Jiná generace má jiné problémy a na minulost se dívá očima mýtů, ve kterých byla vychována, a přizpůsobuje si ji svým skutečným nebo virtuálním potřebám. Vnější tlaky na deformaci minulosti se postupně měnily. Protože oslavy jsou emotivní projev, je zapotřebí se po 70 letech zeptat, co vlastně oslavujeme.

Činnost různých národů za války jako základ odlišného vnímání „osvobození“

Rumuni stáli nejprve na straně nacistického Německa a později se připojili k osvobozenecké Rudé armádě. Slováci udělali podobný obrat, ale jejich povstání bylo potlačeno a následoval krvavý nacistický teror. Bulhaři provedli také podobný převrat, ale ti se na německé straně neangažovali a Sověti je prakticky osvobodili podobně jako nás. Maďaři se angažovali na straně Německa a byli vlastně poraženým národem. Podobně Chorvati. Titova partyzánská armáda se připojila k Rudé armádě, porazila Chorvaty a osvobodila Slovince. Srbové jsou jistě za sovětskou pomoc vděčni.

Zvláštní je případ Poláků. Ti byli napadeni oběma velmocemi, Německem i Sovětským svazem. Obě totalitní velmoci byly pro ně nepřátelé. Když na konci války Sověti Polsko osvobozovali s pomocí První polské armády (Pierwsza Armia Wojska Polskiego) v SSSR, působila v Polsku tzv. Armia Krajova vedená polskou zahraniční vládou v Londýně, která vedla povstání následně Němci krvavě potlačené, částečně i za přihlížení Sovětů. Na různé postoje k celé druhé světové válce je tedy v Polsku zaděláno na věčné časy, vyzdvihování toho či onoho fenoménu je potom velice snadno zneužitelné kdejakou politickou vůlí. Je sice pravda, že nacisté vykonali daleko větší zločiny na polském a především židovském národě (odhadem 3 miliony mrtvých, jen při varšavském povstání okolo 200 tisíc) než Sověti, nicméně s Rusy nejsou dosud problémy vyřešeny a třeba vražda 15 000 polských důstojníků v Katyni je stále zatížena z ruské strany špatným přístupem a nepochopením. Poláci nebyli pasivními účastníky války a o osvobození zvnějšku se asi nehovoří jako o jediném fenoménu.

Svým způsobem zvláštní je také postoj baltských národů. Když v r. 1940 Sovětský svaz baltské země okupoval, byl to pro ně nepřítel. Němci potom přišli vítáni obyvatelstvem jako osvoboditelé a různé domácí ozbrojené skupiny se k nim přidaly. Zvrat války ovšem pro ně byl nepříznivý. Sověti je znovu obsadili a připojili ke svému území. Považovat sovětskou armádu za osvoboditelku je nemyslitelné, a pokud to byli nuceni snášet, potom asi jen se skřípěním zubů. Jediné, čím mají zatížené svědomí, je jejich aktivní účast na vraždění vlastních Židů. Co vlastně oslavují, nevím.

Na rozebírání ukrajinských poměrů tu asi není místo, tak jen stručně: Ukrajinští nacionalisté po obsazení německou armádou vyhlásili nezávislou Ukrajinu. Němci ovšem jejich vládu a vůdce Stepana Banderu internovali. Mezitím UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) operovala převážně proti Němcům, zároveň však vraždila Poláky a Židy. Volyňští Češi se setkali s touto vraždící armádou také, mnozí poznali její násilí, ale většinou byli spíše jen zneužíváni a okrádáni (zachránili se tvrzením, že se po válce vystěhují). Němci Banderu na podzim r. 1944 propustili a ten se ujal boje proti sovětské armádě, která mezitím postoupila na západní Ukrajinu. Postupně byla UPA vytlačena do Polska a přes československé území se snažila probít do západního Německa. Většina Ukrajinců, především těch východních, proti Němcům bojovala v partyzánském odboji, přičemž tito partyzáni nebyli vždy prosovětští. Dnešní vyzdvihování Bandery je účelové a má v současném ukrajinském konfliktu politické pozadí.

