Žena podniká zoufalou cestu z jižního města Basra do královského paláce v Bagdádu v Iráku. Jmenuje se Aliza (Alice) Adasová. Je manželkou Shafiqa Adase a brzy se stane vdovou. Uvnitř paláce na ni čeká hašemitský princ Emir ‚Abd al-Ilah, hlava irácké královské rodiny. Poklekne před ním, padne na zem a políbí mu nohy. V tu chvíli ještě netuší, že v sázce není jen život jejího manžela, ale také osud celé židovské komunity.

Bylo to v září 1948. Čtyřicetiletá Aliza spolu se svým manželem Shafiqem přivedla na svět tři syny (Zakiho, Victora a Sabaha) a tři dcery (Dolly, Vicky a Stellu). V tomto páru byla Aliza ta „místní“, dcera zámožné rodiny zabývající se obchodem s čajem a cukrem. Shafiq se narodil v syrském Aleppu a po první světové válce, v níž byl Irák dobyt říší, nad níž slunce ještě nezapadalo, následoval svého nejstaršího bratra Avrahama do Iráku, aby tam zkusil štěstí v podnikání. Irák pro ně představoval zcela nový svět, místo s neomezenými obchodními příležitostmi. Aliza měla široký obličej a ostré rysy a její držení těla naznačovalo její praktickou povahu. Přestože se narodila a vyrostla v Bagdádu a mluvila bezchybně arabsky, v tomto jazyce byla zcela negramotná. Nicméně ovládala mistrovsky angličtinu a francouzštinu, jak se v té době od židovské elity v Iráku očekávalo.

Emir byl ve skutečnosti mnohem slabší, než se zdálo. Abd al-Ilah, snad nejvýstřednější postava irácké královské rodiny, si byl vědom toho, že jeho možnosti jsou nesmírně omezené. Od té doby, co jeho švagr, král Ghazi, zahynul před devíti lety při strašlivé dopravní nehodě u vchodu do královského paláce v Bagdádu – na jeho závodní vůz spadl telegrafní sloup a rozsekal mu hlavu na dvě části –, zastával emír funkci formální hlavy iráckého státu, protože zákonný dědic, Ghaziho syn Faisal, měl teprve čtyři roky. Jako bratr královny Aliyi, s níž žil v paláci, se ‚Abd al-Ilah stal také prozatímním hlavou královského dvora s titulem regenta.

Tento regent si nikdy nedokázal získat přízeň iráckého lidu, jehož většina ho vnímala jako probritského kolaboranta. Byl to muž s postavou gazely, jak napsal jeden britský diplomat, s velkými očima, výrazným čelem a oválným obličejem. Jeho rozhodnutí vyzdobit svůj obývací pokoj fotografiemi britské královské rodiny a skutečnost, že jeho hlavním koníčkem byla jízda na koni, jeho popularitě nijak nepřispěly. Jednou se dokonce zamyslel nad tím, do jaké míry je vlastně Arabem. Ani zvěsti o jeho údajných homosexuálních sklonech mu nijak nepomohly.

‚Abd al-Ilah již jednou přišel o trůn v důsledku vojenského převratu. Stalo se to v roce 1941, během druhé světové války, kdy se skupina pronacistických Iráčanů chopila moci s pomocí armády. ‚Abd al-Ilahovi se podařilo z Bagdádu uniknout jen o vlásek – schoval se pod koberec v autě amerického diplomata. Britové ho na krátkou dobu ubytovali v hotelu King David v Jeruzalémě, dokud se jim nepodařilo znovu dobýt Bagdád, svrhnout spiklence a dosadit emíra zpět na trůn – ale ne dříve, než arabsko-muslimský zběsilý dav spáchal největší pogrom v historii irácké židovské komunity: Farhud. I tehdy Židé zaplatili cenu za irácké politické otřesy. Kdyby se emír nyní postavil proti armádě a iráckému veřejnému mínění a vyslovil se ve prospěch Židů, bylo by to sebevražedné.

Mezitím kolem Královského paláce zuřila prudká bouře. Irácká veřejnost i velká část tisku požadovaly hlavu Šafíka Adase poté, co byl vojenským tribunálem odsouzen za zradu a napomáhání „sionistickému nepříteli“. Téměř každý, kdo sledoval tento bleskový proces, který trval tři dny, aniž by obhajobě byl poskytnut čas na předvolání svědků, věděl, že Adas byl souzen před falešným soudem, jehož účelem bylo zastrašit židovskou komunitu. Adas byl obviněn z prodeje vyřazené bývalé britské vojenské výstroje z druhé světové války Iráku, který je zapřisáhlým nepřítelem Izraele.

