"Monte Cassino to miejsce znaczące dla Polaków," píše autor domácího klipu k písni švédské skupiny Sabaton. Na tomto místě, významném pro Poláky, se odehrála jedna z nejdelších a nejtěžších bitev druhé světové války.

V bojích na linii obranných postavení, opřených o klášter Monte Cassino, ztratili Spojenci přibližně 45 000 vojáků. Bojovali proti vytrvalému odporu hlavně německých vojáků. Itálie se osvobodila od fašistického režimu r. 1943, ale pak byla z velké části obsazena německou armádou a totalitní režim byl znovu nastolen.

Od února do května 1944 bojovali vojáci mnoha národů pod Monte Cassinem. Americká 36. a 34. divize byla vystřídána novozélandskou 2. divizí, indickou 2. a 4. divizí (v ní byli Gurkhové, nepálští horalové pověstní svou odvahou a houževnatostí) a britskou 78. divizí.

Během bombardování 15. února svrhli Spojenci na klášter Monte Cassino 750 tun bomb. Budovy tím byly značně poničeny, avšak zbyly zdi, které stále sloužily jako vydatná obrana vyvýšeného místa. Nejvzácnější předměty Němci před bombardováním odvezli a uložili ve Vatikánu.

Následný útok pěchoty na strmou horu byl provázen velkými ztrátami. Spojenci museli ustoupit. Čekali na příchod posil a připravovali masivní ofenzivu. Úkol dobýt klášter dostaly jednotky polského II. sboru pod vedením generála Anderse.

Poláci zahájili útok 12. května 1944. Setkali se s velmi tvrdým odporem a byli donuceni ustoupit. Útok byl opakován 16. května. Mezitím se francouzskému sboru díky marockým jednotkám, které zdolaly domněle neschůdný terén, podařilo prolomit německou linii a otevřít cestu údolím řeky Liri na sever. Tlak na všech stranách donutil Němce k ústupu.

Ráno 18. května na klášteře Monte Cassino vlála bílá vlajka. Polští huláni vstoupili do ruin kláštera, zajali cca 20 raněných německých vojáků a vztyčili polskou vlajku. V poledne zahrál polský voják Emil Czech na troskách kláštera hejnal mariacky, což je melodie, kterou hraje trubač na kostele Panny Marie v Krakově každé poledne od roku 1838.

Kde se vzali Poláci u Monte Cassina? Sbor generála Anderse měl za sebou krušnou cestu.

Němci vtrhli do Polska 1. září 1939 a Sověti 17. září. Mnozí polští vojáci a celé jednotky se dostali do sovětského zajetí. Se svou skupinou byl zajat i generál Anders a pak byl vězněn ve Lvově a v centrálním vězení sovětské NKVD na Lubjance. Během věznění byl mnohokrát vyslýchán a přemlouván ke vstupu do Rudé armády.

Jednoho dne se bolševici dočkali nemilého překvapení. Němci napadli Sovětský svaz. V důsledku toho byly znovu navázány diplomatické styky mezi Polskem a Sovětským svazem (přerušené invazí 17. 9. 1939) a Sověti umožnili vznik polské armády. Vyhlásili také "amnestii" pro polské občany uvězněné v Gulagu. Ti se směli přihlásit do armády, která se formovala v Buzuluku. Byli přijímáni nejen Poláci, ale i Židé, Bělorusové a Ukrajinci z bývalého polského území.

Poláci neměli zájem válčit po boku Rudé armády. Zásluhou Churchilla se jim podařilo přimět Stalina k dohodě o evakuaci polské armády skze Írán do zemí pod britskou kontrolou. Churchill zdůrazňoval Stalinovi, že Poláci jsou potřeba, aby bránili ropná pole na Středním východě. Britové dodali Polákům uniformy a zbraně (zatímco v Sovětském svazu, jak uvádí pamětník, trénovali s dřevěnými puškami).

Cílem generála Anderse bylo vyvést ze Sovětského svazu co nejvíc lidí. Pod ochranu polských jednotek byly vzaty i děti, vdovy a další civilní osoby. Celkem bylo takto z komunistického ráje evakuováno 41 tisíc vojáků a 74 tisíc civilních osob, z nichž mnozí zažili hlad a strádání v koncentračních táborech. Všem shromážděným Polákům se však nepodařilo odejít. Odchod ze Sovětského svazu byl předčasně zastaven ještě před zrušením sovětsko-polských diplomatických vztahů, způsobeným ostrými neshodami po vyšetřování masakru v Katyni.

Jednotky Andersovy armády byly po převezení do Íránu nasazeny na různých místech. V bitvě o Monte Cassino dosáhli Poláci politického úspěchu, který jim nicméně nijak nepomohl. Již při Jaltské konferenci bylo rozhodnuto, že Polsko bude po válce ve sféře Sovětského svazu, a tak se i stalo.

Velká většina příslušníků Andersovy armády se do vlasti již nikdy nevrátila kvůli strachu z Rusů, jejichž chování zažili na vlastní kůži. Většina z nich zůstala v emigraci ve Velké Británii a zemích britského impéria. Vojáci, kteří uvěřili slibům a vrátili se do Polska, se stali objektem pozorování a pronásledování komunistických bezpečnostních složek.

Generálu Andersovi komunisté odebrali r. 1946 polské občanství. Zůstal v emigraci v Londýně. Účastnil se v kampani na osvobození Poláků z táborů a r. 1956 vedl v Londýně pochod 20 tisíc polských emigrantů. Je pohřben na vojenském hřbitově pod klášterem Monte Cassino mezi svými vojáky.

Na polském hřbitově pod vrcholem Monte Cassina jsou hroby 1072 padlých vojáků. V obci Cassino je dále hřbitov vojáků Commonwealthu – 4266 vojáků (Anglie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Afrika, Indie, Pákistán a 1 voják Rudé armády). Na německém hřbitově je pohřběno okolo 20 tisíc vojáků z Monte Cassina a dalších míst.

Vítězství Poláků na Monte Cassinu opěvuje píseň Czerwone maki na Monte Cassino, složená dvěma polskými vojáky v noci ze 17. na 18. května 1944, několik hodin před dobytím kláštera.

Bitvu oslavuje také píseň švédské skupiny Sabaton, vydaná r. 2008 na albu The Art of War. Píseň s názvem Union (Slopes of St. Benedict) zdůrazňuje sjednocení národů, bojujících pod Monte Cassinem.

Monte Cassino Abbey view from Polish cemetery