjal k protiútoku. My tě naučíme, finský vrabčáku, zač je toho loket, střílet na naše vesničky!

Nutno uvést, že na agresora byl finský vrabčák vybaven dosti uboze. Stalin, očekávaje vítězství v několika málo týdnech, vyslal do pole pouze jednotky leningradského vojenského okruhu, ale i tak byl poměr pěších sil 1:3 v neprospěch Finů, dělostřelectva 1:5, letectva 1:10, tanků 1:80 (!). K tomu mělo Finsko na Karelské šíji, předpokládaném hlavním směru sovětského náporu, ještě z dvacátých let tzv. Mannerheimovu linii (pojmenovanou dle velitele finské branné moci C.F.E. Mannerheima), sestávající ze zhruba 200 spíš opevněných zemljanek než skutečných bunkrů. Navíc ztěžoval obranu nedostatek protitankových zbraní nutící Finy vypomáhat si vrháním zápalných lahví, metoda to podnes známá pod názvem Molotovův koktejl.

Přes tento nepoměr se z domněle snadného tažení stala blamáž neslýchaných rozměrů. 200 000 vojákům a 1500 tankům 7. armádního sboru generála Jakovleva trvalo týden, než se vůbec dostali do blízkosti Mannerheimovy linie. Obchvatný manévr 8. armády, který měl vpadnout finské obraně do zad, dopadl ještě žalostněji: malé a pohyblivé finské jednotky vytvářely pasti zvané mottu, do nichž lapaly nepoměrně silnější, ale těžkopádné sovětské sbory. V bitvě u Kolla zatlačily nepočetné finské síly nepřítele do defenzivy, přičemž 18. sovětská divize byla zničena úplně, 168. trčela v obklíčení do konce války. Na severu v bitvě u Tolvajärvi nasadili Sověti tři divize; také je finská skupina Talvela zahnala zčásti zpět, zčásti rovněž upadly do obklíčení. Rubem úspěchu byla nutnost obklíčené Rusy hlídat, což poutalo značnou část i tak nedostačujících finských sil. Úspěšnější byli Sověti jen na nejzazším konci fronty, kde se jejich 104. divizi podařilo obsadit severomořský přístav Petsamo (dnes Pečenga). To také byl úspěchu konec. Pokračováním měl být pochod spojených 88. a 122 divizí na hlavní město Laponska Rovaniemi a baltický přístav Oulu, což by pro Finy znamenalo odříznutí od zásobovacích cest do Švédska. Pokus skončil další sérií katastrof. Narychlo sehnané finské skupiny zastavily sovětský postup v bitvě u Salla, polapily 163. sovětskou pěší a 44. motorizovanou střeleckou divizi do mottu a zcela je zničily. Když pak dostala Rudá armáda nařezáno v bitvách u Taipale, u Kuhmo i jinde, pochopilo kremelské načálstvo, že z rychlého obsazení Finska a přetvoření v sovětskou republiku, jaký byl původní plán, nebude prozatím nic.

Koncem prosince 1939 se Kreml začal zamýšlet nad příčinami těchto mírně řečeno ostud a našel jich dlouhou řadu. Přecenění vlastních sil. Lajdácký výcvik. Zanedbání průzkumu s tragickými následky zejména v bezcestí severní fronty. Jako po celou dobu trvání socialismu, sovětské stratégy velmi překvapila existence ročních období; tak se stalo, že severské mrazy zastihly rudoarmějce bez teplého oblečení. Hluboký sníh a neprostupný terén nedovolovaly jiný způsob přesunu než pěšky; Finové na lyžích a sněžnicích se přesouvali snadno, Sověti se svou motorovou technikou byli v koncích. Vzájemná koordinace sovětských jednotek byla jeden čistý chaos, čemuž není divu, když se velitelé báli podávat nadřízeným šaržím nepříznivá hlášení; ostatně podstatná část důstojnického sboru padla za oběť Stalinovým čistkám. Ani letecká převaha nebyla mnoho platná: dosáhla 2075 nálety na Helsinki, Tampere, Turku a Viipuri méně než pětiprocentního snížení finské produkce. Zato dokázali Finové sestřelit 240 sovětských letadel při vlastních 26 ztrátách. Během celé kampaně tak rudé letectvo přišlo o 800 strojů.

To uváživ, rozhodl se Stalin k reorganizaci svým navyklým způsobem: vyházel zmatkářské vojvody a nahradil je jinými. Jeho štěstím bylo, že čistky přežil velmi schopný generál Semjon K. Timošenko, jenž využil masivní převahy sovětského dělostřelectva k prolomení Mannerheimovy linie. Pěší síly doplněné na 600 000 mužů, 3137 děl a 2000 tanků, morálka vojska posílená dárky hodinek a jízdních kol, nedostatek zkušených velitelů zmírněný propuštěním 4000 důstoníků ze sibiřských lágrů, to vše mělo za následek obrat v průběhu války. Do krajnosti vyčerpaná finská armáda jej dokázala odvracet ještě dva a půl měsíce, než se ukázala nezbytnost uzavření mírové smlouvy ke dni 13. března 1940. „Kéž mi uschne ruka, která byla přinucena podpsat takovýto papír!“ povzdechl si prezident Kyösti Kallio. Přesto je hodno pozoru a zdůraznění, že se Stalin neodvážil pokračovat ve válce až k podmanění celého Finska. Poznal už, co dokáže finská tvrdošíjnost, a nechtěl ji přepínat až k zoufalství.