‚Abd al-Ilah znal Adase, který ho při jeho návštěvách Basry hostil ve svém domě. Celá smetánka mladého iráckého státu – který vznikl v důsledku rozpadu Osmanské říše, britských zájmů a ambicí rodu Hášimovců – přesně věděla, kdo to je. Adas byl také blízkým přítelem nejvýznamnějšího politika Iráckého království, Nuriho al-Saida, a dokonce pojmenoval svého syna Sabah, stejně jako Saidův vlastní syn. Ministři, podnikatelé, vysoce postavení úředníci i poslanci se všichni setkali s Adasem, který zbohatl v podnikání a nyní patřil k nejbohatším mužům v Iráku. Někteří z nich s ním dokonce měli obchodní vazby, a přesto, když byl postaven před soud za údajný prodej vojenského vybavení Izraeli během války, kterou proti němu arabské státy zahájily o několik měsíců dříve, nebyl žádný z jeho muslimských partnerů jmenován jako spolupachatel. Adas, Žid, byl z nějakého důvodu jediným mužem na lavici obžalovaných.

Poté, co byl ve vojenském soudu v Basře vynesen rozsudek, byl odeslán do Bagdádu k podpisu emíra. V dnech před emírovým rozhodnutím se za Adasův život přimlouvalo nespočet lidí, včetně delegace rabínů, amerického velvyslance, Adasových muslimských známých a bývalých politiků. Došlo také k setkání emíra s Alizou, ačkoli co přesně se tam řeklo, se nikdy nedozvíme. Než však irácký regent podepsal Adasův rozsudek smrti, svolal své poradce k poradě. „Islám zakazuje prolévání nevinné krve,“ řekl svým poradcům. „Irák je ve válce s Židy z Palestiny, ale ne s Židy z Iráku.“ Jeho poradci odpověděli: „Buď Adasova hlava – nebo tvoje.“

Tento proces šokoval irácké Židy. Před jejich očima se odehrávala tragédie, o které nikdy nevěřili, že by se mohla stát: jejich země se chystala popravit nevinného muže, jednoho ze svých předních občanů, pouze proto, že byl Žid. Do té doby se o Adasovu kariéru zajímalo jen málo Židů, ale jeho široce medializovaný proces a krutý rozsudek smrti z něj učinily ikonu celé židovské komunity. Většinu svých obchodů uzavíral s iráckými muslimy, ale v okamžiku, kdy skandál propukl, bylo všem Židům v Iráku jasné, že Adasův osud ovlivní i ten jejich. Od té chvíle se jejich životy navždy rozdělily na dvě odlišné kapitoly: na dobu před Adasovým procesem a na dobu po něm.

Někteří členové židovské komunity doufali až do poslední chvíle, že irácký stát jedná z chamtivosti a že Adasův život bude možné zachránit zaplacením výkupného. Jeho manželka Aliza nabídla, že za jeho život zaplatí nejméně 8 milionů iráckých dinárů, což byla v té době astronomická částka, odpovídající dnešním přibližně 300 milionům dolarů. Jak však dny ubíhaly a atmosféra připomínající lynčování v ulicích se stupňovala, naděje ustoupila zoufalství. Pokud se muž tak bohatý a s takovými konexemi jako Adas mohl během pouhých několika týdnů proměnit z všemocného magnáta a známé tváře v bagdádských kuloárech moci ve vězně v cele smrti, kterému se všichni vyhýbali jako moru a kterému nemohla pomoci ani královská dvora, pak byl zpečetěn i osud každého dalšího Žida v Iráku. Pokud Adasova moc a peníze nestačily proti vlnám antisemitských nálad, které se valily přes Irák, pak už žádný Žid nebyl v bezpečí. Pokud byl Šafík Adas veden na šibenici, osud celé židovské komunity byl zjevně zpečetěn.

