Má smysl stavět v České republice pomníky tomuto zločinu?

Bylo mi osm měsíců, když jsem se s rodiči poprvé ocitl na území České republiky. Psal se rok 1993 a už pátým rokem probíhala válka o území Náhorního Karabachu.

Tehdy jsem samozřejmě neměl šanci rozumět tomu, co se děje.

Narodil jsem se v Arménii, ale celý život jsem strávil v České republice, v Kralupech nad Vltavou. Postupně jsem vstřebával historii a získával povědomí o událostech, které dohnaly mé rodiče k útěku.

Válka je pro mě něco nepředstavitelného. Česká republika je bezpečná a mírumilovná země. Přitom, a možná právě proto, že její obyvatelé, lidé a národy žijící v minulosti na území českých zemí, si také prožili své.

Historie je plná zvratů, světlých okamžiků, ale i temných chvil, na které bychom nejraději zapomněli.

Chce se mi však zvolat, nezapomínejme!

Francouzský filozof Paul Ricoeur považuje historii současně za lék i jed pro paměť, ve které se ukládají naše prožitky minulosti.

Osobně bych si přál, aby byla historie především lékem a aby nám připomínala, jak snadno lze sklouznout k hrůzám, které postihují tisíce lidí a v extrémních případech je ženou na smrt.

Na mysli mám teď především Hitlerovo tažení smrti napříč Evropou, kdy bylo tehdejší Československo společně s Polskem mezi prvními a snad i nejhůře zkoušenými zeměmi. Na mysli mám ale také masové vyvražďování, genocidu namířenou především proti evropským Židům. Holokaust má na svědomí šest milionů obětí židovského původu.

Bohužel, nebyla to jediná genocida, které byla blízká či vzdálenější historie svědkem.

Podobně devastující genocida postihla Armény v průběhu první světové války, přesněji v letech 1915 až 1918. Tehdy došlo k masovému vraždění Arménů ze strany Turků a počet obětí se vyšplhal na jeden a půl milionu.

Nechtění Arméni byli deportováni do koncentračního tábora v Aleppu. Zdraví muži, kteří by se mohli příkoří postavit na odpor, byli rovnou popravováni. Stejně tak arménské intelektuální elity. Mně je 28, při zmínkách o arménské genocidě se mi vkrádá na mysl, že bych patřil mezi popravené.

Genocida se nevyhýbala ani ženám a dětem. Nishan, který genocidu přežil, vzpomínal na hrůzné výjevy z tehdejší deportace. Zesláblí lidé a děti bez rodičů zůstávaly ponecháni ležet v prachu a písku. Nishan to popsal slovy: „Když jsme opouštěli bránu města, viděli jsme u městských hradeb tří- až pětileté chlapce, byly jich stovky, kteří zůstávali bezmocně za odjíždějícími karavanami.“ (Zdroj)

Podle některých historiků šlo o první novověkou genocidu zaměřenou proti určitému národu na území Evropy (i když je tu patrný i náboženský podtext). Arménská genocida byla, bohužel, smutnou inspirací pro nacisty.

Když nad tím přemýšlím v duchu Ricoeurovy dichotomie, vkrádá se mi do mysli spíše jed z toho příkoří páchaného na nevinných obětech.

Ale, ale! Pořád si říkám, že má smysl tyto události udržovat v paměti, byť jsme je neprožili na vlastní kůži. Jsou totiž zdrojem léčivé vody pro budoucí generace, kterým můžeme vyslat vzkaz, jak křehká je svoboda a že o ni musíme neustále usilovat. Ne však zbraněmi, ale dialogem, vzájemnou úctou a respektem, tolerancí vůči odlišnostem, ale také hledáním toho společného.

Zítra bude v Kralupech nad Vltavou umístěn arménský křížový kámen, tzv. chačkar, který bude připomínat oběti arménské genocidy. Bude to tichá památka zmařených lidských životů, bude to ale také symbol naděje, že se podobné hrůzy nebudou opakovat. Věřím, že tento památník přijmou právě takto členové arménské komunity, stejně jako všichni ostatní občané České republiky. Moc bych si to přál.