Jsou to klišé mnohokrát vyvrácené, mající však tuhý kořínek. Carské Rusko nepřešlo rovnou z feudalismu do socialismu a nebylo zaostalou zemí, jak se nesprávně traduje. Carská éra v této zemi nebyla zase tak špatná a ve srovnání s pozdějším socialistickým obdobím dokonce v některých sférách i lepší. I obyčejným lidem se za carů vedlo lépe než za Lenina a Stalina.

Klíčový byl rok 1855, kdy na trůn nastoupil car Alexandr II., který patřil k těm prozíravějším ruským panovníkům a uvědomoval si, že hlavní příčinou neúspěchu Ruska v Krymské válce proti Velké Británii a Francii je jeho zaostalost.

Tomuto vládci bylo jasné, že země potřebuje reformy, které by zastavily její opožďování za Západem. Možná jim zase tolik nefandil, ale pochopil, že je udělat musí a také je udělal. Nejdůležitější z nich bylo zrušení nevolnictví v roce 1861 a v Rusku se od té doby naplno rozvíjel kapitalismus. Není tedy pravdou, že by Rusko přeskočilo tuto vývojovou etapu. O dva roky později následovalo obnovení autonomie univerzit, v roce 1864 pak byly zavedeny porotní soudy s připuštěním obhájců ve veřejných trestních řízeních a hlavně nastalo zřízení místních volených samospráv na úrovni obcí, měst a oblastí, které nahradily dřívější šlechtickou správu.

Bylo to také osvobození ruských rolníků, které později vedlo k velkému hospodářskému vzestupu Ruska. Tak například průmyslová výroba se v letech 1890 – 1900 zdvojnásobila. Země měla štěstí na takové osobnosti, jakými byli premiéři Sergej Juljevič Witte a Pjotr Arkaďjevič Stolypin, kteří výrazně přispěli k ruskému ekonomickému zázraku na začátku 20. století. Bohužel ten první byl penzionován a druhý zavražděn v roce 1911.

Pravdou tedy je, že Rusko zažilo mohutný hospodářský rozkvět za cara Mikuláše II. a zvláště po roce 1907, kdy se předsedou vlády stal osvícený Stolypin. Celková produkce vytavené oceli a železa v letech 1893 – 1913 vzrostla 13x na 4,04 milionů tun, těžba uhlí 6x na 38 milionů tun, těžba ropy dosáhla 9 milionů tun, výroba cukru se zvýšila 4x na 1 470 000 tun, výroba bavlny 7x na 416 000 tun. Ruský bavlnářský průmysl zaujímal svoji produkci čtvrté místo ve světovém žebříčku po Velké Británii, USA a Německu. Délka železnic dosáhla před I. světovou válkou zhruba 75 tisíc kilometrů a po USA to byla druhá nejdelší železniční síť v rámci jedné země na světě. Obilí a cukr patřily k významným vývozním komoditám. Průmyslová výroba v té době rostla v průměru o solidních 9% ročně, a ekonomika celkově o 7% ročně.

Premiér Stolypin se také zasloužil o důležitou agrární reformu. V dřívějším období nevolnictví se v Rusku vytvořily tzv. občiny (sdružení rolníků), kterým patřila půda a ty ji přidělovaly jednotlivým členům k obdělávání. Tento systém, který přetrval i po zrušení poddanství, byl nevýkonný a jen těžko přijímal potřebné inovace. Stolypin si toho byl vědom a proto chtěl ruské zemědělství postavit na samostatně hospodařících farmářích vlastnících půdu, tak jak tomu bylo v jiných zemích. Pozitivní výsledky se dostavily. V průběhu reforem se prodej umělých hnojiv zvýšil sedminásobně a zemědělských strojů 5,5 x. V letech 1907 – 1912 se i zásluhou zvýšených osevních ploch produkce ječmene zvýšila o 62 %, kukuřice o 45% a pšenice o 37,5% . Celková produkce obilovin v Rusku v roce 1913dokonce převyšovala o 30% produkci v USA.

Dělníkův plat byl v roce 1913 reálně vyšší než v éře socialismu v roce 1940 a doloženo je to přesvědčivě v prvním díle knihy Dějiny Ruska 20. století na množství zboží, které si mohli dělníci ze svých výdělků koupit. Nehledě na to, že za cara byly obchody dobře zásobeny a o potraviny nebyla nouze, kdežto ve třicátých letech za Stalina byl chleba na příděl a kupující na něj stáli hodinové fronty.

Pravdou ovšem také je, že z hlediska HDP na osobu dosáhlo Rusko v roce 1913 pouhých 61% evropského průměru. Ke smůle pro Rusko totiž jeho dohánění Západu začalo pozdě. Premiér Stolypin při nástupu do úřadu v roce 1907 uvedl, že Rusko potřebuje dvacet let míru, aby ekonomicky dostihlo vyspělé země Západu. Jak víme, to se nesplnilo. Slibný hospodářský vývoj přerušily jeho zavraždění v roce 1911 a zvláště pak celosvětový válečný konflikt o tři roky později.

Carské Rusko jistě nebylo dokonalou zemí, ale v mnohém lepší než pozdější Sovětský svaz, jak dokládají sami ruští historici. Třeba hladomory byly i za cara, ale počet obětí se tenkrát pohyboval na úrovni sta tisíců. Kdežto v pozdější socialistické éře při opakujících se hladových letech ve dvacátých a třicátých letech minulého století zemřely miliony lidí.

Autor je ředitel Českého královského institutu