Spisovatel Yitzhak Bar-Moshe, původem z Iráku, přirovnal náladu v židovské komunitě k zemětřesení. „Když bylo oznámeno, že korunní princ schválil rozsudek,“ napsal, „Židé si vyměňovali udivené a zmatené pohledy; měli pocit, jako by se podruhé ztratili v Sinajské poušti.“ Každý den přinášely noviny fotografie Adase, jak je odváděn k soudu, obklopen policisty s puškami s nasazenými bajonety. „Pohled na tohoto hubeného, opáleného, malého muže obklopeného bezpečnostními důstojníky s kulomety – vypadal jako mučedník.“

Mnozí Židé se nemohli smířit s tím, jak mohl soud přijmout, tak absurdní obvinění proti Adasovi. Neměl pověst zastánce sionismu a ve skutečnosti se záměrně vyhýbal jakýmkoli politickým spojení. Nebyl považován za aktivního člena židovské komunity a neúčastnil se jejích organizací ani akcí. V jednu chvíli se dokonce objevilo tvrzení, že daroval tisíce dinárů na iráckou vojenskou kampaň proti Izraeli. Nikdo ho nikdy neviděl v synagoze. Jeho syn Sabah vzpomíná, že v jejich domě nebylo téměř nic, co by výrazně připomínalo židovství. Shafiq Adas nebyl členem židovské komunity, nezapojoval se do politiky – a přesto to byl právě Adas, ze všech lidí, kdo byl falešně obviněn z napomáhání nepříteli v době války.

Představitelé židovské komunity v Bagdádu diskutovali o tom, co dělat. Byli dědici nejen 2 500 let historie – historie nejstarší židovské komunity na světě mimo Izrael –, ale také mimořádných úspěchů uplynulého století, a to od doby, kdy Osmanská říše v polovině 19. století přiznala Židům rovná práva, alespoň na papíře. Židé udělali vše, co si lze představit, od chvíle, kdy Irák v roce 1932 vyhlásil nezávislost. S hrdostí sloužili své zemi, snažili se integrovat do její společnosti a stát se iráckými vlastenci, při každé příležitosti prohlašovali svou loajalitu a přispívali k hospodářskému a kulturnímu rozvoji mladého státu – a přesto se ocitli právě zde, v oku dokonalé bouře.

V Bagdádu se tajně sešli někteří významní židovští představitelé, mezi nimi i Salman Shina, jeden ze šesti zástupců židovské komunity v iráckém parlamentu, a senátor a filantrop Menachem Daniel. Oba muži se považovali za neochvějné irácké vlastence a za osmanské nadvlády zasedal Daniel ve správní radě provincie Bagdád. Nyní se však vše, za co se v uplynulých desetiletích zasazovali, chystalo zhroutit. „Jsme ve skutečném nebezpečí,“ řekl Shina na schůzce. „Naši nepřátelé nás pronásledují a snaží se nás polapit do své spiklenecké sítě.“ Ve svých pamětech, které vyšly o několik let později poté, co uprchl do Izraele, Shina popsal pocit ohrožení v komunitě a dokonce napsal, že irácký premiér a ministr obrany „společně plánovali vyhlazení iráckých Židů“.

Zatčení Shafika Adase nebylo ojedinělým incidentem, který by se dal nějak omluvit, ale součástí rozsáhlé protižidovské kampaně vedené iráckou vládou i veřejností. Od začátku roku 1948, a to ještě předtím, než Irák vyhlásil Izraeli válku, se židovská komunita stala terčem útoků a šikany. Ulice při protestech rozeznívaly výkřiky „Smrt Židům!“. Irácká tajná policie začala pronásledovat Židy a obchodníci byli zatýkáni za účelem vydírání. Tajní policisté se potulovali po ulicích, kde žili Židé, a čekali, až je někdo udá. Židovští úředníci, jak nižší, tak vyššího postavení, byli propouštěni z vládních ministerstev. Každou noc bylo zatýkáno stále více Židů a představitelé komunity se obraceli na kohokoli, koho mohli, aby se za ně přimluvil a zachránil je před jejich blížícím se osudem. Senátor Daniel, kterému se blížily osmdesáté narozeniny, byl viděn, jak v noci prochází celé město, chodí od domu jednoho muslimského politika k druhému a prosí o pomoc. Jedna z pověstí říkala, že irácký ministr obrany připravil seznam prominentních Židů, kteří měli být souzeni za nejrůznější podivné přestupky.