V Bělorusku se většina obyvatelstva zúčastnila protinacistického odboje. Němci tam vedli totální válku se všemi atributy – vyvražďování celých vesnic jen pro podezření z podpory partyzánů. Sovětská armáda byla pro ně opravdovým osvobozením nejen od nadvlády, ale od totálního zániku. Konečně totéž platí o Polácích a Ukrajincích. Češi mohou uvažovat shodně, i když na tom byli během okupace lépe.

Odsuzování nacismu jako společenského jevu je sjednocující východisko

Slavení vítězství nad nacismem je jasné odsouzení společenského jevu. Ano, nacismus byl špatný, to dnes uznávají všichni. Domácí nacisté si už dávno odnesli trest (nebo to předstírají), takže vlastně se může slavit vítězství nad fenoménem nacismu. Dnes se obecně za tento fenomén považuje především židovský holocaust, ostatní věci nemají ucelenou konkrétní podobu. Na východě padlo daleko více civilistů v totální válce německých nacistů, než bylo zavražděno Židů, ale to se jaksi neví, nebo vědět nechce. Zahynula celá polovina běloruského národa a celá čtvrtina Ukrajinců. Prameny uvádějí, že v bojích padla čtvrtina ruských a kazašských mužů (viz 1), ostatní (Kavkazané, Gruzíni, Turkmeni a pod.) nejsou uvedeni, ale bude to asi podobné. Samozřejmě, že všichni civilisté nepadli jen rukou německých vrahů, mnozí padli ve vzájemných válkách, mnozí rukou místních pomocníků nacistů, mnozí vojáci zbytečně krvavými masakry Rudé armády ženoucí někdy vlastní lidi do nepromyšlených střetů. Rozdělit nějak oběti podle viníků je asi těžké, nicméně němečtí nacisté byli katalyzátorem a příčinou těchto zločinů, protože bez jejich nacistické aktivity by se to nedělo.

Nejde jen o válku jako takovou, jde o cíle války. Na západě SSSR byla německá armáda vítána, protože obyvatelstvo si pamatovalo Němce z první světové války jako solidní armádu, která zavedla pořádek, ale v žádném případě nevedla válku proti civilistům. Jenže dvacet let poté se už Němci chovali jinak a obyvatelstvo to brzy poznalo. Většina potom volila menší zlo – SSSR (to neplatí pro baltské země).

Diferencovaná povaha osvobození

Německý nacismus byl etnicky založený zločinný režim. Nebyl veden žádnou humanitní ideou, dokonce ani teokraticky deformovaným humanismem. Prostě to bylo čisté zlo. Jediným účelem bylo šíření německého lidu a jeho přímé nadvlády nad ostatními národy, které čekalo otevřené otroctví a postupná likvidace.

Záměry nacistů na Východě vyplývají ze známého projevu Reinharda Heydricha 2. října 1941 v Černínském paláci v Praze: „… Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském výboji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci... Dále se jedná o velkopolský prostor, jenž je nejbližší oblastí, která se musí pozvolna zcela osídlit Němci a v které se polský živel musí postupně zatlačit na východ. Pak přijde Ukrajina, jež má též žít pod německým vedením jako velká surovinová základna, když nejprve jistým přechodným řešením bude postupně vyloučena z velkoruského prostoru s tím, že se použije a využije jistých, v podvědomí ještě dřímajících vlastních národních myšlenek, aniž dáme tomuto národu kulturní posilu či oporu, aniž bychom tam chtěli vypěstovat silnou inteligenci, aby tak nevznikla v pozdějších dobách nějaká opozice….“ (viz 2, 4, 7)

Z toho vyplývá jasná likvidace Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, postupně i Rusů. Češi měli být diferencovaně likvidováni buď přímo, nebo odstěhováni na východ nebo poněmčeni. Jiné národy to neměly tak jasné. Slováci už byli mimo hlavní nápor německého šíření, měli snad přijmout německý jazyk, ale dále to bylo nevyjasněné. Jižní národy byly spíše rozeštvávány mezi sebou (Srbové a Chorvati), likvidováni měli být snad jen Slovinci, aby se německý živel dostal k Jadranskému moři. Ostatní národy měly žít v jakémsi německém područí.