Ve srovnání s tím působí dnes spíš směšně Stalinův pokus ustavit v obsazeném Terijoki (nyní Zelenogorsk) vládu Finské lidové republiky v čele se starokomunistou Otto Wille Kuusinenem. K předpokládané sovětizaci Finska nedošlo a moskevskými dohodami zanikla užitečnost Kuusinenova kolaborantského spolku, byl tudíž zrušen a jeho činitelé povoláni zpět do Sovětského svazu. Kuusinen pak nějaký čas fungoval co předseda Karelofinské SSR, než byla také zrušena. Stopa ostatních se ztrácí v lágrech Gulagu. Což může být pro leckoho ponaučením i za dnů těchto: tak odměňuje Rusko své užitečné idioty.

Přepadení Finska vzbudilo bouři odporu a Západ reagoval sankcemi. Stojí za to uvést jakými: v USA byly na podporu Finska pořádány benefiční koncerty a prezident F.D. Roosevelt uvalil na obchod s SSSR morální embargo. Dle zpráv z obvykle dobře informovanách kruhů si Stalin hned vzápětí dal nohu za krk. Ženevská předchůdkyně OSN zbavila Sovětský svaz členství, což Stalinem také zvlášť neotřáslo, ostatně nedlouho poté slavná Společnost národů pro naprostou nemohoucnost zanikla. Jediné Maďarsko přispělo Finsku pomocí o síle 5000 mužů, z čehož ale jen 450 stačilo zasáhnout do bojů. Byli to spíš občané západních zemí než jejich roztřesené vlády, kdo projevil statečnost: Finsku se na pomoc vydalo 8000 švédských dobrovolníků, z ostatních zemí po osmi stech Norů a Dánů, 230 občanů USA a 150 Italů, většinou však dorazili na místo, až když bylo po všem. Západní státy byly po jistém váhání ochotné leda k poskytnutí vojenského materiálu: Francie vypomohla 30 stíhačkami a Británie týmž počtem silně obstarožních dvouplošníků. Stalinovu leteckou převahu nad Finskem to zmírnilo nepříliš. Zato se západní vlády předstihovaly v úvahách, co by udělaly, kdyby něco udělaly: francouzská malovala na vzduch expediční sbor o síle 50 000 mužů a britská slibovala 12 500 válečníků, obojí krátce předtím, než finský prezident zatoužil, aby mu uschla ruka. To vše vedlo k tragickému výsledku: Finové, rozčarovaní západním taktizováním, neviděli jinou možnost znovuzískání ztracených území a návratu uprchlíků, než se o rok později připojit k invazi hitlerovského Německa do SSSR. Odsuzuj je za to, kdo se cítíš.

Důsledky porážky byly pro Finsko drtivé. Kromě několika menších území ztratilo celý prostor Karelské šíje včetně druhého největšího finského města Viipuri (dnes po slovansku Vyborg), oblasti severně od Ladožského jezera a přístup k Severnímu moři; to vše znamenalo ztrátu 10 % průmyslu a orné půdy. Před sovětskou invazí uprchlo do vnitrozemí 420 000 obyvatel těchto čistě finských krajů, jejichž usídlení představovalo pro vysílenou zemi obrovskou zátěž. Konečná kapitulace v r. 1944 oklestila suverenitu Finska přijetím řady bolestných bodů sovětského diktátu, mimo jiné se muselo zavázat k nemilosrdným reparacím. Přesto, když dějiny nakonec všechno spočítaly, ukázalo se, že Finové zvítězili. Bezohledné reparace bylo nutno splácet; jedinou možností byla přeměna chudého, agrárního Finska ve vysoce vyvinutou průmyslovou zemi. Je jí k svému nemalému prospěchu dodnes. Sovětská agrese dokázala Finy sjednotit v odporu, překlenout rozštěpení společnosti na bílé a rudé z časů občanské války v počátku dvacátých let. A především: při všech podmínkách ponižujícího míru si Finové zachovali sebevědomí svobodného národa, demokratický způsob vlády a marxistickými výmysly nezdeformované hospodářství. Byli uchráněni masových deportací a cílené rusifikace, jaká by bezpochyby následovala, kdyby se bývali nerozhodli bojovat předem ztracený boj. V delším časovém rozměru pak zůstali uchráněni osudu národa mravně narušeného, onoho bezútěšného stavu, jehož jméno jest postkomunismus.

Tak tedy vypadala ta finlandizace, ctihodný pane prezidente. Ne poddání se nestydatým požadavkům v naději, že diktát milostivě ponechá v platnosti pár útržků samostatosti, ale odpor na pokraj i daleko za pokraj sil, houževnatost, vůle k obětem, nezlomná morálka, překonání sama sebe, a stojí-li přesto na konci porážka, se zachováním sebeúcty a tím i svobody.

Hannover, 16. ledna 2015

Upraveno podle Nového Polygonu