Někteří Židé byli uvězněni za „zločin“ držení modlitebních knih a jiných náboženských předmětů doma. Jiní čelili obrovským obtížím při pokusech opustit Irák a veškerá pošta přicházející z Izraele byla zabavena. I prostý dopis s pozdravem mohl bagdádským Židům vynést tři roky vězení a vysokou pokutu. V červenci 1948 byl sionismus oficiálně prohlášen za trestný čin hodný trestu smrti. Z právního hlediska stačili dva svědci k tomu, aby byl Žid usvědčen ze sionismu. Jakýkoli dva Iráčané, kteří chtěli vydírat Žida, ale neuspěli, mohli jednoduše jít na policejní stanici – což také dělali – a obvinit ho, že je sionista nebo komunista, a dotyčný Žid byl okamžitě poslán do vězení. V létě roku 1948 byly souzeny stovky Židů; většina z nich byla potrestána pokutou, zatímco jiní byli odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody.

Na Adasovu obranu se mobilizovaly i židovské komunity v zahraničí. Světový židovský tisk, od Sydney po Londýn, přinášel zprávy o procesu na titulních stránkách a představoval Adase jako jakéhosi iráckého Dreyfuse. Abba Hillel Silver a Stephen Wise, vůdci amerických Židů, zaslali naléhavé telegramy ministru zahraničí Georgi Marshallovi a vyzývali ho, aby využil svého vlivu a zachránil Adase před šibenicí. „Jsem přesvědčen, že vláda Spojených států by nechtěla zůstat lhostejná tváří v tvář tak šokujícímu porušování lidských práv,“ napsal Silver Marshallovi. Židovské organizace v Londýně vyjádřily obavy, že Adasův rozsudek smrti je předzvěstí rozsáhlejších pogromů a organizovaného drancování židovského majetku, což by podle nich mohlo být prostředkem k uklidnění arabské veřejnosti po vojenské porážce Iráku Izraelem.

Bylo to však marné: jedné noci moderátor Rádia Bagdád na závěr pravidelného vysílání v 8 hodin oznámil, že „Jeho Veličenstvo regent, irácký korunní princ, schválil trest smrti pro zločince Shafiqa Adase.“

Ještě před východem slunce ráno 23. září 1948 vjelo obrněné policejní vozidlo na velké náměstí před sídlem rodiny Adasových v luxusní čtvrti Al Ashar, nedaleko řeky Šatt al-Arab. Byl to „nádherný a rozlehlý dům… obklopený obrovskou zahradou“, popsal Asher Shaharabani, místní obyvatel, který kolem domu často procházel při rodinných výletech ve 40. letech. Bylo krátce po čtvrté hodině ráno, ale ulice už byly plné vojenských stráží a místních obyvatel, z nichž mnozí Adase znali, a dokonce byli na něm závislí, pokud jde o jejich obživu. Město bylo v rozruchu, všude se ozýval zvuk bosých nohou spěchajících na náměstí. Autobusy plné lidí cestovaly celé hodiny, aby byly u toho. V čele jednoho průvodu stál mladý muž s mrtvolou psa napíchnutou na dřevěném kopí. „Takový je osud sionisty Adase!“ křičel. Židovské domy byly zasypávány kameny. Konečně se vězeň vynořil z vozidla v doprovodu několika strážců. Vojenský tribunál nařídil, aby byl trest smrti vykonán před jeho domem: podle zpráv v iráckých médiích měl Adas slíbit „sionistickému nepříteli“, že rodící se židovský stát si může v jeho domě zřídit konzulát – bájný příběh, pro který nebyl nikdy předložen žádný důkaz.

Hebrejsky psané noviny „Herut“ uvedly, že Aliza Adasová navštívila celu svého manžela naposledy před několika hodinami. „Jeho rodina plakala,“ popsaly noviny, „a on se snažil ovládnout, políbil každého a přikázal jim, aby ctili a poslouchali svou matku, protože on sám ignoroval svou vlastní matku, která mu řekla: ‚Vydělal jsi dost peněz – teď vezmi svou rodinu a odejdi z Iráku.‘ Sepsal závěť a jmenoval svého bratra poručníkem svých dětí.“ Ještě před svítáním Adase navštívil vrchní rabín z Basry, který mu přednesl kapitolu z Žalmů.