Od diferencovaného nebezpečí německých záměrů se odvíjí i diferencovaný význam osvobození. Nemyslím si, že baltské národy, Maďaři, Chorvati, Albánci oslavují „osvobození“. Dělají jen to, co se musí v rámci celkového odsuzování nacismu jako fenoménu. V tomto se straním vyjádření ohledně západních národů, necítím se povolán je hodnotit. Bojím se, že polská oslava bude velice deformována současnou politickou situací, jak se už stalo v případě připomínky osvobození Osvětimi. I Rusové budou chtít využít tohoto výročí k předvedení své síly a připomenutí svého slavného vítězství.

České dilema osvobození

My Češi bohužel máme špatnou vlastnost nechat se manipulovat vnějšími zájmy. Mnoho lidí raději slouží importovaným myšlenkám než pravdivému neemotivnímu hodnocení reality. Ve hře jsou především dva zpochybňující aspekty:

1/ Spor o to, kdo měl vlastně větší zásluhu na porážce nacismu a tím i na osvobození: západní spojenci nebo SSSR?

2/ Šlo ze sovětské strany o osvobození nebo jen o výměnu totalit?

První aspekt je hloupý spor, který může vycházet jen z popření všeobecně známých faktů. Vítězství západních spojenců nebylo myslitelné bez SSSR, vítězství SSSR v Evropě bez pomoci spojenců je sporné. Možná by mohl SSSR zvítězit bez materiální pomoci spojenců, ale dá se předpokládat, že by nezvítězil, pokud by neexistovala svobodná Británie a její bombardování německých měst, fronta v Africe, v Itálii a později i v západní Evropě. Nicméně SSSR nesl hlavní nápor války v Evropě, vybojoval největší a nejzákladnější bitvy. Nelze Američanům zazlívat, že se přednostně věnovali válce v Pacifiku a západní frontu v Evropě otevřeli až v červnu 1944, a proto musel SSSR do té doby nést hlavní nápor války. Za tuto situaci, pro SSSR nepříznivou, ovšem může Stalinova politika na začátku války, která umožnila pád Francie.

Druhý aspekt je jen účelová politická kampaň mající Sovětský svaz vyloučit jako „osvoboditele“. Obsazení Rudou armádou coby výměna téměř shodných režimů je účelovou manipulací, která má nejspíše vyvinit nacismus a démonizovat komunistický režim. Režimy byly sice oba totalitní, ale pro nás nebyly shodné. Nacistický zlikvidoval 300 tisíc našich občanů a chtěl celý národ vymazat z mapy, komunistický prosazoval svůj režim likvidující určitou třídu obyvatel, přinesl smrt několika stovkám lidí a desetitisíce nahnal do pracovních táborů; vzhledem k tomu, že trval 40 let, měl na svědomí i dlouhodobou nesvobodu odrážející se dnes v charakteru lidí: především v ultramontanismu a poklonkování mocným. Ten první totalitní režim bychom nepřežili, ten druhý nám přežít dovolil. Těžko to jednoduše vyjádřit, ale osvobození sovětskou armádou v r. 1945 bylo přijetí menšího zla a záchrana před totální likvidací. U jiných národů to tak být nemuselo a nelze jim náš postoj vnucovat, taktéž ovšem nemůžeme přebírat cizí náhledy.

Proto můžeme děkovat těm, kteří se podíleli na osvobození od německého nacismu, a to nejen SSSR, ale i západním spojencům. Je co oslavovat a je proč být vděčný v obou případech a bylo by hloupé jednoho z toho vyjímat. Možná to jiné národy vidí jinak, ale testem svéprávnosti je právě skutečnost, že se nenecháme ovlivňovat.

Literatura:
1/ Timothy Snyder – Krvavé země, Paseka a Prostor 2013
2/ Dan Diner - Porozumět dvacátému století, CDK Brno 2010
3/ Stanislav Motl – Náhoda nebo záměr, Národní osvobození Praha 2010
4/ Stanislav Motl – Oběti a jejich vrazi, Rybka 2008
5/ Kolektiv autorů – Rozumět dějinám, Gallery 2002
6/ Dan Diner – Paměť a genocida, Kontexty 2/2010
7/ Lee Baker – 2. Světová válka na východní frontě, Cpress 2012 Brno
8/ Detlef Brandes – Češi pod německým protektorátem, PROSTOR 1999