Jak veterány vystřídali politici a oslavu vítězství snaha o konec poválečné éry

Zvykli jsme si, že v letech končících na čtyřku se 6. června sejdou vNormandii lídři západních zemí, aby demonstrovali jednotu Západu, která vzešla z traumatu války. Ale připomeňme si, že ceremonie v této podobě probíhá teprve posledních deset let. Má to své důvody.

Zakladatelská legenda jednoty Západu (NATO a EU) praví, že po roce 1945 se poprvé v historii podařilo vtáhnout poraženého nepřítele – Spolkovou republiku – do hry a demokratických aliancí. Je to pravda. Ale vývoj oslav vylodění v Normandii ukazuje, jak pomalu se Německo zbavovalo cejchu nepřítele mezi nedávnými protivníky i vlastního traumatu porážky.

Byl jsem při tom

Souvisí to i s generační proměnou evropských lídrů. Jediným žijícím pamětníkem dne D je britská královna Alžběta II. V době operace Overlord jí bylo 18 let a působila v ženském pomocném sboru armády. Dnes je jí 88 let a jako jediná by si vNormandii mohla dovolit klausovské manýry – třeba zkoušet státníky ze znalostí věci nebo se ptát ve stylu: "A vy jste kdo?" Ale v této pozici je už poslední.

Již zesnulý francouzský prezident François Mitterrand (v úřadě 1981–1995) byl v roce 1940 zajat wehrmachtem. Bývalý německý kancléř Helmut Kohl (v úřadě 1982–1998) byl sice příliš mladý na to, aby byl odveden do armády, ale jeho starší bratr Walter byl při invazi Spojenců vNormandii těžce raněn (pro Kohla to byl šok, první osobní setkání s realitou války) a později padl. Kohlovu nástupci Gerhardu Schröderovi byly za vylodění jen dva měsíce, ale i jeho život ovlivnila válka – svého otce, jenž padl v říjnu 1944 v Rumunsku, nikdy nespatřil. Se Schröderem generace výkonných politiků osobně ovlivněných válkou skončila.

I na tomto pozadí je třeba vnímat vývoj ceremonií na den D. V roce 1954 se scházejí jen skuteční veteráni z řad vítězů. Setkání vládnou osobní emoce, radost ze shledání i z přežití války.

V roce 1964 se slaví ve stylu lidové veselice – děti s vlaječkami, dívky v krojích, stánky s buřty, vojáci, rolníci i ženy v domácnosti. V Sainte-Mére-Église se otevírá muzeum parašutistů. Čestným hostem je John Steele, jenž se v den D padákem zachytil za kostelní věž a přežil jen proto, že předstíral smrt. Političtí prominenti chybí, neboť prezident Charles de Gaulle se s Anglosasy nebratří. Nezapomněl jim, že jeho vojákům nedovolili účast na vylodění.

Skutečné politické celebrity se v Normandii poprvé objevují až v roce 1984 – americký prezident Ronald Reagan. Rád by u toho byl i Helmut Kohl, ale pozvání nedostal, ač tam je německý velvyslanec, ve westminsterském opatství čtou spolu z Písma syn maršála Montgomeryho se synem maršála Rommela a v liverpoolské katedrále společně uctí bitvu o Atlantik námořníci z USA, Británie a Německa.

Ještě větší zklamání přináší kancléři Kohlovi 6. červen 1994. Je pár let po pádu berlínské zdi, komunismu i železné opony. Kohl se snaží, aby sjednocení Německa působilo jako druhá strana mince sjednocení Evropy. Jako milovník historie i jejích symbolů se chce zařadit mezi západní státníky při oslavách dne D, prezentovat Německo "více jako vítěze studené války než jako poraženého druhé světové" (Times). Vždyť právě v roce 1994 se ze sjednoceného Německa stahují poslední jednotky okupačních mocností. Ale pozvánka opět nepřijde.

Konec války, či poválečné éry?

Zásadní posun přináší až rok 2004. Je pozván nejen německý kancléř Schröder, ale i ruský prezident Vladimir Putin. Ale ten posun jde ještě dál. Dokládají to i slova samotného kancléře Schrödera z Normandie: "Obsah pozvánky říká, že druhá světová válka definitivně skončila." I on – tak jako Kohl – to bere evropsky: "Vylodění v Normandii bylo počátkem osvobození Evropy," říká Schröder. Ale k těmto nesporným výrokům přidává i další, a sice interpretaci pozvání Vladimira Putina: "I to je symbol, nejen překonání druhé světové války, ale i poválečného uspořádání. Tak jsem to pochopil. A vycházím z toho, že tak to bylo míněno." V roce 2004 si Západ v Normandii potvrzuje svou zakladatelskou legendu, ale zároveň ukazuje své rozklížení po invazi do Iráku. Ze státníků přítomných v Normandii patří George Bush a Tony Blair k aktérům války v Iráku (sám Bush řekl výsadkářům ze 101. divize zhruba toto: v témže duchu, jakým američtí vojáci táhli v roce 1944 do Evropy, jste vy osvobodili Irák), ale Gerhard Schröder, Vladimir Putin a francouzský prezident Jacques Chirac patří k jejím odpůrcům.

Podobné pnutí – teď kvůli odposlechům NSA a dronové válce – panuje mezi Evropou a Amerikou i dnes. Ale kancléřka Merkelová, na rozdíl od Schrödera, se ho snaží tlumit. Uvidíme, jak bude v Normandii souznět s Barackem Obamou.

Už není problém samotná účast německého lídra na bojišti. Jde spíše o praktické zádrhele. Na jaký hřbitov v Normandii položit věnec, aniž by to vyvolalo emoce? Na německém válečném hřbitově la Cambe totiž leží i sturmbannführer zbraní SS Adolf Dieckmann, jenž se podílel na vyvraždění obce Oradour (francouzské Lidice). Proto se musel Gerhard Schröder spokojit s hřbitovem v Ranville. Je sice britský, ale řadoví němečtí vojáci na něm leží.

LN, 6.6.2014