Adas, oblečený ve vězeňském oděvu, přešel kolem 4:30 ráno náměstí směrem ke speciálně připravenému pódiu, na kterém stála šibenice. Po jeho boku kráčel basrský vrchní rabín. Náměstí bylo zaplněno asi 15 000 lidmi, kteří se tam shromáždili, aby sledovali popravu. Po celou tu dobu Adas neřekl ani slovo. Dozorci se ho zeptali, zda má nějaké poslední přání, a on požádal o sklenici vody. Noviny nacionalistické strany Istiqlal informovaly, že rozvášněný dav skandoval slogany proti Adasovi, Židům a sionismu. List Herut uvedl, že dav Adase zasypal kameny. Britský konzul však popsal dav, který popravu sledoval v tichosti, a ve svém dopise velvyslanci v Bagdádu napsal: „Trochu mě překvapilo slušné chování davu.“

Byl to obzvláště napjatý den. Rádio Bagdád vysílalo popravu v přímém přenosu a ve vzduchu panovala karnevalová atmosféra. Ženy zpívaly nenávistné písně a bubnovaly na darbuky. Britští diplomaté v Basře minutu po minutě sledovali dění na náměstí a obávali se, že by se situace mohla vymknout z rukou a že by dav mohl násilně vtrhnout do obchodů a kanceláří po celém městě. Již dříve požadovali, aby místní policie zajistila ochranu diplomatické čtvrti. Britská válečná loď zaujala pozici poblíž města pro případ potíží.

Židovská komunita byla v nejvyšší pohotovosti a obávala se útoků na židovské instituce; sionistické podzemní hnutí nařídilo každému, kdo měl zbraň, aby se připravil na nejhorší. „Den popravy byl nejtemnějším dnem v historii iráckých Židů,“ informoval deník Herut. „Židé drželi půst, modlili se a odmítali opustit své domovy.“ Ariella Nave, které bylo tehdy pět let, vzpomínala na hrůzu svých rodičů a na otcovy pochybnosti, zda má jít jako obvykle do práce a riskovat, že bude lynčován – nebo zda má zůstat doma a být obviněn z kolaborace. Nakonec se její otec rozhodl jít; jeden z jeho nejlepších přátel ho uhodil do tváře, plivl mu na oblečení a hanil ho jako „špinavého Žida“.

Adas byl donucen vystoupit na pódium a byl dotázán, zda má nějaká poslední slova; odpověděl, že ne. Najednou se zhroutil a skácel se na pódium, ať už ze strachu, nebo kvůli horkým větrům toho rána. Vojáci ho zvedli a nasadili mu oprátku kolem krku. Jeho tvář, která měla být zakrytá černým pytlem, zůstala odkryta. Pak se však něco pokazilo a když se poprvé otevřely malé dřevěné padací dvířka pod jeho nohama, Adas se ještě držel života.

Adasův rozsudek smrti ho odsoudil nejen k oběšení, ale také k „oběšení až do odchodu jeho duše“, protože mezi těmito dvěma scénáři existoval rozdíl, který mohl být v některých případech osudový. Pokud byl člověk odsouzen pouze k oběšení a přežil první pokus, byl považován za svobodného člověka a propuštěn. Pokud však byl odsouzen k oběšení „až do vydechnutí duše“, žádné takové úlevy neexistovaly a byl znovu oběšen, dokud nezemřel. Kat tedy musel popravu provést znovu a teprve při druhém pokusu Adas vydechl naposledy. Jeho tělo poté zůstalo viset ještě dlouhou dobu, přes dvě hodiny, dokud poslední kolemjdoucí nemohl potvrdit, že nejhledanější muž Iráku je skutečně mrtvý. Istiqlalův deník uvedl, že „jeho špinavá duše opustila jeho nečisté tělo“ a že Židé po celém Blízkém východě se nyní obávají o své životy. „Panovala všeobecná atmosféra spokojenosti s ranním výkonem,“ telegrafoval britský konzul.

Adasova poprava zanechala na Židech z Basry hluboký dojem. Vyslanec Židovské agentury, který město navštívil krátce poté, popsal, jak celou židovskou populaci města pronásledoval obraz Adasova mrtvého těla visícího na veřejném místě. Muslimské děti se ve škole posmívaly svým židovským vrstevníkům a nazývaly je „Adasovými sirotky“. „Každý Žid, který se procházel ulicemi města, vypadal, jako by byl posedlý,“ popsal Yitzhak Bar-Moshe.

Den po popravě se Asher Shaharabani odvážil vyjít ven a všude na ulici viděl vyvěšené děsivé záběry z této události: „fotografie všech velikostí, ve formě přáníček, a všichni majitelé stánků skákali radostí.“ Zobrazovaly popravu tak, jak se odehrávala, krok za krokem: „Stál jsem tam a hleděl na tu obrovskou záplavu děsivých obrázků... Nemohl jsem se na to dál dívat a odvrátil jsem hlavu... Zachvátil mě hluboký a šokující pocit neklidu, kterého jsem se nemohl zbavit.“

Tabletmag.com